To divné ticho
18. 3. 2024
čas čtení
5 minut
Na aktuální téma - můj text z roku 2010, obsažen v knize Většina jsem já, píše Tereza Brdečková:
V devadesátých letech jsem pracovala na smlouvu v jednom velkém
deníku. Hledala jsem témata a napadlo mě zajít pro inspiraci do nedaleké
hospody, kde se redaktoři po práci scházeli u piva. Když jsem tam
přišla, sedělo jich tam asi deset a byla jsem jediná žena. Udělali mi
zdvořile místo a bavili se o motorkách. Pak se řeč stočila na domácí
dění. Proslovila jsem svůj názor na daňové asignace
(tehdy aktuální téma) a ptala se co oni na to. Rozhostilo se ticho,
které jsem se marně snažila dešifrovat: neplácla jsem snad hloupost?
Unikl mi nějaký detail?
Sezení pak pokračovalo a mužové mluvili o svých věcech. Nikdo mě nevyhodil, ale nikdo se mnou nebavil. Ti muži tvořili celek, k němuž jsem neměla klíč, a neznala jsem jejich tajné kódy. Kdybych jim to řekla, smáli by se mi, že žádné kódy nemají. Prostě se chovej normálně, poradili by mi. Už jsem tam pak nikdy nešla.
Od té doby jsem to ticho zažila mnohokrát. Naučila jsem se, že to není projev nepřátelství, ale projev neporozumění a nezájmu. Témata a jejich řešení už leží na stole, nic dalšího tu nepotřebujeme, hlásí mi to ticho. Dělej všechno jako my anebo běž jinam. Jsou samozřejmě otevřená společenství, kde si muži a ženy navzájem naslouchají. I tam ale bývám ostražitá a říkám spíš co se čeká, než co si myslím. Respektuji pravidla a témata nastolená mužskou většinou a ostatní ženy dělají totéž, jen to některé nevědí.
Stín té hospody zůstal nade mnou viset jako oběšenec. Uznávám, měla jsem tehdy trvat na svém, klást otázky, hádat se, prostě mluvit a nakonec se zeptat na nějakou motorku. Jenže mně se nechtělo bavit s lidmi, kteří nejsou zvědaví na mé názory a ještě mne nepřímo a tudíž zákeřně nutí přistoupit na svá vlastní pravidla hry. Protože kdyby řekli „nás to nezajímá,“ bylo by to lepší.
Nikdo nemůže brát vážně rovnost žen a mužů u nás. Jsme svědky kolapsu celého konceptu rovnosti. Máme stejné zastoupení v politice, stejné platy, rovné příležitosti? To všechno existuje hlavně na papíře. A důvody jsou přitom tak jasné: lidé jsou rovnoprávní, ale nejsou stejní. Muži a ženy vidí svět jinak. Jejich koncepty se v zásadě doplňují, jenže politika je mužský konstrukt založený na boji o území, na adrenalinu, vítězství a porážce. Ženy tam nejsou na svém terénu. Jsou nejisté a čase je znervózní to „divné ticho“.
Zkušenosti s ním popisuje mnoho ambiciózních žen: dostanou vedoucí místo v politice, v bankovnictví, kdekoliv. Soustředí se na práci a zapomenou, že nakonec jde také o židli, na které sedí. Jednoho dne zjistí, že se nemají s kým poradit. Jako kdyby mluvily jiným jazykem než muži, kteří kolem nich převažují. Nastane to divné ticho. Po něm obvykle následuje izolace, ale člověk si říká, že slyší trávu růst. Předsedkyně, ministryně, ředitelka pak znervózní a udělá chybu. Někdy ne velkou, ale hodně se o ní mluví. Pak začne dělat větší chyby, až udělá tu osudnou. Vždyť jsme to říkali, nemá na to, ozve se najednou kolem. Tahle nedoložitelná atmosféra odmítání vyhání Češky z veřejného života. Kdybychom musely nosit hidžáb a sedět v autobuse vzadu, mohly bychom se bouřit. Proti divnému tichu se bouřit nemůžeme, protože ho každý normální muž popře: to není pravda, řekne. Většina schopných političek končí v soukromém sektoru nebo u vlastního podnikání. Tam totiž mají věci samy pod kontrolou. A nic jim nechybí.
Pokud čekáme, že ženy vnesou do politiky lidský přístup, smysl pro detail, empatii a respekt k vůli občanů, pak čekáme marně. Protože humanistické hodnoty kolidují s běžným „bojovým“ provozem v politice, kde se navíc ženám porážky odpouštějí hůře.
Kolik poslankyň bude mít příští parlament? Dvě, pět, nebo dvacet? Aby se zlomila atmosféra „divného ticha,“ muselo by jich být nejméně sto jedna. Umí si někdo představit současné poslance, jak se dobrovolně zbavují šancí a odhlasují si padesátiprocentní kvóty?
Taková šance není. Musíme si počkat na politiky, kteří tu atmosféru „divného ticha“ nebudou šířit a na političky, které to ticho dokáží prolomit a nezhroutí se. Hlásí se někdo? Anebo se bude česká atmosféra v politice dál blížit situaci v arabských emirátech?
2478
Diskuse