Kocovina: Důsledky brexitu pro Evropu

29. 6. 2016 / Karel Dolejší


Pokud se ústavními a politickými mechanismy nepodaří zvrátit britské referendum o vystoupení z EU, Británie, která čelí nevlídnému postoji Bruselu, z unie skutečně vystoupí - a to spustí proces rozpadu, během nějž svazek formálně unitárního státu opustí Skotsko a Severní Irsko. Ve druhé ze jmenovaných zemí podobný vývoj může obnovit občanskou válku, protože unionisté se s připojením k Irské republice nesmíří. Pojďme se však podívat z vybraných hledisek na brexit "neostrovníma" očima, z pohledu celé unie i kontinentu.


Británie měla druhou nejsilnější ekonomiku v EU (nedávno předehnala stagnující Francii) a vyhlídky na to stát se v blízké budoucnosti nejlidnatější západoevropskou zemí. Jejím odchodem se EU změní z největší světové ekonomiky v ekonomické integrační uskupení s pošramocenou reputací, které co do velikosti stojí až na třetím místě za USA a Čínou. Pozice EU bývala velice dobrá, pokud šlo o vyjednávání mezinárodních smluv či regulaci chování velkých korporací. Z tohoto hlediska to zmenšená a znevážená EU bude mít výrazně složitější a možnosti dosahování strategických cílů v dané oblasti budou zredukovány.

Jestliže v ekonomické oblasti dojde k vážným komplikacím, v bezpečnostní oblasti budou škody výrazně vyšší a na dlouho mohou Evropě dosahování strategických cílů fakticky znemožnit. Británie byla nejvýznamnější západoevropskou vojenskou mocností a její zpravodajské kapacity také představovaly mimořádně důležité aktivum. Jde o jednu pouze ze dvou západoevropských jaderných mocností, nejsilnější západoevropskou konvenční armádu a pokročilé zpravodajské instalace ve strategických regionech. Dvě nebo i tři z uvedených věcí mohou vzít brzy za své: Na jaderný deterent zbytková Británie jednoduše nemusí mít peníze, i kdyby ho nezablokovali extrémisté z levého křídla Labour Party, zpravodajské instalace může pohřbít problém právního následnictví. Britská armáda by nepřežila rozpad země, zejména pokud by zahrnoval obnovení násilí v (Severním) Irsku a angažmá v této záležitosti, nemluvě o nacionalismu ve Skotsku, které bude nepochybně usilovat o vlastní ozbrojené síly (plány existují a byly publikovány). Bez ohledu na to, kam až nyní dospěje neblahá politická dynamika ve Francii, se projekty samostatného evropského balancování agresívního Ruska usilujícího o hegemonii na kontinentě brexitem přinejmenším odkládají o dekády. I když se podaří zvládnout mocný podpůrný efekt brexitu na politický vzestup francouzské ultrapravice a Le Penová se nestane příští prezidentkou (vedla i v průzkumech před britským referendem), francouzská demokratická pravice je již rozpolcena a ochromena spory o další směřování země. Exprezident Sarkozy, který usiluje o další kandidaturu, již delší čas v mnoha tématech vystupuje coby "Le Penová light" a brexit to ještě dále zvýraznil.

S Trumpem na politickou scénu v USA vstoupil neoizolacionismus a zůstane tam, i kdyby Trump z listopadového klání odešel poražen. Tato tendence zdůrazňuje a posiluje již řadu let probíhající ztrátu amerického angažmá v Evropě a klesající ochotu zabývat se evropskými záležitostmi vůbec. V zakryté formě o tom hovoří britské či polské strategické dokumenty i staršího data: Spojené státy jednoduše nemusejí být v budoucnu pro Evropu tak spolehlivým spojencem, jakým bývaly v dobách 1. světové, 2. světové a studené války. Evropa by se tedy měla ve zvýšené míře sama starat o svou obranu. Případný rozpad Británie ale na dlouhou dobu znemožní věrohodné projekty samostatné evropské obrany. Evropa je sama slabá, jediná její zbylá bojeschopná armáda, francouzská, se nachází ve státě, který po Hollandově zákonodárné aroganci ve věci reformy pracovního práva stojí poprvé od roku 1968 takřka na pokraji občanské války. Při současných tempech změn v Bundeswehru se alarmující nedostatky nepodaří odstranit ani za dvě dekády a Polsko je již dnes v některých kategoriích vojensky silnější než Německo. Stručně řečeno, spojená Evropa postrádá alespoň jednu solidní úplnou armádu, která by zvládla projekty společné obrany integrovat a současně disponovala bohužel nezbytným jaderným deterentem.

Ještě jednou: Nehledě na výši papírových výdajů, to co dnes v Evropě naprosto převládá nejsou kompletní ozbrojené síly organizované, vycvičené, vyzbrojené, vystrojené a zásobované tak, aby dokázaly vést vševojskové operace velkého rozsahu při obraně vlastního kontinentu. Namísto toho vidíme jen formálně do vyšších jednotek organizovaný pool nasaditelný nanejvýš ještě do úrovně praporu, po léta připravovaný coby pomocné síly do extrateritoriálních expedičních operací. Tyto jednotky jsou mentalitou, návyky i v oblasti výzbroje a vybavení dlouhodobě připravovány do konfliktu se slabším, nerovnocenným protivníkem. Automaticky předpokládají drtivou převahu v průzkumu a elektronickém boji, což je v Evropě zcela nerealistické. Automaticky předpokládají nadvládu vlastní strany ve vzduchu, nicméně celé komplikované, rutinní a do značné míry automatizované fázové schéma leteckých operací NATO je ve vztahu k Rusku naprosto nefunkční. Nikdo například nemůže reálně předpokládat ukončení fáze "vybojování vzdušné nadvlády" a přechod k samostatné fázi útoků na pozemní cíle. Použít model "strike packages" proti nejlepší protivzdušné obraně na světě by byla letecká sebevražda. Po mnoho let byla preferována mobilita pozemních jednotek na úkor schopnosti přežití na bojišti. Zatímco západní armády diskutovaly o tom, zda napříště vůbec ještě bude existovat dělostřelectvo jako zbraň, ztratily schopnost přežít tam, kde je právě dělostřelectvo stále rozhodující zbraní - a to je dosud každé i potenciální bojiště, na němž jsou přítomni Rusové. Německo je v dělostřelectvu sice technologicky na špici, ale špičkovou municí je po akvizici firmy Denel zásobováno z Jihoafrické republiky a absolutně postrádá námořní kapacity pro ochranu této strategické přepravní trasy, nemluvě o dalších potížích. Moderní útočné ani obranné operace v konfliktu kategorie peer-to-peer nelze vést bez tanků, ale evropské armády provozují pár kusů stárnoucí těžké obrněné techniky a v danou chvíli se v Evropě nikde moderní tanky nevyrábí, takže by nebylo možno nahrazovat ztráty. Britské tanky dávno ztratily síť subdodavatelů a v munici jsou plně závislé na Nizozemsku. Výroba francouzských i německých modelů byla ukončena a o obnovení výroby německých modelů u německého i španělského výrobce se uvažuje teprve po dokončení vývoje nového tanku Leopard 3. Geograficky nejbližší funkční významné kapacity pro výrobu moderních tanků se nacházejí v ukrajinském Charkově, v Turecku a Egyptě. O Moskvě si můžete myslet co chcete, ale tohle vše dobře ví. Ví že nejadernou, osamělou, politicky roztříštěnou a vojensky nepřipravenou Evropu může bez problémů zastrašit masivní, jadernou, moderně vyzbrojenou, pro podmínky kontinentu optimalizovanou a jednotně vedenou armádou, která postrádá kredibilní protiváhu. 

Brexit zahájil několik dekád ruské hegemonie v Evropě. Až ustane rachot sutin, naskytne se pohled na výsledek v celé "kráse".

V politické rovině již sledujeme, jak brexit napříč Evropou posílil a povzbudil ultrapravicové, nacionalistické síly. Nepůjde však o jediný posun doprava, jehož se dočkáme.

V rovině principů je spor pravice a levice tradičně mj. sporem o filosofickou antropologii. To co je označováno historickým termínem Nová levice (a tvoří základ současných radikálně levicových směrů) na základě primitivní interpretace Rousseaua tvrdí, že lidská povaha je zásadně dobrá, ale deformují ji represívní instituce. Konzervativní pravice, jejíž nejextrémnější podobu v ideové rovině reprezentují tradiční kalvinisté, považuje naopak člověka za zlého a zdůrazňuje potřebu na něj soustavně dohlížet a kontrolovat jej. Umírnění, mezi které lze řadit jak psychoanalyticky poučené "idealisty" typu Fromma vlevo, tak na druhé straně demokratické konzervativce, vždy zdůrazňovali, že lidská přirozenost obsahuje potenciál obojího druhu a jde o to, zda a jak jej instituce podporují. Zničení všech institucí ani zavedení policejního státu kromě politických extrémistů samozřejmě nikdo neplánoval.

Reflexe nad brexitem povede i evropské strany kolem politického středu k novému zdůraznění institucionalismu, tj. k posunu doprava - na úkor vágních sentimentů založených psychologicky na tom, co Freud označil jako "oceánický pocit" a na úkor politických směrů, které vidí všelék v přechodu k plebiscitární demokracii. Politická participace mas bez promyšleného institucionálního rámce se historicky vzato Evropě opakovaně mstí - a žádná argumentace vedená výlučně v rovině legitimity nedokáže přesvědčivě odvysvětlit Hitlera, Gottwalda nebo brexit. Švýcarský model zahrnující organicky referenda jistě není ani zdaleka ideální, nicméně zahrnuje institucionálně dobře ošetřenou participaci občanů od nejnižší politické úrovně až po nejvyšší, která občany zapojuje a politicky vzdělává - místo coby zavedl přímou volbu či referendum v účelové snaze přitáhnout frustrované, odcizené, politicky nevzdělané obyvatele výlučně na nejvyšší úrovni a nestačil se divit následkům.

0
Vytisknout
4341

Diskuse

Obsah vydání | 1. 7. 2016