K významu politické krize v čase zapomnění

Mouchy uvězněné v láhvi

16. 5. 2017 / Roman Kanda

čas čtení 9 minut

V roce 1975 uvažoval marxistický teoretik literatury a kultury Raymond Williams o vztahu médií a času. Kladl si otázku, čím se liší televize například od filmu nebo divadla. Jeho odpověď zněla následovně: zatímco film či divadelní představení má svůj začátek, střed a konec – orámovaný nadto naším příchodem a odchodem (pokud jsme návštěvníky kina respektive divadla a nesledujeme-li film či hru doma ze záznamu) – televizní vysílání žádný začátek, střed a konec nemá. Je to nepřetržitý proud, který se stává nejen způsobem zprostředkování, technologickým jevem, nýbrž kulturní formou. Fredric Jameson v knize Postmodernismus neboli kulturní logika pozdního kapitalismu v návaznosti na Williamse dodává, že neustálé proudění jednoho televizního pořadu za druhým degraduje lidskou paměť na bezvýznamnou kategorii. Proud vysílání nelze ukončit, pouze přerušit vypnutím televizního přijímače. Naše paměť nehraje prakticky žádnou roli; nezůstává nám žádná vzpomínka na obraz, jen očekávání dalšího souvislého proudu. Williams mluvil o strukturálním vyloučení paměti, které je dáno samou povahou (strukturou) televizního vysílání.

Dokud si neuvědomíme působnost mediálního kontextu, jehož prostřednictvím se k nám dostává drtivá většina informací (očité svědectví je stále větší vzácnost), budeme navždy tápat a vyplašeně létat od jedné pomíjivé informace k druhé jako moucha uvězněná v láhvi od okurek. A přesně takto vnímáme v podstatě všechny politické aféry, korupční kauzy, skandály politiků, o nichž víme většinou jen to, co nám média sdělí. Problém není (pouze) v tom, že bychom o nich měli málo informací (internet poskytuje množství zdrojů), problém není dokonce ani v tom, že jsou to často informace protichůdné (logický příběh dokáže vyprodukovat téměř každý). Úskalí spočívá v onom strukturálním vyloučením paměti.

Mediální rámec má vždy touž chronologii: začíná z ničeho a končívá do ztracena. Každá kauza je nám představena, jako by šlo o naprostý unikát, jako by nijak nesouvisela s tím, o čem jsme četli včera, minulý měsíc, natož minulý rok a na co si se vší pravděpodobností ani nevzpomeneme. Spoléháme na sílu mediálního obrazu, na sílu „tady a teď“, zatímco naše paměť děraví jako stará fusekle. Tváří v tvář neustálému proudění, kdy jedna politická kauza vytlačuje jinou, starší, paměť nepotřebujeme. Jsme dobře zásobováni, informační zdroje nevysychají. Jediné, co se až groteskně opakuje, je naše nové a nové morální rozhořčení, občas panika nebo vztek – a už si snad nedokážeme vzpomenout, kdy naposledy jsme byli navlas stejně spravedlivě pobouřeni a kdy jsme zase chtěli měnit svět.

Možná tak si lze vysvětlit míru společenského odporu, který vyvolaly skandály kolem ministra a předsedy hnutí ANO Andreje Babiše, nebo jednání a výroky Miloše Zemana – a není náhodou, že v obou případech se dotýkají fungování médií. Společenský neklid je rozhodně namístě, Babišovo i Zemanovo chování do normální politiky nepatří. Jenže to je pouhý povrch události, ten nejviditelnější, nikoli nutně nejdůležitější. Absence paměti umožňuje politikům, které jsme ještě včera považovali za zdiskreditované, aby se najednou postavili téměř do čela domněle spravedlivého boje. Typickým příkladem je role Miroslava Kalouska. Jeho kauzy nejsou nyní nijak medializovány, i když v roce 2014 je Nadační fond proti korupci sepsal do úhledné brožury, jež je ve dvou verzích volně dostupná ve dvou verzích. Není to radostné čtení a je neuvěřitelné, že se tento člověk dosud pohybuje v nejvyšších patrech české politiky. Také stojí za připomenutí, že vzestup Babišova hnutí ANO způsobily takzvané tradiční strany, a především obrovský skandál Nečasovy vlády, která byla podle všeho napojena na mafiánské struktury.

Nejde však nyní o to, abychom kauzy jednotlivých politiků stavěli proti sobě, abychom je vzájemně poměřovali a hodnotili, která z nich je horší, případně který z politiků je proradnější, více zkorumpovaný a podobně. Tím bychom totiž hráli stále stejnou hru podle logiky rychle se střídajících mediálních obrazů, strukturálně vytlačujících naši paměť. K podstatě problému bychom nepronikli. Podstata jevů se totiž zhusta nachází tam, kde chybí slova. Kde se o věci nemluví. V tom, co stojí „za“ mediálními obrazy. Nemají-li Zeman a Babiš zůstat pouhými „kauzami“, jež budou dříve či později vytlačeny kauzami jinými a jiných, je třeba si uvědomit přinejmenším dvě věci:

Zaprvé. Babiš není popřením dosavadního politického vývoje, nýbrž jeho nebezpečným vyústěním. Politické strany se tak dlouho zaklínaly uplatňováním ekonomických principů v politickém rozhodování, až přišel někdo, kdo prostě převedl svůj autoritativní způsob firemního vedení do veřejného prostoru. To, že jsme tím zděšeni, znamená, že vlastně vůbec netušíme, v čem žijeme. Oddělování politiky a ekonomiky, jež je produktem ideologie liberalismu, vede k tomu, že zužujeme demokracii jen na politiku (veřejný prostor), a už ji nepožadujeme v ekonomické sféře. Jinak řečeno, pro Babišovy zaměstnance a konkurenty je to, co nyní vyhřezlo do veřejného prostoru, dávno každodenní realitou.

Má-li být česká demokracie posílena, musí být posílena její schopnost pronikat i mimo politickou sféru; není možné hovořit o obraně demokracie, a současně podnikat jako v Palermu. O mafiánském kapitalismu hovořil Václav Havel, novináři po něm toto chytlavé slovní spojení občas opakovali. Co se od té doby změnilo? Teď se mluví o oligarchizaci politiky, nebo dokonce o boji mezi oligarchy – přitom se stejným problémem se tu potýkáme už desetiletí, Babiš Nebabiš, a příliš úspěchů v jeho řešení si připsat nemůžeme. Jak bychom mohli, když dosavadní pokusy o řešení byly ve skutečnosti součástí problému? Kapitalistická ekonomika tenduje k oligarchizaci už z principu, nicméně je možné permanentně usilovat aspoň o relativní zmírňování důsledků – dokud nenalezneme skutečnou a především fungující systémovou alternativu.

Zadruhé. Pokud jde o Miloše Zemana, jeho politicky excentrické jednání má jednoho společného jmenovatele, a tím je systematické překračování ústavního rámce. Něco takového může společnost, její nikoli nevýznamná část, tolerovat jen ve státě, kde je vymahatelnost práva často pošlapávána, kde právě zmíněné kauzy zůstávají pouze mediálními obrazy, zatímco soudní dohry mizí obvykle v tichu, nakonec bez zájmu médií. Není to tak dávno, kdy bylo vyšetřovatelům vyhrožováno přímo na parlamentní půdě. Vzpomínáte si ještě, nebo i v tomto případě zapracovalo strukturální vyloučení paměti? Co může být výsledkem této frustrace, než obdiv k někomu, kdo šikovně vytváří dojem, že bere spravedlnost do svých rukou? Proto je pistolník Zeman mnoha lidem bližší než slizcí kravaťáci s falešným úsměvem. Je to logické a také velmi nebezpečné.

Ústředními principy Zemanova politického jednání byly odjakživa polarizace a destrukce. Ideologickou i personální polarizaci má Zeman společnou s Václavem Klausem. Představuje velmi účinný princip, neboť odpovídá černobílému vidění, jemuž leckdy, zvláště ve vypjatých situacích, podléháme všichni. Zeman dobře ví, že se zapřisáhlými odpůrci vždy získá i své nekritické příznivce, to je zákon každé polarizace – rozhodni se, kam patříš, nemůžeš stát mezi, nechceš-li být označen za alibistu a ztratit význam. Zato princip destrukce je mnohem nebezpečnější zbraň, k níž nesáhl ani Zemanův předchůdce v prezidentské funkci. Destrukce směřuje k vyvolávání chaosu a ke zpochybňování dosavadních zvyklostí (například ústavních), institucí nebo právních norem. Zemanovi vždy vyhovovalo, kdykoli mohl narušovat integritu politických stran; konvenovalo mu jejich štěpení nebo aspoň znejistění vyvolávající mezi členy nevraživost, paniku a neklid. Touto cestou se lépe nastoluje pevnější vláda, což je ostatně letitý příběh vzestupu fašistických diktatur: vyvolání chaosu a poté uchopení moci pod záminkou znovunastolení pořádku.

Poučení ze Zemanova prezidentování zní: nikdy nepodceňuj sílu mocenské patologie a nikdy nepodceňuj její přitažlivost pro jiné. Instituce a právo jsou ve skutečnosti velice křehké nástroje k udržení společenského konsenzu, který je ještě křehčí. Pokud dojde k jeho ztrátě, může se demokracie téměř přes noc ztratit, vypařit se jako slaboučká pára nad hrncem.

„Boj člověka proti moci je boj paměti proti zapomnění,“ říká pateticky Mirek, postava z Kunderovy Knihy smíchu a zapomnění. Sám proti zapomnění bojoval tak, že si vedl pečlivé zápisky a deníkové záznamy, aby si uchoval osobní integritu. Je nutné bojovat proti zapomínání, jež vyhovuje médiím i vládnoucím elitám (zvláště pokud se, jako v případě Babiše, personálně prolínají) – nenechat se zlákat lesklým povrchem mediálních obrazů, nýbrž pronikat k podstatě toho, co se kolem nás děje. Abychom nelétali jako zmatené mouchy v láhvi.

0
Vytisknout
10989

Diskuse

Obsah vydání | 18. 5. 2017