V Kyjevě teď tiká ekonomická bomba

18. 1. 2022 / Karel Dolejší

čas čtení 6 minut
  • Pondělí bylo pro Ukrajinu mimořádně rušným dnem. 
  • Přijela americká senátní a německá ministerská návštěva, do země se vrátil exprezident Porošenko čelící stíhání ve vykonstruovaném procesu - a do toho sousední Bělorusko oznámilo faktickou mobilizaci, za níž hned následoval příjezd prvních ruských jednotek ze Sibiře a Dálného východu. 

Německé ministryni zahraničí Annaleně Baerbockové, která se v Kyjevě stavila po cestě do Moskvy, se návštěva velmi nepovedla. Na úpěnlivou žádost ukrajinské strany ohledně povolení nákupu zbraní - včetně těch, které jen kdysi v minulosti patřily Německu - odpověděla, že "historická tradice" diktuje velmi restriktivní německou politiku vývozu zbraní, na níž se nebude nic měnit.

Výsledek souhrnu výše zmíněného? Ukrajinské eurobondy během včerejška ztratily 300 bodů a výnosy začaly šplhat k 15 %. Dolar prodávají za 28 hřiven. To jinými slovy znamená, že Ukrajina je nyní v důsledku odříznuta od mezinárodních finančních trhů. Její finanční rezervy jsou přitom asi 20 x nižší než ruské, tj. 30 miliard dolarů. Kyjev z velké části přišel o poplatky za transfer ruského zemního plynu přes své území, protože momentálně přes jeho území do Evropy téměř nic neteče. Vzniká velmi vážné riziko ekonomického zhroucení země ještě předtím, než bude aktivován malware implantovaný do klíčových počítačových systémů infrastruktury během hackerského útoku z minulého týdne - a než případně vypukne samotná ozbrojená invaze. Kyjev teď naléhavě potřebuje mezinárodní finanční asistenci.


Zastavme se na chvíli u argumentace, kterou Annalena Baerbocková při návštěvě Ukrajiny použila. Je pravda, že německý systém kontroly exportu zbraní je v mnoha ohledech velice striktní a do jisté míry by mohl být považován za vzor. Na druhé straně však rozhodně není pravda, že by byl ukotven v nějaké dlouhodobé tradici.

Na počátku 90. let zdědil Berlín značné množství výzbroje pocházející z arzenálu bývalé Národní lidové armády NDR. Některé modely testoval a zvažoval jejich zavedení do výzbroje Bundeswehru (MiG-29, T-72), avšak pro nedostatky, které ze svého hlediska považoval za fatální (velká nehospodárnost motorů sovětské stíhačky, minimální životnost mnoha částí sovětského tanku) k tomu nedošlo.

Místo toho byla zděděná výzbroj rozprodána a vyvezena do zahraničí. Finsko, které až do nedávného nákupu amerických letounů F-35 vždy starostlivě hledělo na poměr cena-výkon, si z Německa pořídilo pro své záložní jednotky sovětské 122 mm houfnice D-30. Později ovšem Finové děla nahradili vlastními výkonnějšími typy a odprodali je do Pobaltí. A odsud by nyní měla být dodána v rámci vojenské pomoci Ukrajině. K čemuž by musel Berlín vydat svolení, poněvadž se jedná o reexport zbraní.

Jiné části bývalého východoněmeckého arzenálu ovšem měly ještě zajímavější osudy. Část jej například skončila v Turecku. To však teprve v roce 1999 vyhlásilo příměří ve válce s kurdskou teroristickou organizací PKK, které pak vydrželo pět let. Nelze tedy říci, že by Německo nedodávalo zbraně do zemí, v nichž probíhá aktivní konflikt. Naopak, do Turecka prodalo i velké množství vlastních zbraní právě v dobách, kdy na jeho území konflikt jednoznačně probíhal. Včetně licencí na výrobu útočných pušek G3 nebo HK33 pro státní zbrojovku MKEK v anatolském Kirikkale.

Další část východoněmeckých zbraní, včetně tanků a (starších) stíhaček, si našla cestu do Chorvatska právě v době, kdy podléhalo embargu OSN a připravovalo ofenzívu ve Slavonii (operace Bouře - operacija Oluja, srpen 1995) zaměřenou na dobytí území kontrolovaných Srby. Až do případné třetí ruské invaze na Ukrajinu (po Krymu a Donbasu) zůstane tento podnik největší vojenskou operací na evropském kontinentě po roce 1945, při níž mj. bylo chorvatskými silami zničeno 98 pozorovatelských stanovišť UNPROFOru, čtyři modré přilby zemřely a šestnáct jich bylo zraněno. Výsledkem také bylo 160 000 - 200 000 srbských válečných uprchlíků.

Když tedy ministryně Baerbocková, které bylo v době operace Bouře patnáct, tvrdí, že nedodávat zbraně do zemí, v nichž probíhá ozbrojený konflikt, je výrazem důležité německé tradice, znamená to, že ji špatně informovali.

Například Finové coby bývalí majitelé ex-východoněmeckých houfnic vidí současnou kontroverzi v poněkud jiném světle než německá ministryně. Je pro ně obdobou vlastní historické zkušenosti, kdy Hitler během Zimní války zablokoval Sověty napadenému Finsku vojenskou pomoc z Itálie.

Pokud tedy Berlín tak trvá na přísných pravidlech pro vývoz zbraní, podle nichž se v minulosti ovšem sám vždy neřídil, snad alespoň najde politickou vůli a prostředky k poskytnutí podstatné finanční pomoci Kyjevu. Bylo by jí velmi třeba.

Co se týče Česka, mohlo by Ukrajině teoreticky pomoci s dlouhodobým kritickým nedostatkem 152 mm dělostřelecké munice. Zda k tomu ale někdy dojde zůstává ve hvězdách.

A pokud jde o obecnější závěry, až zase uslyšíte někoho z "geniálních levicových" ekonomů vykládat, že šetřit na rozpočtových výdajích nikdy není třeba, protože je skvělé se zadlužit, můžete mu připomenout současnou situaci Ukrajiny, jejíž státní dluh v roce 2020 dosáhl 60,8 % HDP a nyní se v situaci vnějšího ohrožení ukazuje jako absolutně neúnosný.

Česko mezi lety 2019-2020 poskočilo ve státním zadlužení z 28,5 % na 36,5 % HDP - a v roce 2021 se už vyšplhalo takřka na 41 % HDP. Půjčuje si nyní na mezinárodním trhu dráže než Řecko a během případné destabilizace středoevropského regionu velkým ozbrojeným konfliktem by se tedy snadno mohlo přiblížit i tomu typu finančních problémů, které právě postihly Ukrajinu.

1
Vytisknout
8983

Diskuse

Obsah vydání | 20. 1. 2022