Kolem holokaustu se našlapuje na Západě stejně opatrně, jako v muslimských zemích kolem elementárních atributů islámu

Kdo je vlastně Charlie?

7. 5. 2015 / Ondřej Krátký

Charlie Hebdo nepřestává být námětem – příběh chlapíků, co si z ostatních stříleli tak dlouho, až někdo další postřílel je samotné, je stále barometrem multikulturních postojů současného Západu. Ty jsou, minimálně v pohledu na dané téma, ale víc než rozkolísané. Zatímco u části populace to může být snahou vyvarovat se ukvapených reakcí, které by ve svém důsledku později mohly ohrozit kohokoli, jsou další radikálními zastánci svobody slova, z velké části i kvůli nedostatku empatie a tedy nevůle k analogiím, které by umožnily pochopit věc i z druhé strany.

V týmu Charlie Hebdo dost pravděpodobně nebyla tou nejvíc ceněnou frajeřinou ani tak nějaká konstruktivní kritika (čehokoli, speciálně ale islámu), jako spíš maximální vystupňování bolestnosti útoku, ranění nejintimnějších citů za paralelního předstírání jejich neznalosti a frapantní ublížení spočívající v porušení posvátna, které zároveň v místě a čase nejsou postižitelné (francouzským) zákonem. Z tohoto pohledu není ani tak podstatné, co jsou muslimové zač, jako spíš to, jak na ně karikatury měly působit.

Abychom to pochopili „bytostně“, je podle mě nutný co nejadekvátnější kulturní překlad dané situace. Ideálně tak, aby soubor hlavních rysů tvořil strukturu vystavenou kolem nějakého nám známého a stejně nedotknutelného (neuralgického) bodu, jakým je pro muslimy soubor základních hodnot islámu. V tomto ohledu existuje v západní kultuře zřejmě jediná analogie, a to je téma holokaustu. Navážení se do ostatních je na Západě povoleno a prezentováno jako svoboda slova, v tomhle případě je ale pod samotným svícnem tak trochu tma, projevující se tendencí k blokování až kriminalizaci všeho, co v daném tématu vybočuje jak z kanonické verze historie, tak i souvisejícího, modernějšího kontextu.

Jednoduše řečeno, kolem holokaustu se našlapuje na Západě zhruba stejně opatrně, jako v muslimských zemích kolem elementárních atributů islámu. Podobně signální jako percepce islámských dogmat muslimy jsou naše reakce na fotky z Osvětimi, záběry z ghett nebo znechucení při pohledu na svastiku. Garanti historické paměti týkající se holokaustu mají nezpochybnitelné právo nakládat se „svým“ tématem podobně jako muslimské autority se svou materií, resp. toto právo je natolik nezpochybnitelné, že zpochybňování závěrů těchto autorit se automaticky stává zpochybňováním holokaustu samotného, a jako takové podnětem pro trestní stíhání ve zhruba tuctu evropských zemí.

Mezinárodní kreslířská soutěž na dané téma, která byla pořádána roku 2006 v Íránu, vycházela právě ze znalosti přístupu, který na Západě k holokaustu panuje. Její hlavní podtext by se přitom dal vyjádřit lapidárně: „Když vy zesměšňujete naše intimní záležitosti (náboženství), my budeme zesměšňovat (ty/to) vaše.“ Nešlo přitom o nevkusný humor namířený na samotné utrpení v koncentrácích – akce chtěla hlavně ukázat, že z holokaustu se do značné míry stal nástroj legitimizující větší či menší projevy svévole ze strany hlavního garanta jeho odkazu, tj. Izraele.

Ve světle toho mi přijde zajímavé sledovat vývoj „křivky“ nálad od doby těsně po povraždění redakce dodnes. První reakce se nesly ještě v duchu černobílé plebsoidní demokracie (= která je demokracií, protože se můžeme strefovat do čehokoli, tedy pardon, s výjimkou témat na Západě samém nedotknutelných). Druhá vlna přichází už pod vlivem poučenější úvahy: pokud budeme sledovat linii Charlieho, která svou povahou stimuluje tendence k absolutní svobodě slova, může to v reálu znamenat i spění k beztrestnosti jakéhokoli názoru, včetně těch týkajících se holokaustu. Z právního termínu „popírání“ se tak může stát neutrální „historický revizionismus“, z něj pak „verze historie“ a z ní nakonec „kanonická verze historie.“ Naopak zůstaneme-li u starých pořádků, bude tu zas onen zapeklitý problém reciprocity, resp. nutnosti „se dělit“ – jestliže totiž konstatujeme, že máme na naše jedno vlastní kulturní tabu právo, proč by neměli mít na svá tabu právo i ostatní? A měli-li by, pak jen lokálně, anebo globálně?

Na druhé straně – když někomu dalšímu takové právo přiznáme, nebude takto posvěcená legitimita jeho nároku na něj dlouhodobě prospěšná i pro zachování legitimity našeho vlastního tabu? Ba co víc – budeme-li neustále napadat zaostalost, represivní charakter a celkovou dogmatičnost využití námětů klasických náboženských odkazů, nemůže se stát, že dřív nebo později přijde někdo s názorem, že podobně bigotně, monopolně a stále víc pokrytecky je využíván i odkaz holokaustu? Není zároveň možné, že fortel ublížit jedné menšině, ve kterém Charlie vůči k muslimům exceloval, může být co do své metodiky výhledově nebezpečný i pro jakoukoli jinou menšinu, a to včetně elit – které jsou ze své podstaty konec konců také menšinové?

Má-li být totiž „spravedlnosti“ v globalizovaném světě učiněno zadost, pak je třeba vždy a všude měřit stejným metrem – buď tedy zavést absolutní svobodu slova, anebo vytvářet dogmata, mýty a tabu, která (ač jsou většinou vystavena na reálných elementech a mají po dobu své platnosti zázračnou schopnost být dané společnosti tmelem) mají vždy dřív nebo později tendenci být monopolizována.

Je proto jen zdánlivým paradoxem, že v kontextu událostí v Charlie Hebdo hájí svobodu slova za každou cenu spíš ti emotivněji a konfrontačněji založení, a to i mezi intelektuály. Rozvážnější vyčkávají či se vyjadřují opatrně, protože věc zdaleka není tak jednoduchá – spodní proudy, které si dnes beztrestně vylívají mindráky selektivním ubližováním jedněm, si totiž zítra, podle stejně zjednodušeného, iracionálního klíče, mohou vzít na mušku prakticky kohokoli.

0
Vytisknout
2077

Diskuse

Obsah vydání | 7. 5. 2015