Válka pod jaderným deštníkem

11. 12. 2014

KD│ Aleksi Roinila vystudoval sociální vědy na universitě v Tampere, studoval strategii a obranu na Finské univerzitě národní obrany a mezinárodní vztahy na Aberystwyth University. V předkládaném textu rozebírá mýtus jaderného odstrašení, jak koluje v politických kruzích i v lidovém podání, se zvláštním zřetelem na současnou ruskou jadernou doktrínu, která na rozdíl od doktríny NATO nevylučuje první jaderný úder.

Roinilovu analýzu lze číst různě. Jeden z možných způsobů představuje varování před tím typem "boje za mír", který je motivován především pocitově a/nebo sebeobrazem aktivisty a málo se zajímá o to, zda se předem vypočitatelnou naivní reakcí náhodou nestal součástí důmyslného plánu vyvolání agresívní války.

Minulý víkend Rusko údajně provedlo několik letů strategických bombardérů Tu-95 "Bear" schopných nést jaderné zbraně na Baltským mořem, což mezi státy v regionu vyvolalo poplach. Byl to jen jeden ze signálů měsíce trvajícího ruského řinčení šavlemi podél hranic NATO následujícího po revoluci a válce na Ukrajině. Ale představuje Rusko skutečně pro NATO nebo Evropskou unii hrozbu?

Minulý týden byla finskému parlamentu předložena zpráva, která se snažila analyzovat budoucí ruské přístupy k sousedním zemím. Zpráva zcela pomíjí možnost, že Rusko použije vůči kterémukoliv ze sousedů vojenskou sílu, přičemž tvrdí, že každý útok proti Finsku (nebo údajně kterémukoliv jinému členovi EU) by "prakticky znamenal začátek třetí světové války".

Je nepravděpodobné, že by váleční plánovači kdekoliv v Evropě uvěřili takovému směšnému tvrzení, ale politici, vzdělanci a učenci to v některých případech dělají. Takže je třeba říci dvě věci naprosto jasně, abychom setřásli falešné pohodlí.

Ruské použití vojenské síly proti Finsku, Švédsku, Pobaltí nebo dokonce Evropské unii a NATO automaticky neznamená začátek třetí světové války.

Velká válka, dokonce ani světová válka, není ani dnes v žádném ohledu nemožná - ale to nutně neznamená začátek totální jaderné války.

Naše pochopitelná touha zavřít oči před možností války v Evropě není jen neškodnou naivitou. Je také nebezpečná. Pokud odmítneme přijmout tuto možnost a nepřipravíme se na to, abychom válku vybojovali i abychom jí předešli, nezáměrně jsme svým záměrným popíráním zvýšili její pravděpodobnost: Je těžké vážně se věnovat prevenci, pokud samo nebezpečí neberete vážně.

Příklady takového zanedbání v dobré víře jsou v Západní Evropě hojné, od švédského rozhodnutí fakticky zrušit národní obranu až po finskou ambivalenci ohledně sankcí vůči Rusku za válku na Ukrajině. Dokonce i v řadě zemí NATO přetrvává arogance z 90. let, myšlení, podle nějž velké války v Evropě jsou věcí minulosti, ne budoucnosti. Dokonce ještě před velmi kontroverzním rozhodnutím prodat Rusku dvě moderní obojživelná výsadková plavidla třídy Mistral Francie radostně dodala do ruských tanků pokročilé systémy termálního zobrazování, které si Rusko samo nedokázalo vyrobit - což je rozhodnutí, které v jakémkoliv příštím konfliktu připravilo NATO o velkou taktickou a operační výhodu na bojišti. Další, jako Nizozemsko, prostě vyprodali velkou část své těžké výzbroje - jejíž velká část naštěstí skončila v arsenálech řady východoevropských zemí, včetně Polska, Finska a Estonska.

Ale třebaže válka na Ukrajině jasně a dlouhodobě ukončila fantazii, podle níž Rusko Vladimira Putina je spolehlivým partnerem Evropské unie a NATO a nikdy víc neohrozí evropský mír a bezpečnost, stále přetrvává myšlenka, že obnovená konfrontace mezi Ruskem a Západem nemůže eskalovat v užití smrtící vojenské síly kvůli prostředkům jaderného odstrašení, jimiž obě strany disponují.

Mýtus, že jaderné zbraně vylučují velké války mezi jadernými mocnostmi

Běžný názor ohledně jaderného odstrašení tvrdí, že státy vlastnící jaderné zbraně se budou vyhýbat přímému vojenskému střetnutí, dokonce i v omezených konfliktech, ze strachu před nekontrolovanou eskalací, která by mohla vést ke vzájemným jaderným úderům a vzájemně zaručenému zničení (MAD). Ovšem dosud tak činily: Dodnes spolu žádné dvě jaderné mocnosti nikdy přímo nebojovaly.

(Toto Roinilovo kategorické tvrzení je nepřesné. Mezi bývalým SSSR a Čínou došlo v roce 1969 k přímému vojenskému konfliktu na řece Ussuri, který trval sedm měsíců, přestože šlo o dvě jaderné mocnosti. Čínská strana při něm, podobně jako později při invazi do Vietnamu, uplatnila vlastní doktrínu: Deklarovaným cílem války bylo "dát (napadenému) lekci". Tím, že válka od počátku rezignovala na obsazení strategicky důležitých cílů, byla vytvořena situace, kdy obavy z možné eskalace u napadené strany převážila obavy o výsledek samotného konfliktu. Jde ovšem jen o jeden z možných doktrinálních přístupů, jak obejít protivníkovi prostředky jaderného odstrašení, bývalý SSSR ostatně při plánování útoku na Západní Evropu aplikoval přístup vlastní - pozn. KD.)

Zatímco toto pravidlo od Korey až po Ukrajinu platilo, jaderné mocnosti současně vedly několik válek přes prostředníky, nejslavnější ve Vietnamu a Afghánistánu, a také byly nebezpečně blízko k porušení tohoto pravidla během berlínské a kubánské krize. Můžeme s opatrným optimismem říci, že jaderné odstrašení i v budoucnu způsobí, že chladné hlavy budou mít převahu - pokud ne z jiného důvodu, tedy kvůli pudu sebezáchovy na všech stranách - ale není tu žádná železná záruka.

I když velká válka proti jiné jaderné mocnosti nebo alianci není něco, co by kterákoliv jaderná mocnost byla ochotna riskovat, stále jim to nebrání v použití omezené, konvenční vojenské síly. Zejména Rusko demonstrovalo, že má mnoho vyzkoušených způsobů, jak nasadit vojenskou sílu proti sousedům tak, že to nevyvolá velkou válku. Představte si například oblast Baltského moře a zvažte, které z následujících akcí by spolehlivě vedly k velké válce: Okupace ostrovů ve Finském zálivu nebo Baltském moři v krymském stylu? Blokáda plavidel dalších baltských námořnictev v přístavech, jako tomu bylo v případě ukrajinského námořnictva na Krymu? Skryté nebo náhodné potopení obchodních lodí v Baltském moři podobně, jako došlo k sestřelení MH17 na Ukrajině? Skrytá sabotáž přístavů, letišť nebo energetické infrastruktury?

Vše výše zmíněné jsou akce, které může Rusko realisticky použít, aby vyvinulo nátlak na Finsko, Švédsko nebo Pobaltí a které by ani v nejdivočejších představách automaticky nevedly k velké válce mezi NATO a Ruskem.

Tato logika je stejná, jakou v satirickém britském sitcomu z 80. let Jistě, pane ministře parodovali coby "salámovou taktiku". Na rozdíl od náhlé rozsáhlé invaze dochází k eskalaci "plátek po plátku", která v žádném okamžiku nevyvolá totální reakci, jež by mohla vyvolat riziko jaderné války, protože druhá strana patrně v každé fázi doufá, že se vyhne další eskalaci - a vždy je motivována vlastním přežitím k tomu, aby se vyhnula eskalaci menšího konfliktu v jadernou válku.

I kdyby byla omezená vojenská síla nasazena proti zemi NATO jako je Estonsko, automaticky to nevede k velké válce, natož k jaderné. To platí i kdyby se NATO rozhodlo aktivovat článek 5, který znamená pověření ke kolektivní obraně: Ani Charta NATO, ani závazky vyplývající z Lisabonské smlouvy EU nepožadují od členů, aby vyhlásili válku nebo jen odpověděli vojenskou silou, pokud se členský stát odvolá na články týkající se kolektivní obrany obou organizací. Země NATO a EU mohou patřičně odpovědět na omezenou ruskou vojenskou sílu pouze omezenou silou, nebo pouze posílením vojenské připravenosti a přítomnosti. Ruské prostředky jaderného odstrašení prakticky zaručují, že omezené vojenské nájezdy nevyvolají reakci zahrnující plnou sílu, kterou má NATO k dispozici, ale spíše uměřenou odpověď v podobě postupné eskalace, která umožňuje jednání a další pokusy o zadržování konfliktu.

Rusko to ví. Jeho představitelé také vědí, že i když Rusko není jediný stát, jenž vlastní prostředky jaderného odstrašení, západní lídři na omezené použití konvenčních sil nikdy neodpoví jadernými zbraněmi. Dokud jsou ruské prostředky jaderného odstrašení intaktní, žádný západní lídr záměrně neobětuje Londýn, Paříž nebo Washington, aby bránil Kyjev, Narvu nebo Ålandy. Přesně z tohoto důvodu může Putin proti Západu sebevědomě hrát konvenčními silami poker s vysokými sázkami.

Tato tendence byla jen podnícena západní neochotou jakkoliv významněji oponovat ruským invazím v Gruzii a na Ukrajině, což Putin nenechal bez povšimnutí. Pokaždé když Západ během agresí či po nich prokázal sebeovládání nebo ochotu smířit se či Rusku ustoupit, Putin se ve své rétorice i činech stal sebejistějším a odvážnějším. Tento úspěch může Putina podnítit k tomu, aby riskoval ještě víc - až se možná nakonec z přílišné sebejistoty přepočítá tak, jak si to nikdo z nás nemůže dovolit.

Šílenství chladné logiky: Kontrola eskalace jadernými zbraněmi

Putinova chyba představuje mnohem větší riziko než jakákoliv chyba kteréhokoliv ze západních lídrů, nejen proto, že je bezohlednější (to v žádném případě neznamená, že by byl iracionální nebo šílený - to není), ale kvůli tomu, že ruská vojenská strategie, tak jako tolik věcí v Rusku, v posledních letech vrátila k mentalitě studené války. Přitom upřednostňuje výsledek s bezohlednou necitlivostí k počtu životů, které to bude stát. Klasickým příkladem je doktrína deeskalace.

Doktrína je problematická, protože "deeskalace", o niž usiluje, má být dosaženo prvním jaderným úderem proti významnému vojenskému nebo civilnímu cíli protivníka, jako je hlavní město. Ano, čtete správně.

Pro někoho, kdo se v logice jaderného odstrašování dobře nevyzná, může znít tato myšlenka šíleně. Nicméně stojí za ní děsivě racionální logika: Dokud jsou ruské strategické jaderné síly intaktní a připravené k odvetě vůči jakémukoliv útoku na Rusko samotné, žádný jiný jaderný stát by neodpověděl na omezený ruský první jaderný úder proti nejadernému státu vlastními jadernými zbraněmi.

V případě ruského "deeskalačního" útoku na člena EU nebo NATO by západní jaderné státy musely přezkoumat hodnotu a možné náklady na obranu svých spojenců. Existuje silná pravděpodobnost, jak to odhadují ruští vojenští plánovači, že by západní jaderné státy nejen že nezahájily jaderný útok na Rusko, ale také by přehodnotily rizika použití konvenčních sil k obraně spojenců proti "šílenému" Rusku ohánějícímu se jadernými zbraněmi. Skutečně by Estonsko nebo Lotyšsko stály za riziko jaderné války s Ruskem?

Lídři západních demokracií nakonec musejí brát v úvahu své voliče a obyvatelstvo vždy ochotné demonstrovat si sotva bude ochotné zemřít v jaderném Armagedonu, jen aby zachránilo Východní Evropu před opětovným zatažením do ruské sféry vlivu. Ruští autoritářští vládci přísně kontrolující média a vždy připravení potlačit občanské nepokoje smrtící silou na druhé straně nemají důvod starat se o to, co si o jejich jaderných hrách myslí poddaní.

Pokud se neprokáže, že ruské kalkulace jsou mylné, omezený první jaderný úder by dosáhl "deeskalace", která je pro Rusko vysoce příznivá. Pokud by úder zasáhl cíl v zemi NATO nebo EU, s velkou pravděpodobností by také dosáhl dalšího z Putinových cílů: Rozbít NATO a EU. Je koneckonců těžko říci, jak by si kterákoliv z organizací mohla udržet kredibilitu ve světě, kde nechrání své členy před ruským jaderným útokem nebo na něj neodpoví. V postdeeskalačním světě by prostředky jaderného odstrašení dosahovaly pouze na hranice samotných jaderných států a evropské státy bez jaderných zbraní by se zřejmě musely přizpůsobit "rozumným" ruským zájmům dříve, než by riskovaly, že se stanou cílem dalšího jaderného úderu. V takovém světě by Rusko překreslilo hranice Východní Evropy, jak se mu zlíbí - tak jak to udělalo po II. světové válce.

Zdá se to přitažené za vlasy? Naneštěstí tato doktrína není pouze cvičením v šílené logice jaderné strategie. Rusko už nacvičovalo její provedení proti Varšavě, hlavnímu městu členského státu NATO. Když vysílá TU-95 nad Baltské moře, může se připravovat právě na takovou eventualitu.

Paradoxně čím víc ruské vedení považuje západní lídry za racionální a závislé na elektorátu, tím spíše si bude myslet, že jeho doktrína omezeného prvního úderu bude fungovat. I kdyby Rusko o provedení takového útoku nikdy vážně neuvažovalo, pouhá důvěra v "deeskalaci" coby proveditelnou variantu způsobuje, že rizika spojená s konvenčními vojenskými operacemi vypadají menší a mnohem lépe kontrolovatelná. To snižuje laťku pro použití vojenské síly a zvyšuje pravděpodobnost války - konvenční i jaderné.

Úspěšné odstrašení může být odstrašení, které selhalo

Naštěstí se zdá, že "salámová taktika", kterou Rusko na Ukrajině přivedlo k dokonalosti, může současně působit proti doktríně deeskalace: Rusko se nerozhodne pro jaderné zbraně, pokud použití konvenční vojenské síly narazí na postupně eskalující konvenční sílu, která v žádný okamžik nehrozí Rusku takovou porážkou, při níž by rizika "deeskalace" začala vypadat jako menší než rizika jejího neprovedení.

Pokud obě strany eskalují své konvenční operace postupně, mohou se ocitnout v situaci, kdy bojují v omezené, ale poměrně rozsáhlé konvenční válce kdesi v Evropě pod deštníkem vzájemného jaderného odstrašování. Jaderné odstrašení nebo vzájemně zaručené zničení by tedy uspěly pouze v samotném odstrašení od použití jaderných zbraní. Nebylo by to bez precedentu, protože přesně to se stalo s chemickými zbraněmi během 2. světové války; ačkoliv všechny strany měly významné zásoby smrtících chemických zbraní, ty nakonec pouze odstrašily od svého vlastního použití - navzdory faktu, že válka byla totálnější a neomezenější než jakákoliv vybojovaná předtím nebo potom.

Pro evropskou bezpečnost by selhání jaderného odstrašení při odvrácení konvenční války nemuselo být o nic lepší než odstrašení, které zatím zabránilo EU a NATO v poskytnutí přímé vojenské pomoci Ukrajině v její válce proti neoznačeným ruským expedičním silám.

Je tedy imperativem, aby odstrašování od další ruské agrese bylo provedeno primárně jinými prostředky, ať už politickými, ekonomickými nebo konvenční vojenskou silou. Pokud k tomu nedojde, může to mít zničující důsledky pro všechny zúčastněné.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

0
Vytisknout
6607

Diskuse

Obsah vydání | 12. 12. 2014