Na Kavkaze

29. 9. 2016 / Aneta Adámková

On: A jací tam vlastně byli lidé?

Ona: Neskutečně pohostinní. Dostalo to až do stavu, kdy jsem si tam nemusela kupovat vůbec nic. Jen laky na nehty, ale to je investice do budoucna. Někoho jsme si stopli, ten člověk nejen že nás dovezl většinou mnohem dál než sám potřeboval, ale ještě k tomu po cestě zastavil, odběhl do obchodu, vrátil se s jídlem tak na 3 dny, a prý že to je pro nás. Nebo nás rovnou odvezl k sobě domů, abychom povečeřeli s jeho rodinou, přáteli. A přespat máte kde? Nabídli nám to nejlepší co měli.

On: Jsme slyšel, jak jste museli jíst prasečí jazýčky…

Ona: To jsme ze slušnosti nemohli odmítnout :) Ale jde o to, že se s tebou podělí o svoje poslední, vytáhnou to nejlepší co mají.

On: Takže ne jako moje babička, která už 3 roky v komoře schovává nejlepší láhev koňaku, aby až přijde ta správná dobrá příležitost ho otevřela?

Ona: Jenže to je ono, co když nepřijde? Občas mi bylo až trapně, když já už neměla co vyložit na společný stůl. Jakákoli drobnost kterou jsem s nimi sdílela se vrátila v mnohem větší míře. Doufám, že pokud jsem si z té země něco odnesla, tak je to tohle.

On: Přemýšlela jsi, proč to tak mají?

Ona: Samozřejmě. Nevím, zda je moje odpověď správná, ale myslím, že to je kvůli tomu čím si prošli. Tolik jim toho už bylo sebráno. Teď tedy nemluvím o tom, kolik oni sebrali. Na obou stranách jsou nějaké ty křížky. Ale domnívám se, že je to tím, že žijí více přítomností než my. Zítřek totiž nemusí nikdy přijít. Nikdy nevíš, kdy vybombardují tvoji vesnici, město. Nevíš, kdy budeš muset zabalit pár drobností a opustit svůj dům.

On: No ale to u nás nehrozí. Nepředpokládám, že by zítra u nás byla válka, či mě někdo vyhnal z domova.

Ona: To ne, ale jak víš, že tady zítra ještě budeš? Oni žijou teď a tady. Sdílejí vše co mají. Proč to my neumíme? Čekat na nejlepší příležitost vytáhnout vyšívaný ubrus. Kdy je ta chvíle? Kdy je ta nejlepší příležitost? Proč neumíme sdílet to nejlepší co máme teď a tady?

On: Tak vytáhneš prošívaný ubrus, ten se umaže, roztrhne se, a co potom dáš na stůl na Vánoce?

Ona: A jak víš, že tu budeš na Vánoce?

On: Jsem věděl že to řekneš. Ale pokud bychom nepočítali s tím, že tady budeme zítra, nebylo by to trochu děsivé?

Ona: Ale tak si prostě pořídíš nový ubrus, až ho budeš potřebovat. Třeba dostaneš lepší. Přijde něco jiného. Většinou se sdílení vrátí. A to v mnohem větší míře, než kolik jsi ty toho dal. Proč se jen s obyčejnou návštěvou nepodělíme o to, co máme. Třeba by to potom šlo dál a dál. Lidé by byli vštřícnější. Když umíme dávat, sdílet, potom jsme otevřeni dostávat. A vlastně dostáváme mnohem víc, než kolik jsme sami dali. My Češi jsme docela experti na naši neochotu. “Nedáme na stůl něco sladkého? To by bodlo.” (Jo, mám v šuplíku pár zásob, ale co kdyby se hodily jindy.) “Nene, promiň, jsem teď dlouho nebyla nakupovat.” “Nemůžeme rozsvítit tuhle svíčku? By to tady zútulnila.” (Jo jasně, víš kolik stála? Ji nebudu teď plýtvat) “To ne, to nejde, tu zapaluji jen v neděli a dneska je pátek.” atd atd… Oni říkají, že si nejvíc váží toho, že je u nich mír. Jsou za to vděční, a proto si užívají každý den. Proč to my nedokážeme?

On: Asi proto, že nám na rozdíl od nich nehrozí, že by mír zde jen tak skončil.

Ona: V tom není ten problém. To prostě máme my Češi v sobě. Nechuť dělit se. A přitom sdílení funguje jako takové kouzlo. Otevírá to dveře do srdce druhých, se kterými se dělíme, prožíváme. Nemůžeme se radovat jen na hromádce, kterou čítá naše rodina a pár přátel, pro které jsme ochotní vytáhnout nejlepší kávu. Měli bychom být víc otevření ke všem, snažit se dostat ven z našeho světa. Ten svět nám to vrátí. Prožít každý den, jako by to byl ten poslední. Every day is a Holly day.

0
Vytisknout
2227

Diskuse

Obsah vydání | 30. 9. 2016