20. 3. 2020
Jde
o to, že pravidla, co jsou nastavený, jsou velice striktní. Nikdo neví, proč se
to má dělat, lidé jsou v nevědomosti, všechno je zavedený na poslední chvíli.
Informace od známého z Asie jsou úplně o něčem jiným. V Evropě s tím nemá nikdo
zkušenost, všichni to brali děsně lehkovážně. Myslí si, že se tady nemůže nic
stát. Ví se o podstatných věcech, ale zavedly se strašně pozdě. Lidé si myslí,
že se jich to nemusí týkat, nerespektují to, pohybují se po ulici nechráněný.
Týká se nás to, je to virus, který se šíří mezi náma. Lidi se zavřeli doma, nejsou testy, odmítají
testovat všechny, jen když to je vážný.
Panika je proto, že kdyby ten virus dostali, tak nikdo neví, jak si pomoci a jak
se chovat, abych se léčil. Když lidi sledují jen média v Itálii nebo v ČR, tak jsou všichni v panice. Nikdo ale neřekne, jak s tou nemocí bojovat.
Lidé
se děsí navzájem, rodiče mi například volali v panice: musíš přijet domů,
nejsi v bezpečí, strašně se o tebe bojíme. Já se také o rodiče bojím, o jejich
zdraví, je to ošklivá nemoc. Bojím se o své přátele, kteří jsou v nemocnici. Je
to hodně o těch starostech a strachu. Komunikace je taková nepružná, neohrabaná.
Všichni se stále dokola ptají jeden druhého: „Co se stalo, jsi v pořádku?”
Všichni
se pořád ptají na to samé dokola. Má to vliv na psychiku, jak jsou lidé paranoidní,
není to sranda. Když se potkají na ulici, odstupují od sebe. My sami si děláme
odstup. Snažíme se s nimi pořád mluvit. Jsou z toho překvapení, normálně se už
totiž nebaví. Šly jsme spolu s kamarádkou nakoupit, bály jsme se jít vedle
sebe. Chceme dodržovat pravidla, ale je
to všechno divný...
Diskuse