Jak vypadá vrchol autorského pokrytectví

11. 11. 2022 / Karel Dolejší

čas čtení 5 minut
Představte si, že českému imunologovi Václavu Hořejšímu v severokorejském stranickém listě Rodong Sinmun (로동신문) otiskli komentář veřejně vyzývající Kim Čong-una, aby zastavil dodávky dělostřeleckých granátů Rusku. A v íránské zahraniční televizi Press TV zase odvysílali rozhovor s tímtéž českým vědcem, v němž apeluje na ajatolláha Alího Chameneího, aby přestal Rusku prodávat střely s plochou dráhou letu, balistické rakety a posílat na okupované ukrajinské území i do Běloruska vojenské instruktory.

Dokážete si to aspoň na okamžik představit? I kdyby ke zmíněnému navzdory všem překážkám došlo, což se nestane, uvedená média by ze všech stran orámovala Hořejšího názory oficiálním tvrzením úřadů, že KLDR ani Írán Rusku ve válce na Ukrajině přece vůbec nepomáhají, že jsou to jen výmysly krvežíznivých západních válečných štváčů a vrahů z volstrýtu. A politovala by nebohého profesora za to, že je tak tragicky neinformovaný a protestuje proti něčemu, co se přece vůbec neděje.


Názory Václava Hořejšího by navíc v principu neměly šanci cokoliv ovlivnit, protože veřejné mínění v Pchjongjangu ani v Teheránu, když dojde na strategická rozhodnutí, vůbec nic neznamená.

V imperialistickém Rusku mezitím nastala ještě kurióznější situace. Podle jednoho ustanovení zákona nesmíte veřejně podpořit ústup z okupovaného Chersonu ohlášený ministrem obrany a vrchním velitelem invazních sil; podle jiného ho však zase nesmíte kritizovat. Tak či tak, nezbývá vám než mlčet a šoupat pod stolem nohama. V opačném případě vás totiž mohou zavřít, až zčernáte.

Máme a věčně dokola budeme mít problémy se zabedněnými autory, kteří se bijí "za svobodu slova", ale přitom zásadně odmítají rozlišovat mezi režimy, které tuto svobodu (a s ní spojenou roli veřejného mínění v politice) ctí, a jinými, které si na svobodu slova ještě tak nanejvýš hrají (někdy už ani to ne). Takoví autoři, co svobody slova chtějí využívat zásadně pouze k podkopávání obrany demokratických společností - například demokratické Ukrajiny před totalitním Ruskem - jsou buď příliš hloupí, nebo příliš bezohlední na to, aby pochopili, že v konfliktu s autoritáři a totalitáři demokracie absolutně nemohou počítat s nějakou symetrií.

Ale je to vlastně ještě horší. Zatímco v Rusku dostávají odpůrci války masivní pokuty a nepodmíněné tresty, zatímco íránským odpůrcům vyzbrojování Ruska během pouličních demonstrací hrozí smrt nebo zmrzačení a o případné existenci severokorejských kritiků vyzbrojování Ruska, kdyby vůbec nějací existovali, se vnější svět ani nedozví, než by byli "zmizeni", někteří "obhájci svobody slova" v našem kulturním okruhu využívají svého privilegia k nanejvýš morálně odpudivému snažení.

Prosazují ve veřejném prostoru přístup, podle kterého máme oběti agrese znemožnit další obranu, aby jí nezbyla jiná možnost, než se útočníkovi vzdát. Takoví nanejvýš pokrytečtí autoři "hájící mír" jsou ovšem ekvivalentem obhájců názoru, že znásilňovaná žena vlastně "měla krátkou sukni", takže v rámci "urovnání" bychom jí měli postavit na stejnou úroveň s útočníkem, zabavit pepřový sprej či elektrický paralyzér - a donutit ji, aby se s agresorem "dohodla", jaké praktiky smí při dalším znásilňování použít.

Motivy takového odpudivého přístupu můžeme pouze předpokládat. Nicméně zřejmý nedostatek empatie vůči oběti brutálního násilí, před kterou se stále dokola dává přednost vyprázdněným formálním spekulacím o "míru", naznačuje zásadní soustředění autora na vlastní ego a jemu osobně tolik drahé představy o světě.

Zatímco se v sousedním Německu i klíčový architekt letité kolaborace s Kremlem, prezident Steinmeier, sice velmi pomalu, ale přece postupně vyrovnává s faktem, že celý jeho postoj ke světu založený na falešném pacifistickém světonázoru selhal, u nás takové případy naprosto nevidíme. Někteří (ale zdaleka ne všichni) sice přiznali, že byli mimo, když všechny kolem hlasitě okřikovali, že žádné nové ruské přepadení Ukrajiny přece nenastane, protože je to "jenom výmysl západních zpravodajských služeb"; ale nikdo z předválečných Putinových obhájců nedospěl ke skutečné reflexi důvodů, které ho přivedly k tak zásadnímu omylu.

V potrhlém světovém názoru, podle nějž má být totalitní Rusko na morálně vyšší, nebo přinejmenším na stejně špatné úrovni jako demokratická Ukrajina a demokratické USA, vypukl s rozpoutáním ruské pokračovací invaze na Ukrajinu skandál. Každý den této odporné války nastavuje zrcadlo těm, kdo svět natolik nechápou, že zřetelně se blížící válku do poslední chvíle ze všech sil popírali. A v tomto nežádoucím zrcadle nevidí trpící lidi, jimž je potřeba pomoci ubránit jejich životy a reálně zastavit jejich strádání (které by pod ruskou okupací pokračovalo i bez války).

Jediné, co míroví štváči v tragickém ukrajinském zrcadle, do nějž vztekle a bezohledně mlátí, dokáží zahlédnout, je jejich vlastní křivá huba.

6
Vytisknout
7004

Diskuse

Obsah vydání | 15. 11. 2022