Osvobození?

9. 5. 2015 / Karel Dolejší

"Slavné májové dny" probíhaly za minulého režimu pokaždé ve znamení masové projekce (vědecko)fantastických sovětských válečných filmů. V nich stateční vojáci hned na počátku války puškami a granáty zastavují makety německých tanků Tiger, jež ještě neexistovaly ani na rýsovacích prknech (Bojovali za vlast), zatímco Stalin nemizí vyděšeně na daču, ale s pomocí stroje času z budoucnosti řídí porady Stavky a pronáší přitom autentické výroky pozdějšího data. V souvislosti s debatou, zda květen 1945 byl či nebyl osvobozením, je velmi důležitý jeden z nich. Konstatoval totiž, že probíhající válka představuje nový typ konfliktu, "v němž vítěz poraženému vnutí vlastní společenský systém".

Hitler měl v úmyslu neponěmčitelné Čechy neodpovídající "rasovým kritériím" vystěhovat kamsi do kolonií. V tomto smyslu porážka Schörnerovy armády kontrolující na konci války české země představovala bezprostřední záchranu. Osud Čechů už neměl být zpečetěn v závěru vítězného Drang nach Osten; nyní měli být zachováni coby obrovská manufaktura na zbraně až do války příští, naplánované Stalinem na polovinu 50. let. Naštěstí sovětský diktátor zemřel dříve, než mohl svůj záměr uskutečnit. Mezitím ovšem čs. ekonomika s masivně předimenzovaným těžkým a zbrojním průmyslem začínala pomalu zaostávat za kdysi spíše zemědělským Rakouskem...

Obyvatelstvo českých zemí bylo tedy příchodem spojeneckých armád zachráněno před odsunem za hranice Evropy. V jakém smyslu však bylo také "osvobozeno"? Vrátila se snad čs. republice její suverenita? Mohli lid a jeho reprezentanti skutečně suverénně rozhodovat?

Pravda je, že Gottwaldovo vedení KSČ se velmi snažilo udržet iluzi nového režimu coby "přirozeného" završení českých dějin vyložených dle Aloise Jiráska. Fasáda byla nehledě na na další okolnosti budována velmi důkladně. Komunisté na ministerstvu vnitra sice sebrali seznamy kolaborantů a využívali "kompromatu" velmi dovedně k nucení takto vydíratelných do špinavé práce, jež později povede k únoru 1948 a k politickým procesům 50. let; nicméně pro neseznámeného fasáda držela a znával jsem řadu lidí, kteří na období 1945 - 1948 ještě po roce 1989 vzpomínali se stejnou euforií, jako na rok 1968.

Ve skutečnosti bylo však poválečnému Československu povoleno rozhodovat samostatně jen potud, pokud se rozhodovalo tak, jak mu to v Moskvě předem určili za správné. Politické vedení se velmi snažilo a tak třenic nebylo mnoho, avšak nějaké přece vznikly. Například když se Praha zařadila mezi zájemce o účast na Marshallově plánu, vrátil se ministr zahraničí Jan Masaryk z Moskvy "jako Stalinův pohůnek" a bylo mu už jasné, jak se to má s údajnou čs. suverenitou. Tlak z Moskvy měl velmi hmatatelné dopady, protože o to déle trval lístkový systém, o to déle "homogenizované" mléko neobsahovalo téměř žádný tuk a ještě se ředilo vodou na světle modravou barvu - a o to nutnější bude měnová reforma, která zbaví celoživotních úspor řadu úplně obyčejných střádalů, zdaleka nejen spekulanty. Většina komunistů nicméně iluzi suverénního Československa - které Moskva příliš okatě nementorovala, protože stejně většinou vše snaživě udělalo dříve, než to mohlo být vůbec vysloveno - podržela do srpna 1968.

Pokud má být květen 1945 označen za osvobození, pak jedině ve smyslu negativní svobody, jak ji ve Strachu ze svobody definoval Erich Fromm ("svoboda od"), nikoliv ve smyslu kapacity rozhodovat samostatně pozitivním způsobem. Pominul bezprostřední tlak na národní existenci a byl tehdy odložen zhruba o deset let. O zahraničněpolitickém osudu Československa však rozhodl již nelegitimní Beneš v letech 1942 - 1943, když šel do holportu se Stalinem, a definitivně to stvrdila Jalta. Za nic z toho ovšem sovětští vojáci, kteří padli v bojích na našem území, nenesli nejmenší odpovědnost. Neumírali proto, aby dodali Stalinovi továrny na zbraně a uranové doly.

Dnes, když válečná dividenda bývalého SSSR byla daleko přečerpána a nemá již většího významu, než přínos jízdy Jana Sobieského k záchraně Evropy před Turky, je důležité vidět skutečné parametry "osvobození". Jedna diktatura byla poražena a obnovený stát spadl do vlivové sféry jiné diktatury, v danou chvíli k místnímu obyvatelstvu benevolentnější. Putinovo Rusko dovolávající se kdysi prolité krve jako údajného důkazu nároků na vlastní vlivovou sféru v Evropě usiluje o novou Jaltu, se zhruba stejnou mírou svobody pro "subjekty" ve sféře umístěné, jakou to znamenalo v minulosti. Tedy nikoli už zbabělost a podlézavost vlastních politiků, kteří nedokážou prosazovat samostatnou politickou linii, ačkoli taková možnost v současných institucionálních parametrech EU nesporně existuje...

Až se zase někde dočtete, že "vůně šeříku zavazuje", je důležité uvědomit si, k čemu byly české země příjezdem Rudé armády skutečně zavázány.

Svoboda to nebyla. Proto také nešlo o osvobození.

0
Vytisknout
6214

Diskuse

Obsah vydání | 12. 5. 2015