Jak vehnat lid do bídy aneb Konec sociálního státu v Čechách (a na Moravě a ve Slezsku)

16. 1. 2015 / Milan Mundier

„Tatíček“ Masaryk, velký to státník a myslitel, by se asi divil, kdyby viděl, co se v Čechách, na Moravě a ve Slezsku děje. Po II. světové válce zavládl v naší zemi komunismus, který se ovšem tvářil jako socialismus. Tady bych rád poznamenal, že komunismus a socialismus není jedno a totéž, stačí se podívat do Skandinávie. Nicméně komunismus si některé prvky socialismu „vypůjčil“ a snažil se je uvádět v život.

Tento „komunistický socialismus“ se v naší zemi udržel cca 40 let. Koncem 80. let minulého století vzal – pro někoho nečekaně, pro někoho dle očekávání – za své a byl k nelibosti mnohých intelektuálů nahrazen kapitalismem. Proč o tom píši? Chci tím pouze poukázat na fakt, že se naše země z jednoho ideového extrému dostala do druhého. Onen přechod nebyl postupný, ale náhlý. A stejně jako komunismus (či chcete-li „komunistický socialismus“) není ani kapitalismus (což ovšem dokazují i události, které zmítaly Evropou i Spojenými státy po I. světové válce) tou správnou cestou.

Jsem příznivcem sociálního státu. Sociální stát je žádoucí, jen by neměl překročit určitou mez paternalismu (jako v případě komunismu). Jenže z České republiky začínají mizet i ty poslední prvky sociálního státu. Levicový politik (u nějž se předpokládá určitá míra sociálního cítění) by si neměl ani myslet, natož říkat, že by se mělo zmrazit životní a existenční minimum, aby si ti, kteří tyto dávky pobírají, zvykli pracovat.

Další příklad: Dodnes nebyla zjednána náprava na úřadech práce. Na pozicích zprostředkovatelů zaměstnání působí mladá děvčata bez odborné kvalifikace. Jednají hrubě se svými klienty (mnohdy vysokoškolsky vzdělanými lidmi), neposkytují jim potřebné informace a častují je jízlivými poznámkami. Tato děvčata jsou na zmíněné pozice dosazována personálními agenturami (kdopak je asi za naše peníze platí?) a procházejí údajně kurzy psychologie (komu jsou asi za naše peníze placeny?)

Pokračujme neziskovými organizacemi, které mají na základě zákona č. 108/2006 Sb. poskytovat sociální služby. Ony ty sociální služby sice někdy i poskytují, ale tak nějak laxně. A často jim jde pouze o to, aby získaly dotaci od Kraje či Evropské unie a udržely si svou klientelu. A to není všechno, protože i v těchto neziskových organizacích často pracují nekompetentní lidé, kteří o dané problematice nevědí zhola nic.

Někteří politici jsou navíc zcela uzavřeni novým – a mnohdy dobrým – nápadům. Díky bývalému ministru zdravotnictví Leoši Hegerovi se Česká republika dočkala reformy psychiatrické péče. Média o tom příliš neinformovala, což je chyba, ale ještě větší chyba je, že na tuto reformu (za niž panu exministrovi upřímně děkuji) nebylo navázáno příslušnými aktivitami. Ministerstvo práce a sociálních věcí mělo ihned reagovat a okamžitě přijít s novými sociálními programy a projekty. Ale neučinilo tak.

A nic nedělají ani některé kraje, obce a města. Je hezké, když náměstek primátora pro sociální problematiku chce pomoci drogově závislým. Ale zatímco mnozí drogě závislí (neříkám, že všichni) si své problémy způsobili nezdravým stylem života, mezi handicapovanými lidmi najdeme jen minimum těch (jsou to ti, kteří nezdravě riskovali při adrenalinových sportech), o kterých můžeme říct totéž.

Pořád jen slyšíme, že všechno zavinil někdejší ministr práce a sociálních věcí Jaromír Drábek. Ano, má na svědomí několik kontroverzních rozhodnutí. Ale se zmíněným ministerstvem už nemá více než dva roky společného. To se na něho budeme vymlouvat i za rok?

Je nejvyšší čas probrat se! Pokud se Česká republika nebude schopna postarat o potřebné, pokud budou i nadále ponižováni ti, kteří se dostali do svízelné sociální situace, a pokud se nebudou sociální problematikou zabývat ti, kteří ji opravdu rozumí, vidím to hodně černě. Růžově to naopak budou vidět představitelé extrémistických stran (viz situace na severu Čech).

Už teď je mi jasné, že někteří tuto moji úvahu zmačkají a hodí do koše, ale přesto mi to nedá, abych ji na ten papír „nehodil“. Navíc moc dobře vím, o čem píši. Nejen jako sociální pedagog, sociální pracovník a projektový manažer, ale také jako občan této země.

P.S. Sociálních pedagogů a sociálních pracovníků u nás určitě není málo. A většina z nich je ochotna pustit se ihned do práce. Ne někde na ministerstvu, ale „dole, mezi poddanými“.

0
Vytisknout
13613

Diskuse

Obsah vydání | 19. 1. 2015