K Charlie Hebdo:

Novodobá monstra

15. 1. 2015 / Karel Řepa

Teroristický útok na Charlie Hebdo vyvolal diskusi téměř eruptivního charakteru. Pokusme se však podívat na charakter diskuse, která tematizuje nelidský a neospravedlnitelný akt násilí v kontextu svobody projevu, náboženského vyznání a potkávání kultur.

Na jedné straně můžeme vidět připsání morální odpovědnosti každé osobě muslimského vyznání na zvrhlém principu kolektivní viny, které v nejpestřejších podobách nabírá odporný xenofobní a rasistický charakter. V demokratické společnosti je nezbytně nutné rázně odmítnout takovýto přístup, neboť je útokem na vzájemně provázané a podmíněné hodnoty dialogu a respektu k individualitě jednotlivce. Jest tedy útokem na podstatu demokracie samotné. Právě respekt k individualitě jednotlivce je stříbrnou nití táhnoucí se jakýmkoliv procesem dialogu jako základní hodnoty demokracie představující opozici k násilí. Pouze v případě, že obě strany dialogu, vidící druhého jako „ty“ a nikoliv jako „oni“, uznají svou rovnost a přiznají si vzájemný respekt, mění se monology hluchých ve výpovědi hledající porozumění. Nelze tedy mluvit o „druhém“, i kdyby bylo mluveno k zpředmětněnému „druhému“, neboť je nutné mluvit s „druhým“. Dnes je v lepším případě „druhý“ situován do pozice adresáta výpovědi připisující mu odpovědnost za násilí bez jakéhokoliv ohledu na jeho individualitu, v horším případě je přímo zpředmětněn výpovědí jiných jako nositel násilí a jeho pozice v dialogu je nadobro de-legitimizována. Pro zachování dialogu jako podstaty demokracie je nutné odmítnout takovýto druh násilí na účastníkovi diskuse, neboť je stejně nebezpečné jako násilí nesené v aktu teroru. Evropa nesmí připustit, aby se stala pódiem křičících hluchých. Naopak musí vést trpělivý rozhovor s každým individuálním jednotlivcem, který je ochotný přijmout reciproční požadavky a hodnoty demokratické diskuse za simultánního rezolutního odmítnutí násilí jako prostředku prosazování individuálních konceptů dobra, ať už sekulárních nebo náboženských.

Na druhé straně diskuse se setkáváme se striktním požadavkem na uplatňování individuálního přístupu. Poté však nastává znepokojující ticho vyvolávající pocit neadekvátnosti diskuse, neuchopení problematické skutečnosti. Ticho, které zároveň svou tíživostí naléhá býti uchopeno. Diskuse se dostává do stavu krize idiomu, neboť chybí jazykové vyjádření uspokojivě uchopující akt teroru v jeho kontextu. Jaký je však kontext? Proč existuje pocit, že nestačí mlčet tváří v tvář naléhajícímu tichu a zůstat u individuálního odsouzení strůjců teroru? Především proto, že jsme svědky nárůstu radikálního islámu napříč téměř celým islámským světem v intenzitě vyvracející tezi o výskytu několika chorých myslí zneužívajících legitimizační funkci náboženství pro prosazování politických cílů všemi způsoby.

Oba protipóly probíhající diskuse jsou nebezpečné, neboť se vzájemně zesilují a zároveň nejsou nezbytné. Popírají principy spravedlnosti v případě odsuzování muslimů jako celku, resp. jsou výsledkem zmatenosti diskursů v případě lpění na individuálním přístupu bez dalšího, neboť zde se jedná o otázku povahy především morální. Je tedy nutné, aby demokratické společnosti za jasného respektu k individualitě jednotlivce kontextualizovaly vyvstalý problém a tím odpověděly na mlčení vyvstávající z jedné strany a naopak umlčely xenofobní a rasistické projevy ostatních, resp. alespoň těch kteří jsou schopni tolerance a porozumění, neboť ti mohou v politické sféře ohrozit samotný demokratický charakter těchto společností.

Je nutné uchopit fenomén radikálního islámu v jeho sociálním, kulturním a politickém kontextu. Nesmíme ztrácet čas démonizováním mas lidí, ale je nutné se účastnit velmi kriticky diskuse s těmi částmi muslimského světa, které jsou ochotny při své toleranci naslouchat a jsou schopny postavit se násilí a netoleranci z vnitřku diskursu, který je pro nemuslimský svět nepřístupný, protože právě zde tkví samotný problém. Muslimský svět je trhán především autoritativními tendencemi politických elit, ultrakonzervativním náboženským fundamentalismem, náboženskými válkami, humanitárními krizemi, provázáním náboženství a státu společně s naprosto tragickou zahraniční politikou západního světa.

Hledat příčiny bude velice nepříjemné a to především pro politické elity na obou stranách. Především západní elity budou muset projevit pro ně nevídanou reflexi. Jak je například možné, že sociální prostředí západní Evropy vhání velké množství mladých lidí do pasti radikálního islámu? Jak je možné, že západní státy nedbají důsledného vymáhání práva, jestliže se radikální myšlenky šíří v mešitách po západní Evropě? Jaká je odpovědnost západu za své nerozvážné, arogantní a mnohdy nelegální zásahy do muslimských společností? Jak je možné, že na pařížském pochodu na podporu svobody projevu 11. 1. 2015 najdeme v čele vysoké představitele zemí jako je Alžírsko, Egypt, Rusko, Turecko, Katar a především Saudská Arábie, které patří k jedněm z nejrepresivnějších režimů ve vztahu k svobodě projevu? Jak je možné, že západ mlčí tváří v tvář tisícům obětí radikálních islamistů mimo svou půdu?

Pamatujme si, že vytvářením iluze nepřátelského monstra, které je v náboženské podstatě obdařeno archetypálním zlem a připraveno nás zničit, ničíme sami sebe. Využijme proto tohoto nechutného aktu násilí k reflexi pokryteckosti a sebe-lží západní společnosti a zároveň k motivaci být účastni racionálního dialogu s naslouchajícími částmi muslimského světa. Pojďme podporovat ty, kteří chtějí hodnoty tolerance, vzdělání, respektu k lidské důstojnosti a autonomii, rovnosti pohlaví a demokracie i pro muslimský svět, i kdybychom se tím měli znelíbit mocenským elitám muslimských společností, protože jenom tak je možné bojovat s nenávistnými, nelidskými a svobodě nebezpečnými interpretacemi jakéhokoliv náboženství.

Na závěr přikládám zdařilou esej francouzského muslimského filosofa Abdennoura Bidara, publikovanou 3. října 2014 ve francouzském deníku Marianne, která budiž pokusem o nalezení chybějícího idiomu a důkazem, že může existovat kultivovaný a velmi kritický počátek dialogu, který se snaží muslimskému světu komunikovat jeho problémy, a to s respektem a bez nenávisti.

Muslimský světe: jsem jedním z Tvých odloučených synů, který Tě vidí z daleké Francie, kde žije v dnešních dnech tolik tvých dětí. Pohlížím na Tebe přísným okem filosofa, který od narození vstřebával tasawwuf (Sufismus) a západní myšlení. Dívám se tedy na Tebe zpovzdálí; z přemostění mezi světem západu a východu.

Co vidím? Co vidím lépe než ostatní, neboť Tě vidím s odstupem? Vidím Tě v čase bídy a utrpení, které mě tíživě trápí a zároveň činí můj úsudek tvrdším, protože vidím proces, kterým dáváš zrod monstru, které se odvažuje nazývat Islámským státem a které někteří nazývají jménem ďáblovým - Da´esh. Nejtíživější však je, že vidím, jak ztrácíš sám sebe a svou důstojnost, zatímco odmítáš uznat, že takové monstrum se z Tebe právě rodí. Z Tvé nerozhodnosti, z Tvých rozporů, z Tvé rozervanosti mezi minulostí a přítomnosti a z Tvé neustálé neschopnosti najít pevné místo v lidské civilizaci.

„Co řeknete (muslimové), když musíme čelit tomuto monstru?“ Křičíte „To nejsem já“, „To není islám“. Odmítáte jakoukoliv možnost, že zločiny takového monstra jsou spáchány ve Vašem jménu (#NotInMyName). Protestujete proti monstru, které znásilňuje Vaši identitu, a máte samozřejmě svaté právo tak učinit. Je nezbytné, nahlas a jasně světu deklarovat, že islám odmítá barbarství. Avšak to nestačí! Neboť hledáte útočiště ve svém pudu sebezáchovy, aniž byste si to uvědomovali, a především bez podstoupení jakékoliv sebekritiky. Jste rozhořčeni, ale zároveň utvrzeni, že to nejste vy. Tím však marníte historickou příležitost tázat sebe sama. Místo uchopení zodpovědnosti obviňujete ostatní, říkáte „Všichni nepřátelé islámu, přestaňte nás spojovat s tímto monstrem. Terorismus není islám! Pravý islám, ten správný islám, neznamená válku, ale mír!

Mně blízký muslimský světe, slyším ten křik vzpoury rostoucí v Tobě a rozumím Ti. Ano, jako každý z velkých duchovních inspirací světa, islám skrze svou historii přinesl světu krásu, spravedlnost, smysl a dobro a byl zdrojem inspirace pro člověka na jeho tajemné cestě existencí. Bojuji ve všech svých knihách, aby moudrost islámu a všech dalších náboženství nebyla na západě zapomenuta nebo opovrhována. Avšak pro svůj odstup vidím věci, které sám vidět nemůžeš, a proto se ptám: Jak mohlo takové monstrum ukrást Tvou tvář? Jak je možné, že si takové odporné monstrum vybralo právě Tvojí tvář? Odpovědí je, že za nestvůrou je schován velký problém, se kterým zdá se, nej

si zatím připraven být konfrontován. Jednoho dne ale budeš muset nakonec odvahu najít. Odkud pochází zločiny takzvaného Islámského státu? Odpovím Ti, můj příteli, avšak nebudeš za tu odpověď vděčný. Mou povinností filosofa je Ti odpovědět. Zlo, které Ti odcizuje tvou vlastní tvář, má kořen v Tobě samotném; to odporné monstrum vyrostlo z Tebe samého a další nestvůry, některé mnohem horší, budou vyrůstat tak dlouho, dokud budeš odmítat svou nemoc a nezodpovíš si její příčinu.

Dokonce i západní intelektuálové mají potíž vidět tento problém. Mnozí z nich zapomněli, jaká je síla náboženství, ať už v dobrém nebo ve zlém, ať už nad životem nebo smrtí. Často mi říkají: „Problémem muslimského světa není náboženství, islám, ale především politika, historie, ekonomie atd.“. Avšak úplně zapomínají, že náboženství je jádrem celé lidské civilizace a již brzy může naše existence záviset nejen na tom, jak vyřešíme ekonomické krize, ale také na odpovědi na otázku, jak vyřešíme jednu z nejtíživějších duchovních krizí, která zasahuje celé lidstvo.

Budeme schopni stát společně a čelit této fundamentální výzvě? Duchovní podstata člověka má odpor k prázdnotě a hledá cesty, kterými ji vyplnit, a každým dnem je může nahrazovat náboženstvími, které jsou odtržené od současnosti, a která, stejně jako islám dnes, jsou schopná produkovat nestvůry.

Můj drahý muslimský světe, vidím v Tobě velkou sílu, která je připravena povstat a přispět tomuto celosvětovému úsilí najít duchovní náplň života i pro 21. století. Přes veškerou vážnost Tvé nemoci, máš ve svém nitru nespočet žen a můžu s úžasným potenciálem reformovat islám, přetvořit jeho duši z rigidní historické formy a být součástí nového vztahu, který lidstvo má ke svým Bohům. Pro všechny muslimy i nemuslimy, kteří sní o duchovní revoluci, o níž píši ve svých knihách, jimž svými slovy filosofa nabízím alespoň záblesk naděje.

Avšak takových mužů a žen, kteří hledí do budoucnosti, není mnoho a jejich slovům není nasloucháno. Každý z nich, jejichž rozhodnost a odvahu vítám, jasně vidí, že je to právě nemoc muslimského světa, který dává život teroristickým zrůdám se jmény jako je Al-Qaeda, Jabhat Al-Nusra, AQIM a Islámský stát. Moc dobře rozumějí tomu, že jde pouze o nejviditelnější příznaky mnohem fundamentálnějších problémů, které mimo jiné vedou také k chronické neschopnosti ustanovit demokratické vlády, které by uznaly svobodu svědomí proti náboženským dogmatům jako morální a politické právo. Společně s neustálými těžkosti se zlepšováním postavení žen, neschopnost efektivně osvobodit politickou moc z kontroly náboženských autorit a selhání při prosazování tolerance a upřímného přijetí náboženského pluralismu a náboženských menšin.

Je to všechno vina Západu? Jak dlouho budeš ztrácet svůj drahocenný čas, drahý muslimský světe, s tímto hloupým obviňováním, kterému už sám dávno nevěříš a za kterým se skrýváš, aby sis mohl i nadále lhát?

Již od 18. století nejsi schopný držet krok se Západem. Dětsky a rozpačitě hledáš útočiště v minulosti, v mlze zpátečnického Wahhábismu, který téměř všude přináší rozvrat. Wahhábismus, který se rozpíná z tvých nejsvatějších míst v Saudské Arábii jako rakovina vyvěrající z tvého srdce. Jinak řečeno, napodobil jsi nejhorší vlastnosti Západu – nacionalismus a svojí modernitu, která je však jen karikaturou modernity. Především mluvím o technologickém rozvoji, který je naprosto nekonzistentní s náboženským archaismem, který činí z neuvěřitelně bohaté elity Perského zálivu pouze svolné oběti celosvětové nemoci – uctívání peněz.

Co je dnes na Tobě obdivuhodného, můj příteli? Co i dnes máš a zasluhuje si úctu lidí a civilizací světa? Kde jsou Tvoji moudří muži? Existuje ještě moudrost, kterou bys mohl nabídnout světu? Kde je Tvůj Mandela, Tvůj Gandhi, Tvá Aung San Suu Kyi? Kde jsou Tví myslitelé, jejichž knihy jsou čteny po celém světě, jako byly v době, kdy arabští a perští matematici a filosofové promlouvali od Indie po Španělsko? Jsi slabý, zatímco se schováváš za maskou sebevědomí, kterou tak rád dáváš na odiv. Nemáš ponětí, kdo jsi a kterou cestou chceš jít, což Tě činí nešťastným a agresivním. Setrváváš v ignoraci těch, kteří na Tebe volají, aby ses konečně osvobodil z absolutní dominance náboženství, kterému jsi podřídil všechny aspekty života.

Vybral sis považovat Muhammada za proroka a krále. Rozhodl ses definovat islám jako morální, politické a sociální náboženství, které musí vládnout jako tyran, jak ve státě, tak v občanském životě, na ulici i v domě, a v každém lidském vědomí. Zvolil jsi věřit, že islám znamená „podrobení“ a vnucuješ takový názor – zatímco Korán říká, že „neexistuje donucení k náboženství“. Přetvořil jsi volání Koránu po lidské svobodě do vlády nátlaku. Jak může civilizace takto zradit svůj svatý text? Přišel čas, aby islámská civilizace konstituovala svobodu náboženského vyznání – tu dokonalou a nejkomplikovanější ze všech svobod – namísto všech zákonů vymýšlených po generace teology.

Sbor hlasů, který odmítáš slyšet, se dnes pozvedá v umma (islámská obec), aby odsoudil toto autoritářství, které nemůže být tázáno. Bohužel mnoho věřících si natolik přivlastnilo kulturu podrobení se tradici a učencům, že nám nerozumí, když mluvíme o duchovní svobodě nebo osobní volbě jako protipólu k takzvaným pilířům islámu. Je to pro ně „červená páska“ – natolik svatá, že nedovolí svému svědomí, aby jí tázalo. Existuje bezpočet rodin, kde záměna spirituality za otroctví je učena již od útlého věku a náboženské vzdělání je natolik hanebné, že nic nesmí být tázáno.

Tyto tabu však rozhodně nejsou dílem teroristů nebo náboženských fanatiků. Ne, problém leží daleko hlouběji. Avšak kdo je ochotný tomuto problému naslouchat? V muslimském světě slyšíme pouze mlčení. Západní média produkují pouze názory odborníků na terorismus a zhoršují tak každým dne kulturní rozkol. Neklam sám sebe, drahý příteli, předstíráním, že řešením islámského terorismu vyřešíme všechny problémy islámu. Protože to, co popisuji, je tyranské, dogmatické, doslovné, formální, maskulinní, konzervativní a zpátečnické náboženství, které je až příliš často hlavním proudem islámu. Tím islámem, který trpí a způsobuje utrpení mnoha svědomím; tím bezvýznamným islámem minulosti; tím politicky překrouceným islámem; tím islámem, kterým zardousí všechna Arabská jara a hlasy mladých lidí, kteří požadují změnu. Kdy tedy konečně přijdeš se změnou pro společnosti i svědomí, která umožní spiritualitě souznít se svobodou?

Jistěže jsou na Tvém území hnízdečka náboženské svobody: rodiny, které své děti učí islám ve jménu jeho toleranci, osobní svobodu volby a spirituální hloubku. Existují místa, kde islám ze sebe vydává to nejlepší: kulturu sdílení, cti, honbu za věděním a spiritualitu při hledání posvátného místa, kde se střetává člověk a nekonečná realita zvaná Allah. V zemi islámu a v muslimských komunitách po celém světě existují silná a svobodná lidská vědomí. Avšak mnoho z nich je odsouzeno ke své svobodě bez jakýchkoliv práv, jsou vystavena nebezpečí perzekuce komunitou či samotným státem. Nikdy nebylo právo říct „Volím si islám“ nebo „Mám vlastní vztah k islámu“ rozpoznáno hodnostáři jako právo většinového islámu. Hodnostáři, kteří ostatním vnucují, že je pouze výlučná doktrína islámu a existuje pouze jedna správná cesta.

Odepření práva na svobodu vyznání je jeden z kořenů zla, kterým trpíš, můj příteli, můj drahý muslimský světe. Právě toto je jedno z tvých temných lůn, jež plodí nestvůry, vyvolávající strach na tvářích celého světa. Odtud náboženství okovů dává zrod mučivému násilí ve všech společnostech; příliš těsně svazuje své dcery a syny v kleci dobra a zla, mezi správným (halal) a zakázaným (haram), mezi nikým nevybraným, ale vnuceným všem. Vězníš tak lidskou vůli, podmiňuješ mysl a bráníš každé osobní volbě. V příliš mnoha zemích stále poutáš náboženství k násilí – násilí proti ženám, „špatným“ věřícím, křesťanům a jiným menšinám, proti myslitelům, volnomyšlenkářům a rebelům – a to tak, že zavdáváš příčinu pro vznik jednoho z tvých nejnevyváženějších synů, kterým je snoubení násilí a náboženství, jménem jihad.

Takže Tě prosím, nepředstírej, že jsi překvapen, že démoni, jako jsou členové Islámského státu, si vzali Tvoji tvář. Monstra a démoni na sebe berou ty tváře, které jsou plné hořkosti. A pokud chceš vědět, jak se vyhnout těmto démonům, povím Ti. Je to jednoduché, avšak zároveň těžké: musíš začít reformou vzdělávání svých dětí a to ve všech rovinách, ve všech školách a ve všech místech vědění a moci. Musíš je reformovat podle univerzálních principů a to i v případě, že nejsi jediný, kdo porušuje nebo ignoruje tyto principy, jako je: svoboda svědomí, demokracie, tolerance, občanská práva pro všechny světonázory a přesvědčení, rovnost pohlaví, ženská emancipace zpod mužského poručnictví, kultura reflexe a kritiky náboženství na univerzitách, v literatuře a v médiích. Nemůžeš se již vrátit do minulosti a nemůžeš udělat méně, neboť jenom tak přestaneš rodit démony a monstra, a pokud tak neuděláš, budeš sám zničen jejich mocí.

Můj milý muslimský světe: Já sám jsem pouze filosof a jako obvykle mnozí mě budou nazývat heretikem. Avšak já se pouze snažím, aby jednou tvé světlo zase zářilo. Možná proto jsi mi dal jméno Abdennour, služebník světla. Pokud bych v Tebe nevěřil, nebyl bych na Tebe tak tvrdý. Jak říkáme ve Francouzštině: „Kdo miluje skutečně, trestá důkladně“. Ti, kteří dnes na tebe nejsou tvrdí, kteří z Tebe dělají oběť, Ti ničím neprospějí. Věřím Ti a věřím, že můžeš přispět v budování budoucnosti lidstva ve světě, který je spirituální i humánní.

Salaam, mír s Tebou Originál eseje dostupný http://www.memri.org/report/en/0/0/0/0/0/804/8206.htm

0
3841

Diskuse

Obsah vydání | 16. 1. 2015