Kolaps amerického postavení v Sýrii začal za Obamy

14. 10. 2019

čas čtení 7 minut
Jinými slovy, PKK splňovala dvé klíčové Obamovy politické touhy: Vyhnout se urážce Íránců a přímé účasti amerických jednotek v bojích. Byl to proxy, který Asadovi neškodil.
   

Počátek třetí turecké inkurze do Sýrie označované "operace Pramen míru" a zaměřené na oblasti východně od Eufratu představuje kulminaci americké politiky zahájené za minulého prezidenta Baracka Obamy, v níž USA pokračovaly za Donalda Trumpa, píše Kyle W. Orton. Tím se nestává o nic méně tragickou pro nevinné polapené uprostřed zmatku. Znamená to však, že emotivní pózování na sociálních médiích a pokusy představitelů z dob Obamovy éry svalit vinu za syrskou katastrofu na Trumpa jsou ještě grotesknější než obvykle.


Obama v srpnu 2011 vyzval syrského diktátora Bašára Asada, aby odešel - a pak strávil takřka šest let útěkem před tímto prohlášením. Vztahy s Íránem - hlavním podporovatelem Asada - musely být napraveny a americké jednotky poslány domů. Obamův odkaz měl spočívat v "ukončení" amerických válek na Blízkém východě a v novém systému, v němž místní státy "sdílejí" region bez amerického četníka.

Naneštěstí revoluční islamistický režim v Íránu neměl zájem o sdílení. Teherán se chopil šance vyplnit jakékoliv vakuum po americké moci předtím, než se podporovaný a podněcovaný Ruskem a zaplavený penězi uvolněnými Obamovou jadernou dohodou pustí do křížku s USA v klíčových oblastech. Odtud útoky na lodní trasy v Perském zálivu i raketová baráž proti Aramcu v Saúdské Arábii.

USA musely v Sýrii intervenovat v roce 2014, když IS vyhlásil svůj chalífát a začal stínat rukojmí. Vybraly si za svého partnera proti IS Stranu demokratické jednoty (PYD) a její ozbrojené křídlo, Lidové ochranné jednotky (YPG).

Problémem bylo a je, že PYD/YPG je jméno pro Stranu kurdských pracujících (PKK), pokud operuje na syrské půdě. PKK je na americkém seznamu teroristických organizací a vedla válku proti členovi NATO Turecku po celé dekády.

Obamovi úředníci a nyní i několik analytiků hájí alianci s PKK jako praktickou záležitost. "YPG je zahraniční teroristická organizace", přičemž neexistuje "jasné rozlišení" mezi ní a PKK, napsal Andrew Exum, který působil za Obamy na ministerstvu zahraničí, v roce 2017, když se Trump připravoval k veřejnému vyzbrojení YPG. Exum dodal, že "vyzbrojovat lidi, které považujeme za teroristy... [je] v nejlepším zájmu amerického lidu".

Problémem tohoto argumentu je, že nedává žádný smysl. Ať už tu bylo jakékoliv ad hoc, které pomohlo PKK po počátečním váhání zachránit syrské Kobani a irácký Sindžár před IS, tento argument vypršel, jakmile mimořádná situace skončila. A neexistovalo žádné mystérium ohledně napětí ve vztazích s místními Araby a Tureckem v důsledku rozšiřování kontroly PKK nad rozsáhlými oblastmi severovýchodní Sýrie. Takže proč to vůbec podnikat?

Pokud by šlo o otázku výdrže, existovaly lokální legitimní povstalecké skupiny, s nimiž bylo možno spolupracovat. I když přijmete Obamovu výmluvu, že povstalci byli slabí a promoření extrémisty, i tak šlo vybudovat lokální síly. Pokud šlo o otázku naléhavosti v důsledku zahraniční kampaně IS, pak bylo povinností vyslat přímo americké a spojenecké síly, aby zničily IS.

Bývalý velitel CENTCOMu generál Joseph Votel byl preciznější, když nedávno napsal v Atlanticu, že PKK byla "správným partnerem", protože pomohla "porazit IS bez toho, abychom byli zataženi" do konfliktu s Asadem, jehož svržení bylo veřejně přednesenou politickou linií USA. Jinými slovy, PKK splňovala dvé klíčové Obamovy politické touhy: Vyhnout se urážce Íránců a přímé účasti amerických jednotek v bojích. Byl to proxy, který Asadovi neškodil. (PKK má za sebou opravdu dlouhou historii působení v roli klienta Asadova režimu, který je zase sám tradičním klientem Moskvy, viz např. ZDE - pozn. KD.)

Když byl "chalífát" IS zničen, PKK kontrolovala třetinu Sýrie, z čehož většinu tvořilo povstalecké území obsazené IS v letech 2013-2014. To radikálně přepsalo politickou mocenskou mapu a zanechalo to za sebou státeček kontrolovaný smrtelným nepřítelem Turecka na tureckých hranicích.

Boj proti terorismu ustoupil geopolitické katastrofě, která zničí i protiteroristickou misi - a tento výsledek byl předem zabudován do strategie navržené Obamou.

Trump mohl opustit tento kurs, kdyby neposlal PKK do Rakky - a v roce 2017 se na chvíli zdálo, že to udělá, avšak jeho plány ohledně arabských expedičních sil určených k porážce IS byly odvráceny.

Protože se Spojené státy realisticky vzato nikdy nemohly z dlouhodobého hlediska postavit za PKK ve sporu s Tureckem, dalším krokem bylo buď rychlé stažení USA a sledování zničení státečku PKK Tureckem, nebo setrvání do té doby, než dojde k nalezení dohody mezi Tureckem a PKK, která by USA umožnila podržet si jak spojence, tak partnerské síly. Trump se nikdy netajil záměrem odejít ze Sýrie, jakmile IS nebude kontrolovat žádné území. Tak jsme se dostali až sem.

Turecká podpora pro džihádismu blízké síly jako Ahrár aš-Šám způsobila problémy za hranicí Sýrie a Turci sami musejí litovat rozhodnutí netáhnout na Kobani a nezničit nově zrozený chalífát IS.

Jenže Turecko zůstalo samo, dokonce i když byly sestřeleny jeho letouny a samo sestřelilo ruská bojová letadla. Když toto opuštění spojence, abychom užili současného výraziva, přibylo k aktivní podpoře tureckých nepřátel - ekvivalentu toho, kdyby USA na izraelské hranici budovaly Hizballáh coby "protiteroristické" síly - americko-turecké vztahy přirozeně utrpěly.

Není třeba hysterických tvrzení, že Turecko spáchá "genocidu" proti "Kurdům" v Sýrii; realita je už tak dost ponurá. Hrozba se primárně týká iráckého Kurdistánu, v důsledku destabilizující vlny uprchlíků a vstupu operativců PKK do severního Iráku.

Oznámení turecké vlády, že vrátí milion uprchlíků - většinou Arabů z oblastí kontrolovaných Asadem - do oblastí obsazených východně od Eufratu by bylo podobným aktem etnického inženýrství jako v Afrinu a odporovalo by mezinárodnímu závazku non-refoulement (nevracet uprchlíky do zemí, kde by jim hrozilo nebezpečí - pozn. KD). Proces "repatriace" bude zřejmě nepěkný, blízký nucené deportaci, protože mnozí Syřané očekávají, že Asadův režim se vrátí do oblastí nyní kontrolovaných PKK (tento proces začal v neděli večer - KD) a uprchlíci se budou bránit tomu být vráceni pod vládu režimu, před nímž utekli.

Všechen ten hluk a zuřivost byly nevyhnutelné, ale jde o dohadování nad troskami. Strategické zhroucení amerického postavení na severu Blízkého východu začalo už před nějakým časem - a Trumpův příspěvek byl skromný.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

0
Vytisknout
8940

Diskuse

Obsah vydání | 17. 10. 2019