Ikonizace kontroverzních osobností neobstojí ani před majestátem smrti

29. 9. 2016 / Daniel Veselý

Na Západě se bývalý izraelský premiér a prezident Šimon Peres těší pověsti velkorysého státníka, jehož význam dokládá i Nobelova cena za mír, kterou získal společně s Jicchakem Rabinem a Jásirem Arafatem za realizaci mírových rozhovorů, jež vyústily v dohody z Osla. Obraz Perese-mírotvorce se promítl do nekrologů, které 28. září zveřejnila všechna významná světová média. Tytam zůstaly kontroverze, ba dokonce i válečné zločiny, jichž se zesnulý Peres dopustil, neboť platí zlaté pravidlo: „O mrtvých jen to dobré“.

Architekt izraelského jaderného programu

Šimon Peres se narodil v roce 1923 v Bělorusku a v 30. letech minulého století společně s rodinou odcestoval do Palestiny. V průběhu izraelské války za nezávislost bojoval v řadách Hagany, milice, která nese zodpovědnost za etnické čištění palestinských vesnic. Peres během své dlouhé politické kariéry působil celkem ve 12 izraelských vládách, v nichž řídil ministerstvo obrany, zahraničí a financí, zastával dvakrát funkci premiéra a jednou se stal prezidentem.

V letech 1953 až 1965 zastával Peres klíčové posty na ministerstvu obrany včetně funkce náměstka ministerstva obrany a vysloužil si pověst „architekta izraelského jaderného programu“ (titulek nekrologu v Jerusalem Post). Peres v roce 1975, již jako izraelský ministr obrany, nabídl jihoafrickému prezidentovi Bothovi k prodeji jaderné zbraně. O 11 let později měl podle slov dlouhodobě vězněného „jaderného whistleblowera“ Mordechaie Vanunu nařídit jeho únos.

Ačkoliv je výstavba nelegálních izraelských osad na palestinském území spojována především s pravicovou stranou Likud, tento kontroverzní projekt zahájili představitelé Strany práce a Šimon Peres se stal jeho entuziastickým stoupencem.

Masakr v Qana

Pravděpodobně nejpádnějším argumentem ke zpochybnění Peresova obrazu „muže míru“ je jím autorizovaný vojenský vpád do Libanonu v roce 1996, tedy v době, kdy zastával premiérský post. Izraelské vojenské síly tehdy 15. rokem okupovaly jih Libanonu a poté, co se izraelští vojáci dostali pod palbu Hizballáhu, zaútočili na vesnici Qana, kde se v táboře spravovaném OSN ukrývaly stovky uprchlíků. Výsledkem byl masakr 106 civilistů, jehož děsivé podrobnosti vylíčil očitý svědek, reportér Robert Fisk, který ve svém textu zveřejněném v Independentu v den Peresova skonu zesnulého politika odmítá vnímat jako mírotvorce. I když sám Peres označil masakr za „hořké překvapení“, Fisk píše, že to byla jen pustá lež, neboť OSN Izrael opakovaně informovala, že v Qana je tábor plný uprchlíků.

Na Peresovu obranu je možné dodat, že při pohledu na dnešní izraelskou politickou scénu, na niž má stále větší vliv nekompromisní osadnické hnutí a kde sílí odpor vůči jakékoliv dohodě s Palestinci , je možné tohoto politika označit za posledního izraelského lídra, který věřil v uskutečnění dvoustátního řešení, jak míni jinak nesmlouvavý kritik izraelské politiky Juan Cole . Ale ani toto hodnocení by nemělo přehlušit nejedno nelichotivé Peresovo vyjádření na adresu Palestinců či obhajobu neudržitelné blokády pásma Gazy a tamních zločinů izraelské armády.

Shovívavost, jíž neskrblíme při hodnocení západních či se Západem spolupracujících politických osobností, by neměla platit pro kontroverzní osobnosti, a to ani před majestátem smrti. A jestliže mnohé z kontroverzních politiků, již jsou se Západem na kordy, nemilosrdně tepeme ještě za jejich života, platí toto dvojnásob.