Konflikt na Ukrajině nemůže skončit vítězstvím

18. 8. 2014 / Ammon Cheskin

Prezident Putin se snaží přesvědčit svět, že je to čistě občanská válka. Zároveň je úkolem prezidenta Porošenka představovat ji jako čistě mezinárodní konflikt. Bohužel nemají úplnou pravdu ani jeden z nich. I když by oba tyto scénáře byly děsivé (občanská válka či mezinárodní konflikt), aspoň by nám umožnili si představit, jak bude vypadat vítězství. Namísto toho zabředla Ukrajina do konfliktu, který je tak nejasný, jak je tragický. V důsledku toho jsou hlavní arénou této války nikoliv jen území, o něž se bojuje, ale také propagandistická fronta.

Nikde nejsou tyto bitvy zjevnější než na případě humanitárního konvoje, který se nyní utábořil na ukrajinsko-ruských hranicích. Zatímco více než dvě stě nákladních vozidel (mnoho z nich je poloprázdných) čeká na povolení poskytnout velmi potřebnou humanitární pomoc obklíčeným a stále zoufalejším civilním obyvatelům Luhanska, přicházejí zprávy, že ruské ozbrojené transportéry a další vojenská vozidla dál pronikají přes ukrajinskou hranici.

Důležitou otázkou ale je jak obyvatelstvo na jihovýchodní Ukrajině interpretuje akce Ruska. Představují tato vozidla tvář "bratrského" Ruska, které je ochotné poskytnout vodu a potraviny tam, kde kyjevské úřady přinesly pouze smrt a ničení? Je považována tajná vojenská podpora vzbouřenců z Ruska za nutnou k odražení "fašistické" ofenzívy kyjevské "chunty"?

V současnosti je nemožné zjistit, co si obyvatelé (mnozí z nich nyní uprchli do Ruska nebo do jiných měst na Ukrajině) myslí. Ze sociologických průzkumů z doby před konfliktem vyplývala relativně velmi vysoká podpora pro to, aby tato část země zůstala součástí Ukrajiny, buď v rámci současného ústavního pořádku, anebo s dodatečnou federalizací či decentralizací. Avšak bombardování civilních oblastí notoricky nepřesnými raketami Grad mohlo vést k změně názorů civilního obyvatelstva. Zatímco ukrajinská armáda popírá, že takovéto zbraně používá v civilních oblastech, ruská média stoprocentně kladou vinu na bedra Kyjeva.

V tomto ohledu je pravda daleko méně důležitá než subjektivní vnímání skutečnosti. Kyjev a prezident Porošenko má problém, že polorozpadlý stav ukrajinské armády, zděděné z let korupční vlády a zanedbávání za režimu Viktora Janukovyče, znamená, že Porošenko je nucen spoléhat na dobrovolnické prapory ukrajinských "vlastenců". Některé tyto prapory, jako například Azovský prapor, se skládají z nacionalistů s otevřeně neonacistickými názory. Důvod, proč Porošenko používá těchto praporů, je jasný: jestliže chce Kyjev porazit ozbrojené separatisty (mnoho z nichž je z Ruska), nemá jinou volbu. NATO Kyjevu v žádném případě vojensky nepomůže. Vítězství je tedy možno dosáhnout jen s použitím energie, vlastenectví a nenávisti mladých dobrovolníků z Ukrajiny.

Ale co to bude za vítězství? V nejlepším možném případě pro Ukrajinu budou vzbouřenci nakonec obklíčeni a poraženi a v současnosti prostupná hranice s Ruskem bude uzavřena. Toto je sice velmi pravděpodobné, ale závisí to na reakci prezidenta Putina. Pokud namísto posílání stálého proudu vojenských vozidel na Ukrajinu se Rusko rozhodne provést otevřenou invazi, pak je obtížné si představit, že tento konflikt někdy skončí.

Ale pokud Kyjev nakonec porazí separatisty, jaké to bude vítězství? V takovém případě nedojde k žádným divokým oslavám ani tanci v ulicích, protože konflikt tím zdaleka neskončí. Drtivá většina obyvatel doněckého a luhanského regionu bezpochyby přivítá mír, ale Ukrajina se asi nikdy nevzpamatuje.

Porážka vzbouřenců totiž nebude znamenat úplnou porážku Ruska. Pokud by došlo k tomuto vývoji, Rusko by už nemohlo nikomu dodávat tajně vojenskou pomoc. Avšak mohlo by dál vést propagandistickou válku. Většina lidí na jihovýchodní Ukrajině hovoří rusky jako svým rodným jazykem. To neznamená, že jsou proruští, proputinští či proseparatističtí. Avšak to znamená, že mnoho z nich dál spoléhá na ruské zpravodajství a na ruská média.

Žijí také v regionu, který má dlouhé historické, kulturní a (to je zřejmě nejdůležitější) hospodářské vazby na Rusko. Vladimír Putin otevřeně hovoří o tomto regionu jako o "Novém Rusku" (Novorossia), což je výraz, který se používal v carském Rusku v 18. a v 19. století. Z perspektivy Ruska existuje stále ještě naděje, že se lidé v Donbasu začnou považovat za "Nové Rusy" a přestanou se považovat za Ukrajince. Mnoho bude záležet na tom, jak bude jednat kyjevská vláda.

Je velmi znepokojující, že úřady v Kyjevě dál poskytují ruské propagandě munici. Jako součást úsilí ukrajinské vlády zajistit bezpečnost a územní celistvost Ukrajiny byla například nedávno vyhnána z ukrajinského parlamentu Komunistická strana Ukrajiny. Šéf komunistické strany Petro Simonenko měl odvahu říci nahlas, že Ukrajina by měla stáhnout své jednotky z civilních oblastí, kde "vede válku proti vlastnímu lidu".

Ukrajinská vláda zjevně signalizuje, že respekt pro jednotlivé životy lidí na jihovýchodní Ukrajině je méně důležitý než existence a přežití ukrajinského státu. Mnoho lidí bude jistě s tímto názorem sympatizovat. Avšak lidé, jejichž domovy jsou ostřelovány, budou tento postoj pravděpodobně interpretovat jako nelidský a jako důkaz, že tito lidé opravdu jsou takoví barbaři, jak tvrdí ruská televize.

To dokazuje krátkozrakost nynějších vedoucích ukrajinských politiků. Jsou posedlí hmotným a vojenským vítězstvím nad teroristy na východě. V takto bouřlivých dobách je to naprosto pochopitelné, ale musejí si dávat pozor. Za vojenské vítězství bude nutno zaplatit obrovskou cenu. Bude stát miliony dolarů v důsledku zničení hospodářství. A co je ještě daleko tragičtější, bude to stát životy tisíců vojáků a civilistů. Nakonec to pak ale zřejmě vůbec nebude vypadat jako vítězství. Pokud bude rozhodné Rusko a unavené a rozhněvané civilní obyvatelstvo z chaosu obviňovat Kyjev, bude to chabé a křehké vítězství.

Putin tomuto rozumí velmi dobře. Právě proto nejenže shromáždil tisíce vojáků na hranici s Ukrajinou, ale také poslal svůj konvoj 280 vozidel s humanitární pomocí. V dlouhodobé perspektivě to možná bude tento humanitární postoj, nikoliv tanky, které porazí Ukrajinu.