Jaké kapacity potřebuje NATO k odstrašení ruské agrese?

27. 9. 2016 / Karel Dolejší


Poté co RAND Corporation publikovala výsledky série válečných her, podle nichž by NATO v případném konfliktu s Ruskem o Pobaltí prohrálo válku za 60 - 90 hodin ZDE se k tématu rozběhly širší diskuse - na různé úrovni a s důrazem na různé aspekty.


Analýzy a plány týkající se možné ruské agrese se objevují v Lotyšsku ZDE, Estonsku ZDE, Litvě ZDE. Podrobná diskuse o obranném plánu je vedena v Polsku ZDE, ovšem další analýzy tvrdí, že NATO v současnosti nedokáže dostatečně zabezpečit ani obranu tohoto členského státu ZDE (pdf).

O možnosti konfliktu v Pobaltí, který by se zákonitě rozšířil na polské území, se uvažuje zrovna tak v Německu ZDE jako v České republice ZDE.

Američané vedou velmi širokou debatu, od přísně ortodoxních návrhů koordinovaných s Estonci ZDE (pdf) přes šířeji založenou výstrahu před porážkou ZDE až po drsnou kritiku naivního a příliš optimistického scénáře RAND ZDE. Vlastní budoucí podíl na obraně Pobaltí reflektuje Kanada ZDE.

Širší kontext možné ruské agrese vůči Pobaltí zachycují studie finské ZDE (pdf) nebo švédské ZDE.

***

Pokud by se Moskva rozhodla zaútočit na Pobaltí, neučinila by tak kvůli samotnému relativně malému území tří států, ale z širších strategických důvodů.

Za prvé, Pobaltí je symbolem nezávislé, tj. "protiruské" zahraniční politiky v postsovětském prostoru ještě mnohem více než Ukrajina. Okupace by tedy znamenala jasnou výstrahu všem ostatním v "blízkém zahraničí": Nedovolíme vám, abyste své záležitosti řídili sami.

Za druhé, plány týkající se Pobaltí jsou součástí ruských plánů zahrnujících ovládnutí celého baltského regionu. Po invazi na Krym a politické neutralizaci Erdoganova Turecka se Černé moře změnilo v ruské jezero; nyní je na řadě Balt s klíčovým petrohradským přístavem. Finské Alandy, švédský Gotland a dánský Bornholm se rovněž nacházejí v ruském hledáčku.

Za třetí, obsazením Pobaltí by došlo ke znevěrohodnění bezpečnostních záruk NATO - aliance by poté byla v podstatě mrtva.

Představa, že se Rusko rozhodne pro válku v Pobaltí a vyčlení pro ni nějaké menší omezené síly je nesmyslná. V takovém případě by Moskva, kterou na žádném strategickém směru nikdo neohrožuje, naopak nasadila vše co by mohla postrádat jinde - na Kavkaze, ve Středním vojenském okruhu, dost možná i na Dálném východě - a snažila se dosáhnout rychlého vítězství prostřednictvím drtivé početní převahy.

***

V současnosti NATO posiluje obranu Pobaltí a Polska rozmístěním čtyř lehce vyzbrojených mezinárodních praporů - po jednom v Polsku, Litvě, Lotyšsku a Estonsku ZDE, což reprezentuje cca 4 000 vojáků bez adekvátní podpůrné výzbroje.

Nejpohotovější součástí aliance jsou síly vyčleněné do Very High Readiness Joint Task Force (VJTF) zřízené po summitu ve Walesu v roce 2014. Tyto síly čítají 5 000 vojáků a mají být schopny nasazení do 48 hodin. Na podporu VJTF by následně mohly být nasazeny celé síly NATO Response Force (NRF), které jsou co do vedení pozemních operací podřízeny "zapůjčenému" španělskému sborovému velitelství, čítají 30 000 vojáků a počítá se s jejich rozmístěním v krizové oblasti v řádu týdnů až měsíců.

VJTF však nejsou připraveny k nasazení na evropském válčišti ZDE a mohly by být v současné situaci zničeny ještě dříve, než se vůbec dostanou na území Litvy. Kromě toho samotný časový rámec nasazení VJTF je zoufale nedostatečný, dokonce i když nebereme v úvahu zdržení vyvolaná politickými průtahy. Pokud by přesun VJTF byl skutečně zahájen 48 hodin po propuknutí nepřátelství, vojáci ze základen v (západním) Německu, Francii, Británii, Itálii a Španělsku by se možná do 60 hodin stihli shromáždit v prostoru kolem Varšavy. V daném okamžiku by však již bylo prakticky po válce - nehledě k vysoké pravděpodobnosti scénáře, v němž by se Rusko pojistilo zničením mostů přes Vislu.

Shrnuto, NATO po posílení východního křídla o 4 prapory a zřízení VJTF stále není schopno ubránit Pobaltí - a mnozí se domnívají, že ani Polsko. Představa že pouhá "tripwire force" přítomná v cílové oblasti údajně hrozbou eskalace odradí Kreml od útoku je nevěrohodná, neboť pokud se Kreml rozhodne útočit, bude sám počítat s eskalační dominancí.

***

Takže co vlastně NATO potřebuje k věrohodnému odstrašení ruského útoku? (Ve zcela hypotetickém případě, že by existovala kolektivní politická vůle zajistit dostatečný odstrašující potenciál.) - To je samozřejmě závislé na realistickém odhadu sil, které do případné operace proti Pobaltí dokáže nasadit Kreml. Pokud by předem nemobilizoval - a to by neudělal, kdyby chtěl zachovat strategické překvapení - mohlo by se soudě podle průběhu nedávných manévrů jednat o zhruba 100 000 vojáků, 800 - 1 000 tanků plus podpůrné zbraně. K odražení tak velké síly rozhodně nestačí samotné armády pobaltských států posílené o tři lehce vyzbrojené prapory NATO, dokonce ani kdyby se k nim včas dostaly veškeré pohotovostní posily z VJTF. V poměrně optimistickém scénáři RAND nepomohlo ani nasazení americké strategické rezervy, 82. výsadkové divize.

K věrohodnému odstrašení ruských plánovačů od pomyšlení na útok proti Pobaltí je třeba, aby NATO dokázalo dát dohromady síly - říkejme jim pracovně pohotovostní sbor - čítající alespoň 40 - 50 000 vojáků a 6 tankových brigád, tj. 360 tanků (uskupení přibližně o velikosti poloviny maximálně uvažovaných ruských sil) a dovedlo je spolehlivě do 24 hodin dopravit k Varšavě - spíše na silničních tahačích než po zranitelné železnici. A tyto síly by nemohly fungovat v dané oblasti bez další podpory, protože Rusko dokáže z Kaliningradské oblasti raketami Iskander hravě zničit všechny stacionární mosty přes Vislu. Letošní cvičení NATO Anaconda ukázalo, že spojené alianční síly dovedou rychle postavit dva americké pontonové mosty přes Vislu v délce zhruba 350 m. Jedině žádoucí by bylo udržovat německé a francouzské ženijní jednotky v prostoru Varšavy a v trvalé pohotovosti.

V prostoru východně od Visly by se již jednotky NATO nacházely v bojové zóně a nemohly by spoléhat na žádnou podstatnou podporu jiných zbraní. Letectvo, a to nejen polské, by bojovalo s PVO v Kaliningradu pokrývající nejméně polovinu Polska, námořnictvo by se nejspíše do Baltu v prvních dnech konfliktu vůbec nedostalo. Sbor by musel spoléhat na masivní organickou PVO chránící jej před nálety ruského letectva z Kaliningradské oblasti i Běloruska a před leteckou dálkově naváděnou municí, ale také na organické dělostřelectvo schopné v podstatné míře vést kontrabaterijní palbu na ruské dělostřelecké prostředky na vzdálenost > 30 km. Veškerá bojová vozidla sboru by měla disponovat odolností co nejvíce se blížící tanku, protože dělostřelecké přepady by představovaly zdaleka největší riziko, kterému (na rozdíl od rizika leteckých útoků) nelze běžně čelit aktivními protiopatřeními. Rozhodně by neměla chybět mobilita srovnatelná s tankem. Optimální by byla odolnost STANAG 4569 level 6 (schopnost odolat podkaliberním střelám ráže 30 mm ze vzdálenosti 500 m, výbuchu dělostřeleckého granátu ráže 155 mm ve vzdálenosti 10 m), v praxi ovšem nelze počítat s tak vysokým stupněm ochrany u všech zavedených typů vozidel.

Terén v uvažované oblasti (východní Polsko, oblast Suwalki, Pobaltí) je poměrně členitý a směrem na východ od Suwalek, kde přechází v rovinu, přinejmenším lesnatý, takže i tankové jednotky by zde potřebovaly dostatek vlastní pěchoty v odolných obrněných vozidlech. Tato pěchota by měla být vybavena do značné míry odlišně od typické "lehké" pěchoty NATO v expedičních operacích: Balistická ochrana primárně před střepinami namísto před střelami ručních zbraní (a nejen ochrana torza, ale také končetin), minimum bandalírů na prsou a břiše, které vojáka zatěžují a brání mu v účinném krytí vleže za terénními překážkami, snížení celkové zátěže (maximum potřebného nákladu vezeno v "bojovém" vozidle sloužícím primárně jako obrněný taxík).

***

Akviziční politika mnoha armád NATO ovšem vůbec nenapomáhá získání schopností potřebných ke zvládnutí zmíněného úkolu. A zejména české ministerstvo obrany stále nakupuje podle požadavků všelijakých expedičních Afghánistánů, místo aby připravovalo armádu na její primární roli - obranu v "Near-to-Peer" konfliktu v evropském prostoru.

Z logiky úkolu by plynulo, že podstatná část jednotek AČR, nikoliv jen 4. brigáda rychlého nasazení, by měla být součástí sil připravených k neprodlenému vyslání do Polska. 7. mechanizovaná brigáda by k tomu potřebovala dostatek těžkých silničních tahačů, nový režim pohotovosti a ideálně poněkud novější tanky než typ T-72M4CZ. 13. dělostřelecký prapor by potřeboval techniku na soudobé úrovni, nikoliv plánované nepodstatně modernizované houfnice DANA, a měl by být integrován do vyšší jednotky spolu s 4. a 7. brigádou plus 53. plukem průzkumu a elektronického boje - nejlogičtěji v rámci polského divizního či španělského sborového velitelství (to druhé v případě začlenění do stávajícího NRF). Některá z partnerských zemí by přitom musela takové jednotce poskytnout organickou PVO, kterou dnes AČR nedokáže zajistit a s jejím pořízením se ani nepočítá (ačkoliv systém této kategorie nakupuje dokonce i malá Litva). Chybějí také moderní mobilní minomety s přiměřeným stupněm balistické ochrany vozidla shora a ze stran, se schopností pálit v režimu MRSI a rapidně měnit palebné postavení v prostředí nasyceném pátracími dělostřeleckými radary. Plán MO vybavit staré 120 mm minomety vz. 82 předraženým podvozkem Tatra třídy MRAP působí spíše jako špatný vtip.

Plus by představovala unifikace se spojenci přinejmenším co se týče hlavních druhů munice.

15. ženijní pluk za běžných okolností nepotřebuje stavět mosty přes Labe, které leží mimo dosah ruských raket Iskander. Ke zvážení je tedy varianta předsunout jeho vybavení v podobě pontonových souprav PMS na polské území, kde v případě potřeby zajistí přemostění Visly konstrukcí v příslušné délce s nosností 20 tun. Tím by výrazně navýšil kriticky důležité a přitom kapacitně omezené schopnosti aliance.

V případě konfliktu o Pobaltí by české území nebylo primárně ohroženo ruskými ozbrojenými silami. Bezpečnostní riziko ovšem představují spolky typu "Českoslovenští vojáci v záloze proti válce plánované velením NATO", jejichž zástupci veřejně vyjádřili záměr provádět ozbrojené útoky na státní orgány a představitele, pokud dojde k válce s Ruskem. Zmíněný spolek - jeden z mnoha, ovšem nejvíce viditelný - má aktuálně přes 7 500 členů, kteří (spolu s členy jiných takto zaměřených "vlasteneckých" paramilitárních organizací) mohou snadno provádět na území republiky záškodnické akce. Ponechat tyto záležitosti jen na Policii ČR by se mohlo v době krize výrazně vymstít.

Pro plnění úkolů spojených s obranou vlasti AČR opravdu příliš nepotřebuje nové nosiče keramických plátů balistické ochrany proti střelám ručních zbraní, slabě pancéřované kolové transportéry Tatra Titus nebo vysoce předražené pušky pro přesnou střelbu. K podílu na odstrašení ruského útoku na východní křídlo aliance naopak potřebuje znovu získat schopnost vést vševojskové operace, s čímž souvisí i pořízení pro tento účel dimenzovaných zbraňových systémů a adekvátního logistického zabezpečení schopného je podporovat z domácích základen až v prostoru východního Polska.

Na operace v Afghánistánu a podobných destinacích by Česká republika - pokud vůbec něčím - měla přispívat především finančně. Regionální aktéři jako Indie nebo Tádžikistán mají mnohem hmatatelnější zájem řešit krizi v této oblasti, zatímco AČR zde získává specifické návyky a zkušenosti, které jí při zajišťování bezpečnosti v Evropě spíše překážejí než prospívají.

0
Vytisknout
5239

Diskuse

Obsah vydání | 30. 9. 2016