16. 12. 2014
Dobrý den,
Chtěl bych Vám (panu Čulíkovi) a čtenářům Britských listů ještě jednou poděkovat za veškerou pomoc a podporu, kterou jsem díky Britským listům získal, píše autor článku "Zaslouží si tento člověk likvidaci, nebo pomoc?"
Těžko se to vyjadřuje slovy můj vděk, díky obdrženým příspěvkům jsem si mohl dovolit koupit nové boty a použitý mobilní telefon v bazaru - z mého dosavadního telefonu nebylo už technicky možné komukoli zavolat.
Těžko nacházím slova, protože moje vlastní rodiče ani neví jestli ještě vůbec žiji, natož kde a jak, už několik let. Nikdy mi nešlo o to, aby mě někdo tahal z „bryndy“ a zaplatil za mě dluhy, i své vlastní rodiče jsem několikrát prosil o pomoc, s tím, že jim budu dluh splácet ještě před počátkem velkých problémů – mnohem dříve než před hrozbou první exekuce, bohužel neúspěšně.
Nechci říci, že bych měl svým rodičům konkrétně toto za zlé, protože jsem se do problému dostal svou vlastní naivitou, nezkušeností a mladistvou nerozvážností a určitě nebylo jejich povinností mě z průšvihu vytáhnout, ačkoli po finanční stránce by to pro ně byl nejmenší problém.
Nejvíce mě na celé situaci mrzí to, že místo jakékoli podpory jsem se dočkal akorát psychického teroru, vyhrožování, vydírání, zesměšňování a pomlouvání v širokém okolí. Moje matka si vytvořila jakousi jinou realitu, ve které si před ostatníma zdůvodňovala proč mi nemusí nijak pomoci. Jedním z důvodů bylo to, že bych peníze profetoval, ačkoli jsem nikdy neměl problémy s alkoholem ani nikdy nekouřil a čas od času jsem chodil na odběr krevní plasmy, abych měl na jídlo.
Asi v roce 2010 jsem se pokoušel znovu o smír se svojí rodinou a po výměně několika emailů s otcem, jsem jednoho dne večer přijel „domů“. Moje matka však na místě předvedla neuvěřitelnou hysterickou scénu, s tím, že už jenom svou přítomností bych je něčím nakazil a můj nevlastní bratr mi vyhrožoval, že až se otec vzdálí, takže mě zabije.
Posledních 7 let bylo pro mě skutečně dost náročných a ze začátku jsem žil tak nějak v naivitě, že domluvou a neskrýváním se, se dá všechno vyřešit, případně že mi rodiče pomohou, což bylo dost naivní. Snažil se situaci řešit s bankou, sociálkou, člověkem v tísni, finančními poradnami, exekutory, atd. Když jsem bydlel na internátu a vychovatelka nějak vypozorovala, že se mi v pátek nechce domů, tak po zjištění příčiny jí nenapadlo nic lepšího, než to říct mé matce.
Asi jsem neměl být srab a začít řešit problémy se svojí rodinou ještě jako dítě, třeba by dopadlo všechno úplně jinak, jenže jako dítě jsem se bál, že když někde něco řeknu, že skončím v dětském domově a pak na ulici. A těžko říct, jestli by se vůbec něco změnilo, protože moje matka před cizími lidmi se chovala úplně jinak a tak jsem ještě dostával přednášky, jak skvělou maminku mám, nicméně i učitelé občas něco vytušili a ptali se, co se doma děje.
Toto je důvod, proč nedokážu ani slovy vyjádřit, jak si strašně moc vážím veškeré pomoci od pana Čulíka a čtenářů Britských listů, protože díky ním se mi dostalo skutečné pomoci. Nemusím se stydět za staré boty a mám nějakou menší finanční rezervu pro nečekané výdaje.
Zároveň se mi v minulých dnech podařilo získat práci v zahraničí na dva měsíce v hostelu i se zajištěným ubytováním, takže mám čas si trochu vydechnout a pokusit se najít něco návazného a možná začít znovu, ačkoli do vítězství to je ještě hodně daleko.
Děkuji mnohokrát všem za veškerou pomoc a nabídky které jsem dostal, velmi si toho vážím.
Diskuse