Dobře napapaní bojovníci

18. 8. 2014 / Lubomír Brožek

To, co se dnes označuje jako demokracie, je pouhá degenerace srdcí.
Ortega y Gasset

"Doba, kdy demokracie představovala potěšitelný pocit a povznášející impulz, je pryč." Na této větě je možná nejsmutnější, že vypadá, jako by ji španělský spisovatel a filozof Ortega nenapsal počátkem minulého století (Democracia morbosa, 1917), ale docela nedávno -- téměř dnes. Coby stručný komentář k mnohým neutěšeným obrazům těžce zkoušených regionů tohoto nemocného světa, do nichž jsme vyváželi demokracii tak nevybíravě, že se v současnosti mnohdy neobejdou bez humanitární pomoci.

Jedna taková humanitární kolona právě čeká při ukrajinské hranici na své odbavení. Jejím primárním příjemcem je Mezinárodní výbor Červeného kříže, který ovšem (pochopitelně) požaduje od obou stran konfliktu bezpečnostní záruky.

Nepochybuji, že tyto záruky dostane, což ovšem vůbec nemusí neznamenat, že se 1856 tun nákladu někdy dostane k potřebným. Může být spolehlivým garantem například ukrajinský ministr vnitra Arsen Avakov, jehož aktuálně obvinil velitel Pravého sektoru Jaroš z kontrarevoluce a pohrozil mu ozbrojeným pochodem na Kyjev? To ví (jak říkával kapitán Exner) jen Bůh a Svatý Václav.

Samozřejmě, mohl bych mluvit o Gaze, mohl bych mluvit o Islámském státu, deroucím se dnes hrozivě na světlo světa z trosek včera hlava nehlava exportované demokracie. Mohl bych mluvit do zblbnutí jako Kassandra.

Ale zpět k ukrajinské hranici a k ruské humanitární koloně. Proč se mi její osud jeví tak nejistým. Inu, protože Ukrajina dnes představuje všechno možné i nemožné, jen ne jakoukoliv jistotu. Kdysi byla považována za pšeničnou sýpku Evropy. Teď je na pokraji ekonomického krachu a panuje v ní chaos.

Možná je ten příměr nepatřičný, ale svým způsobem mi připomíná osud Haiti. Když tam Španělé ucítili zlato, zmasakrovali obyvatele a ostrov vydrancovali. Byla tam však úrodná půda, kterou se později rozhodli pro změnu vytěžit Francouzi a nechali z Afriky přivézt otroky na plantáže. Byl to výnosný kšeft. V osmnáctém století to byla jedna z nejbohatších kolonií, jejíž produkce cukru a kávy stačila pro celou Francii. Dnes je Haiti metaforou chudoby a zmaru. "Haiti je nejchudší zemí západní polokoule", píše Alan Ereira (The Heart of the World), " a jeho chudoba je tím citelnější, že ostrov je zcela ovládnut západním stylem života".

A tak se Evropa postarala. A byli to věru civilizovaní Evropané. Španělé byli křesťané, Francouzi filozofové a osvícenci. My jsme demokrati. (O čemž stále znovu a znovu přesvědčujeme sebe i svět.) Jako to však dopadne s budoucností Ukrajiny lze jenom těžko predikovat, neboť chudinky Pýthie už vymřely.

Jisté řešení by bylo vtáhnout Rusy více do téhle hry, v níž to úplně poslední, co hráče zajímá, jsou životy nevinných civilistů. Oskar Krejčí například upozorňuje na reálné nebezpečí, že konvoj bude na území Ukrajiny přepaden a že tam existují skupiny gardistů, které "využijí každé příležitosti k zatažení Ruska do války". Kéž by přítel Oskar neměl pravdu. Znamenalo by to přinejmenším nové sankce -- které, jak známo, ve svých důsledcích vždy spolehlivě zasáhnou ty nejbezbrannější. Ti, kteří je vyhlašují, si tím hlavy nelámou. Sejdou se v Bruselu (například ministři zahraničí) dobře se napapají, dobrou vůli spolu mají... nu a potom si vzájemně, item před reportéry a televizními kamerami, ukazují svaly. Prostě dobře napapaní bojovníci. Co si o těch svalech myslí jejich voliči, je jim šumák. Nepovažují je totiž za podstatné. Nereprezentují je, reprezentují své ambice.

Ostatně volby jsou daleko a demokracie...je jenom slovo. Jako démos.

V konsensuální společnosti množina roztodivných, často protichůdných zájmových skupin, jejichž preference hlídají agentury pro výzkum veřejného mínění tak důkladně, že k nějakému překvapení může dojít prakticky pouze v rámci statistické chyby. Přes to však démos existuje.

Sedí u televizních obrazovek a sleduje děje, na které nemá vliv. A tak alespoň nadává a rozčiluje se a sem tam i někomu drží palce. Například řidičům oněch humanitárních kamionů, kteří, zatímco v místě určení dál umírají lidé, čekají na odbavení. Přejme si, aby ve zdraví dojeli. Možná je to důležitější než si vůbec umíme představit.

0
Vytisknout
6945

Diskuse

Obsah vydání | 20. 8. 2014