Je na světě více mužů, anebo žen? A že to má vliv na naše vzájemné strategie i taktiky?

14. 1. 2015 / Miloš Dokulil

Dohromady nás je už přes sedm miliard. A už jsem se dočetl, že někteří demografové křížení s ekologií vážně tvrdili, že již dvě miliardy lidí měl být nepřekročitelný strop pro tuto Zemi. Také s ohledem na čerpání nenahraditelných přírodních zdrojů. Rovněž se zřetelem k samotnému životnímu prostředí. Kupodivu ještě před koncem první třetiny 20. století světové lidstvo snad čítalo jen necelé 1,8 miliardy. Alespoň takto to uváděly tehdejší statistiky.

Nu a ve školách se podávalo ještě mezi oběma světovými válkami k věření, že do tohoto světa se rodí na každých 100 děvčat 106 chlapců. To proto, že do dospělosti častěji podléhají rozmanitým životním nástrahám (a jsou jaksi „choulostivější“) právě chlapci. Aby těch chlapců zůstalo přiměřeně pro případné sňatky a manželský život. Jako kdyby samotná příroda a genetika to měly předem spočítané, jak předprogramovat lidem optimální poměry k případnému zakotvení přiměřeně harmonických podmínek k rozplozování dalších generací života. (I když vědomé počítačové „programování“ ještě nebylo na světě.)

Pokud takové téma (o vzájemném poměru rodících se děvčat a chlapců) bylo na programu ještě před druhou světovou válkou, cudně se mlčelo o tom, že právě válka drsně a ve velkém znemožní až příliš mnoha ženám v dospělosti pak založit rodiny, protože mnoho mladých mužů padne na frontách války. Nemluvilo se ani o tom, že během té války (o níž se ještě nevědělo, že vbrzku bude jen tou velkou a světově rozšířenou válkou „první“) její vojevůdci měli ve svých hlavách ještě strategie z 19. století, zatímco válečná technika byla o epochu napřed (mj. kulomety, tanky, letadla, dalekonosná děla). Druhá světová válka byla přitom nesrovnatelně ničivější. Své oběti si někdy příliš nevybírala, anebo naopak počítala s vyhlazováním celých etnik. (Pak uvažujme o nějakých „přirozených“ parametrech pro další život lidské populace!)

Ze zcela nedávné doby nám dozajista neunikne, že při ozbrojených aktivitách se angažují především muži; ať již jde o vojensky organizované jednotky Islámského státu na území Sýrie a Iráku, anebo o údajné „dobrovolníky“ operující na východě Ukrajiny (o dalších kritických místech ozbrojených bojů v současném světě a o jejich organizovaných aktérech zatím ne-mluvě). Nelze přehlédnout jen jako nějakou noticku ani to, že třeba v Indii docházelo a dochází málem denně k přepadání mladých dívek skupinami mladíků, kteří takové děvče hromadně znásilní a následně svou oběť často hned oběsí. Snad i proto, aby neexistoval žádný svědek jejich nezákonného počínání.

Na druhé straně málokomu mohlo uniknout, k čemu doprovodně vedlo opatření čínské vlády k omezení porodnosti, když bylo povoleno mít v rodině jen jedno dítě. Protože původně se o rodiče staral vždy syn (a Čína neměla k dispozici žádný systém důchodů), často vznikal nemalý – potenciálně „sociální“ – problém, pokud se manželům narodilo děvče, zvláště na vesnici. Stávalo se, že byl takový novorozenec nejednou utracen, s očekáváním, že dalším dítětem snad bude syn. Čína má teď několik desítek milionů mladých mužů, kteří se nikdy nebudou mít možnost oženit, poněvadž neexistuje dost možných partnerek. (V Indii se tento jev vyskytl v menší míře rovněž!)

Ještě zcela obecně dodejme, že v současném světě ve většině zemí v dospělé populaci mírně převažují ženy nad počtem mužů. Přesto vcelku máme v současnosti o 58 milionů více mužů než žen. Je to dáno vysokým nepoměrem počtu mužů vůči ženám v několika zemích; jako v Saúdské Arábii, méně pak v Indii nebo v Bangladéši či v Libyi, a ještě méně (ale s ohledem na celkový početní stav obyvatelstva významně) v Číně nebo v Pákistánu.

Ta docela dramatická proluka v početních stavech mezi pohlavími v těch zrovna zmíněných zemích nejenže není normální, ale navíc může ještě nejméně po dobu celé jedné generace negativně ve společnosti působit, pokud dotyčné státy nenajdou aspoň dodatečně přijatelné řešení tohoto stavu. (Ne že by tu ty početní přebytky mužů v některých státech měly automaticky znamenat jenom potenciálně zvýšený výskyt násilí. Už proto, že tu není dostatečná biologická a sociální rezerva odpovídajícího počtu žen v poměru k těm neženatým mužům, kteří se mohou cítit být „vykořenění“ a bez přiměřené sociálně-kulturní funkce v dané společnosti.)

Zkusme ještě chvíli teoretizovat (řekněme že z mužské perspektivy; z ženského pohledu vyhlíží ta vzájemná „soutěž“ v obdobném odzrcadlení vůči odpovídající majoritě či minoritě mužů). Je-li v dané pospolitosti nesrovnatelně více mužů, potom ti, jimž se podaří uzavřít manželský (či partnerský?) vztah, jsou potom i sexuálně „saturováni“ a asi se nebudou naléhavě ohlížet po nějakých externích dobrodružstvích; zvláště když ani „nabídka“ není zrovna nějak snadno k dispozici. Je-li v takovém společenství naopak nesrovnatelně více žen, zdá se, jako kdyby se takto automaticky nabízelo mužům více příležitosti k promiskuitě. (Zatím jsme nemluvili o osobním charakteru, o možné hluboké náklonnosti k někomu, anebo o jedinečném dosahu vzájemné věrnosti.)

Ono totiž není všechno dáno jen v nějakých obecných klišé. Nemálo každý z nás si bezděky odneseme do dalšího života hned z těch prvních šesti let vlastního života. To je čas, v jehož rámci v bdělém stavu má náš elektroencefalogram („EEG“) frekvence v herzích v rámci alfa rytmu; v tom rytmu, který odpovídá pro veškerý další sled let době počínajícího usínání. Takže dítě do šesti let doslova i fyziologicky zvláštně „sní“ svůj bdělý život. A i když až příliš mnohému nemusí (a nemůže často adekvátně) rozumět, odnáší si nemalé množství podnětů pro další život z těch prvních let; včetně toho, jak vnímalo vzájemný vztah obou rodičů. (Opět teď nerozvádějme, že život předškoláka vypadá jinak, rozvíjí-li se v rodině, kde jeden z rodičů chybí, anebo mají-li děti různé otce. I když to paradoxně už během puberty může některé subjekty vést k intenzivnější potřebě spolehlivějšího partnerského vztahu.)

Svou roli pro mezilidské vztahy hrají také širší vlivy kulturní a společenské, jakmile děti častěji přijdou do styku s jinými dětmi a s širší komunitou lidí v okolí. Součástí té „kultury“ pochopitelně jsou již z dřívějška v dané pospolitosti zakotvené zvyklosti ve vzájemném chování, v oblékání, ve stravovacích návycích, v řečových projevech, při vyhodnocování různých specifických aktivit, od zábavy a sportu až po účast na veřejných shromážděních, atd.

Snad bylo naznačeno dost na to, že člověk obecně neexistuje. Jsme buďto muži, anebo ženami. A štafeta života může přiměřeně pokračovat jen tehdy, když zůstává jaksi „přirozený“ poměr obou pohlaví rezervován už pro čas početí... (Pak bez anomálií naší současnosti, které byly způsobeny neuváženými regulemi vnesenými do života stamiliónů lidí zvenčí. Přece nejsme my lidé pouhými automaty či evidovanými doprovodnými přívěsky státního aparátu. Ať již je ten osobní život vždycky nemalou výzvou...)

0
Vytisknout
10492

Diskuse

Obsah vydání | 15. 1. 2015