Nízké mzdy a pracující chudoba v ČR: makroekonomické souvislosti

11. 12. 2014 / Ilona Švihlíková

čas čtení 13 minut

Kroky ke změně ekonomického modelu v podmínkách silných globálních turbulencí vyžadují předvídavost, systémové myšlení a politickou odvahu, což je v rámci ČR nedostatkové zboží…

K napsání tohoto článku mě pobídly makroekonomické souvislosti mezi různými analytickými materiály poslední doby. Nízké mzdy a pracující chudoba jsou navzájem spjaty, v obou případech se jedná o reakci na novou mezinárodní dělbu práce kontrolovanou nadnárodními korporacemi a s tím spojený rozvoj technologií. V České republice najdeme nicméně několik speciálních charakteristik tohoto fenoménu, který má nejen své ekonomické a sociálních důsledky, ale nutně se projevuje i na úrovni politické.

Průměrná mzda překračuje 25 000 Kč (přesněji III. kvartál 25 219 Kč) a je údajem, který pravidelně vyvolává poměrně velké rozčílení u velké části populace. Není divu, průměr ve velkém a nerovnoměrném souboru dat nutně zkresluje. Vysoké platy průměr opticky zvyšují, takže nepřekvapí, že 2/3 pracujících jsou pod touto úrovní. Mnohem větší vypovídající hodnotu má medián, který ČSÚ také zveřejňuje. Ten je logicky podstatně nižší než průměr, dosahuje aktuálně 21 521 Kč.

Odkaz: ZDE

Podívejme se podrobněji na dva další údaje. Je to minimální mzda a pracující chudoba. Minimální mzda se za nové koaliční vlády dočkala zvyšování, příští rok bude činit 9 200Kč. Je to důležitý a pozitivní trend, neboť v původní výši minimální mzda vůbec neplnila to, co se od ní běžně očekává. Její úroveň byla v evropském kontextu velmi nízká. Připomeňme, že srovnání je možné učinit např. poměrem ke mzdě průměrné. V takovém případě jsme u české minimální mzdy (8 500 Kč) na třetině k průměrné mzdě. Takováto úroveň nemůže vytvářet žádnou motivaci pracovat, má své dopady na státní rozpočet, protože jaké odvody mohou být z také nízké, demotivující mzdy? Výborný materiál představila Agentura pro sociální začleňování, kdy na řadě modelových příkladů ukazuje, že přijetí práce za minimální mzdu může vést ke zhoršení finanční situace a vystavení se velké nejistotě.

Odkaz: ZDE

Česká pravice by bezesporu reagovala tím, že dávky je potřeba dále snížit (nebo spíše ještě zrušit), kdežto národohospodářské uvažování vede samozřejmě k opačné úvaze. Jedním z trvalých úkolů je zvyšování mzdové úrovně v ekonomice ve vazbě na přidanou hodnotu a také snaha o malé mzdové rozdíly. Je potěšující, že i OECD konečně přišla s analýzami prokazujícími, že ekonomika „trickle down“ (tj. podpora nerovnosti a navyšování příjmů bohatých, které se nakonec dostane i k chudým, typická pro bushovskou éru) je absolutní nesmysl.

Odkaz: ZDE

V souvislosti se mzdami ovšem nelze zapomenout na pracující chudobu, jev, který se rozšířil i do vyspělých zemí. Je velice markantní ve Spojených státech, ale i v sousedním Německu (tzv. Niedriglöhne). Právě tváří v tvář pracující chudobě jsou vidět zásadní změny na trhu práce, které přinesla globalizace, ale i to, že ukazatel nezaměstnanosti již nemá plnohodnotnou vypovídací hodnotu. Představa, že sociální problémy mají jen ti, kteří jsou bez zaměstnání, je mylná. Pro mezinárodní srovnání máme nízký výdělek definován jako dvě třetiny mediánu, což pro ČR znamenalo v prvním čtvrtletí tohoto roku 13 770 Kč hrubého. Tato úroveň se týkala 26% žen a 15% mužů. Více než čtvrtina pracujících žen je tedy postižena pracující chudobou. Právě ženy se nejčastěji vyskytují v bídně odměňovaných zaměstnáváních (uklízečky, servírky, šičky, prodavačky…). Ani ČR není tedy imunní vůči situaci známé z USA, kdy jsou tisíce zaměstnanců Wal Martu závislí na potravinových poukázkách.

Odkaz: ZDE ZDE

Kromě již výše zmíněného vlivu moderních technologií, které vytlačují pracovní místa a lidskou práci marginalizují, je třeba se podívat i na česká specifika. Uveďme příklad srovnání s Německem, na kterém uvidíme, že něco je se mzdami fundamentálně špatně. A že „pouze“ zvyšovat minimální mzdu asi nebude stačit.

Začněme u mezd za rok 2013. Pro snadnou dostupnost použijeme průměr (i při vědomí toho, že bude mít tendenci „nadhodnocovat“ reálnou sociální situaci většiny pracujících). Průměrná mzda v ČR byla 25 128 Kč, v Německu 3 449 euro (ČSÚ a německý destatis.de). Pokud použijeme průměrný kurz za rok 2013 zjistíme, že česká mzda je 968 euro. (a opět s vědomím, že kurz letošního roku vyjádří další pokles vnější kupní síly, neboť intervence ČNB byla provedena až v listopadu minulého roku). Podle kurzu bychom tedy mohli říci, že česká mzda je 28% německé mzdy. Liší se ovšem kupní síla, takže bude vhodnější ten propočet poněkud upravit. Hladinu spotřebitelských cen nám ukáže Eurostat. Za rok 2013 byla ČR na úrovni 71% vůči průměru EU, Německo na 102% EU. Při tomto přepočtu je průměrná mzda 36 184 Kč, což bude tvořit 1 393 euro, tedy se poměr českých mezd zvýší na 40%. A nyní se pojďme podívat na úroveň ekonomického výkonu. K tomu nám poslouží HDP na hlavu v paritě kupní síly. Zde opět využijeme Eurostat, který nám ukáže, že ČR je na úrovni 65% ekonomického výkonu v paritě kupní síly vůči Německu. A právě zde je zakopaný pes. Proč je mezi oběma důležitými indikátory tak obrovský rozdíl, celých 25 procentních bodů? Kde se tato disproporce bere?

Jistě bychom mohli také zvýraznit, že česká vnější kupní síla dostala pěknou ránu, kdy se minulý rok ČNB rozhodla uměle depreciovat korunu a držet ji na úrovni, ze které se raduje řada exportérů, ale vrací nás zpět do 90. let ke konkurenci cenou.

Odkaz: ZDE

Kritický pohled po roce intervence: ZDE Ale zpět k důvodům disparity mezi úrovní výkonu a mezd mezi ČR a Německem. Tato nerovnováha se nutně musí projevit i na dělení výstupu mezi zisky a mzdy. Domnívám se, že dominantním důvodem této disparity je vlastnická struktura „české“ ekonomiky, která se projevuje mimo jiné značnými odlivy zisků ze země.

Potěšilo mě, když problém odlivu zisků a dopadů na ekonomiku s tím spojených byl reflektován v materiálu Úřadu vlády, který vřele doporučuji k pročtení.

Odkaz: ZDE

Shrňme základní závěry dokumentu. ČR trpí vysokým odlivem zisků, který je přímým odrazem působení nadnárodních korporací a jejich podílu na „české“ ekonomice. Tento odliv je skutečně vysoký, poměříme-li celý deficit bilance výnosů k HDP, zjistíme, že je třetí nejvyšší v celé EU! A to se před námi nacházejí ekonomiky jako je Lucembursko, což je velmi specifický typ, který se snad dá přirovnat k průtokovému ohřívači finančního kapitálu s prvky nekalé daňové konkurence. Na druhém místě je Irsko, intenzivně provázané se Spojenými státy a s masivním finančním sektorem, který vedl k jeho „dluhové“ krizi. A na třetím místě je ČR. Je možná jen náhodou, že ČR patří na třetí místo i v počtu firemních žalob proti ní vedených…

Co znamenají takto vysoké odlivy (minulý rok 315 mld. Kč) pro ekonomiku jako celek? Především, pokud se v minulých letech zuřivě bojovalo proti deficitům přes 100 mld. Kč, je pozoruhodné, že odlivy v řádu stovek miliard nikomu zřejmě nechyběly. Nestálo to ani za zmínku. Přitom je jasné, že odlivy (a není tomu tak první rok!, naopak od roku 2006 jsou odlivy vyšší než reinvestované zisky) takovýchto proporcí musí zanechat makroekonomické působení. V první řadě jsou to zdroje, které chybí – chybí pro úspory, pro investice a pro mzdy. Za druhé, rapidně klesá (podobně jako u nezaměstnanosti) vypovídací hodnota ukazatele HDP. Rozdíl mezi HDP a HNP ve výši 8% se musí odrazit na příjmech domácností! Uveďme přímo z analytického materiálu Úřadu vlády: „Kvůli tomuto výraznému rozdílu (myšleno HDP a HNP) se tak růst české ekonomiky plně nepromítá do příjmu české ekonomiky a je jedním z průvodních jevů stagnujícího příjmu českých domácností oproti sousedům a zbytku EU.“

Když jsem si pročítala tuto zprávu, vybavila se mi konference „Malá země, velká výzva“, kde jednoznačně zaznělo, že otevřené ekonomiky se prostě musejí smířit s tím že „není moc prostoru pro nárůst mezd.“ Je ovšem třeba upřesnit, že nejde čistě o „otevřené“ ekonomiky, ale především o závislé ekonomiky (pojem, který používá i výše uvedený materiál Úřadu vlády). Asi bych mohla mít malé uspokojení z toho, že poznatek, že ČR je kolonie, už pronikl i tak vysoko. Problém ovšem je, že není známo, zda bude vláda ochotná/schopná s tím také něco dělat. Vzpomeňme na to, jak se tančilo kolem investice Amazonu. Právě tato investice je ukázkou toho, co se dělat nemá. Je to investice, která fixuje ČR v pozici nízkých mezd, minimální přidané hodnoty a podřadného sociálního postavení v mezinárodní dělbě práce.

Závislý model je do budoucnosti neudržitelný, neperspektivní a nebezpečný. Existuje z něj sice cesta (viz dále), ale při znalosti české politické scény si lépe představím tu, kdy čeští političtí představitelé (lhostejno z jaké politické strany) klečí před nadnárodními korporacemi a zaklínají se, že nikdy nezvýší minimální mzdu, nikdy se nepostaví proti investiční smlouvě uzavřené se Spojenými státy, která je tak nedůstojná, že pro to nelze najít slova. A stejně tak slibují, že zruší daně z příjmu korporací a odbourají vše sociální, jen aby ještě o chvíli odvrátili nevyhnutelnou katastrofu. Intenzivně se obávám, že slouhovská mentalita české politické „elitě“ tak nějak pěkně vyhovuje.

Model závislé ekonomiky ČR (kolonie) je nebezpečný právě v tom, že bez rázné politické akce se sama o sobě z této pozice nevymaní. Investice s nízkou přidanou hodnotou vedou k nízkým mzdám a utlumení potenciálu země, který je řešen – dalším lákáním investic podobného charakteru! Ty nakonec samozřejmě také „dozrají“ a odliv zisků může vesele pokračovat až k masivní krizi platební bilance.

Co je třeba dělat? V první řadě si připustit, že dosavadní „model rozvoje“ je diplomaticky řečeno vyčerpaný a že nutné ho změnit. Změna sama o sobě nenastane, navzdory mýtům o neviditelné ruce, neznám žádnou zemi, které se tržními silami sama restrukturalizovala. Naopak bez pěkně viditelné ruky vlády to nepůjde.

Přestat podporovat a vítat investice typu Amazon. Když už investiční pobídky, tak je nevázat na počet pracovních míst, protože to vede z velké části právě jen k podpoře pracující chudoby. Podporu podmínit dostatečnou výši mediánové mzdy v nové produkční kapacitě. Podpořit národní finanční struktury. Dominance nadnárodních skupin v sektoru finančnictví je téměř 100%! Nutně potřebujeme banku pro domácí rozvoj, regionální banky a malé lokální banky (družstevní záložny), které ČNB laskavě nechá na pokoji a nebude je chtít odstranit z povrchu zemského. Zahraniční politika musí mít mnoho azimutů a při definici národního zájmu ČR (jestlipak se ho někdy dočkáme?), by měla být v souladu s ekonomickými potřebami země. Podpora vědy a výzkumu nemusí znamenat mnoho, protože nadnárodní korporace si většinou maximum přidané hodnoty drží ve svých mateřských firmách. A rozhodně není v jejich zájmu „upgradeovat“ českou ekonomiku. Znovu odcitujme: „Výrobní režim závislých tržních ekonomik lze popsat jako platformy určené k sestavování standardizovaného konečného zboží (ČSÚ hovoří o „přepracovacím“ charakteru produkce)… Tento model nevyžaduje nákladné investice do výzkumu a vývoje, závislé ekonomiky jsou proti považovány za místo pro výrobu a nikoliv intenzivní výzkum a vývoj. … Rozhodnutí o investici do výzkumu a vývoje se neřídí dlouhodobým investičním potenciálem místních firem, ale spíše aktuální ziskovostí v rámci nadnárodní společnosti.“

Návrhů a kroků je možno vypsat mnoho. Klíčové je pochopit, že se v tomto případě nejedná o údržbu. Kroky ke změně ekonomického modelu, navíc v podmínkách silných globálních turbulencí, vyžadují předvídavost, systémové myšlení a politickou odvahu, což je v rámci ČR nedostatkové zboží…

0
Vytisknout
27541

Diskuse

Obsah vydání | 16. 12. 2014