Zapomeňte na to, že Západ má "silné a zkušené" ozbrojené síly

14. 8. 2015 / Karel Dolejší

Občas se můžete v propagandistických materiálech dočíst, že prý Západ má "silné a zkušené" ozbrojené síly, které dokáží spolehlivě zajistit jeho bezpečnost.

Pak ale jen kroutíte hlavou, když sledujete využití vyděračského potenciálu Turecka, které už má dnes pozemní armádu ve stejné váhové kategorii jako "reformující" USA ZDE. Nebo se dozvíte, že se "zkušení" západní vojáci na Ukrajině poprvé dozvídají, jaké to je být pod dělostřeleckou palbou - což se kdysi považovalo za základní náplň práce pěšáka ZDE.

Pravda je, že Západ dlouho trpí nebezpečnými iluzemi o vlastní nezranitelnosti, jak ukazuje také probíhající aféra Hillary Clintonové s přísně tajnými materiály ZDE. K tomu patří i mylný dojem, že po válce v Iráku "je prokázána" převaha západní technologie a doktríny, nebo že 14 let neokoloniálních válek přineslo západním vojákům zkušenosti, které nějak souvisí s tím, co by museli dělat, kdyby opravdu bránili vlastní zemi.

Jak podrobně vysvětluje izraelský historik Martin van Creveld, když armáda bojuje proti slabému protivníkovi, stane se postupně sama slabou. V případě západních armád jde také o to, že návyky z protipovstaleckých operací na světovém Jihu jsou pro případ klasického konvenčního konfliktu nejen že k neužitku, ale dokonce těžce škodí. "Zkušený" voják z Iráku nebo Afghánistánu má hluboce zažito něco, co ho na konvenčním bojišti může snadno připravit o život, než se tomu stihne odnaučit. Ostřelován byl vždy především z ručních zbraní a naučil se, jak tomu čelit. Ruční zbraně ale na moderních bojištích způsobují obvykle do 5 % ztrát na živé síle. A s letálnějšími prostředky připadajícími v úvahu v konveční válce nemají západní vojáci žádné praktické zkušenosti. Velká část zátěže, kterou pěšák nese, představuje ochranná vesta. Ta sice zadrží kulku z útočné pušky, avšak střepina dělostřeleckého granátu si s ní snadno poradí. Za největší problém se nicméně na Západě považují improvizovaná výbušná zařízení (IEDs).

Francouzský generál Charles Mangin, který z kolonií se svými Afričany přešel rovnou do zákopů I. světové války, byl patrně poslední, kdo mohl ještě ve velké válce snadno uplatnit zkušenosti z odlišného typu konfliktu. Jeho protipól, německý generál Paul von Lettow-Vorbeck, mezitím v Africe zatápěl Dohodě nepravidelným manévrovým válčením, jaké se v Evropě nevyskytovalo, snad s výjimkou prvních fází bojů na východní frontě.

Americká armáda nereagovala na porážku ve Vietnamu přenášením zkušeností z tohoto specifického bojiště do Evropy. Naopak, generál DePuy reformující U.S. Army věnoval nemalé úsilí studiu toho, jak by méně početné americké síly mohly přežít útok v mimořádně hostilním prostředí evropského válčiště, s nímž se nějaký Vietnam nedal srovnávat. Mj. došlo k vývoji nového typu taktického okopu, který měl zajistit zvýšenou ochranu také před dělostřelbou ZDE (pdf). Jenže realistická představa, že přečíslené jednotky se musejí především ubránit, nemohou vůbec pomýšlet na nějaké útočení, se stala kvůli povinnému optimismu nepopulární. Dnes při komunikaci s českým studentem vojenské vysoké školy dostanete otázku, "co to je ten Parfox", a mimoděk zjistíte, že se dotyčný zajímá o velké stavby z kategorie polních opevnění, jaké mohou být k užitku ještě tak v poziční válce s afghánskými kmeny občas možná používajícími pár minometů. Jenže v nějakém hypotetickém evropském konfliktu by za prvé s ohledem na operační tempo nebyl vůbec čas takové věci budovat a za druhé jejich životnost s ohledem na rozměry, soudobé detekční prostředky a přesnost těžkých zbraní by byla vpravdě jepičí - dokonce nižší, než u správného typu primitivní "liščí nory" pro dva vojáky. Takový malý cíl je totiž poměrně obtížné zaměřit a zasáhnout.

Je mimořádně směšné, pokud někdo tvrdí, že se Západ připravuje na válku s Ruskem. Připravenost na takový typ konfliktu nebyla nikdy od roku 1945 nižší, než dnes. Nejde jen o klesající výdaje na zbrojení, výprodej těžké výzbroje a zásob materiálu či pokračující propouštění personálu, ale také o "zkušenosti", které vojáci získali v zahraničních misích. V evropském prostoru jsou totiž vcelku k ničemu, jak rychle zjistili "zkušení" gruzínští pěšáci s americkým vybavením v roce 2008, když je zválcovaly ruské tanky. Kdyby vojáci neměli zkušenosti žádné, alespoň by netrpěli falešným pocitem jistoty, že je nic nemůže překvapit.

Ukrajinská lekce nevypovídá jen o "hybridní" a "informační" válce, jak je to někdy prezentováno. Upozorňuje také na fakt, že se Západ "bojem proti terorismu" nadlouho vzdálil problémům a úkolům spojeným se skutečnou obranou vlastního území před konvenčním protivníkem. Američtí a další vojáci v západoukrajinském Javorivě si to mohou uvědomit. Zda a jak se to zohlední na institucionální rovině je úplně jiná otázka.

Hysterické přehánění hrozby ze strany "islámského státu" současný stav dále stvrzuje - a konzervuje faktickou nebojeschopnost jednotek NATO na evropském válčišti.

0
Vytisknout
6647

Diskuse

Obsah vydání | 18. 8. 2015