Zázrak naruby

21. 8. 2014 / Mojmír Grygar

1. Kdybyste se dočetli, že v malém severoitalském městečku se 24. dubna odpoledne náhle zřítil dřevěný sloup na skupinku odpočívajících výletníků a že trám přitom zabil jednadvacetiletého mládence, asi byste oběť nehody politovali a uvedené neštěstí zařadili do nekonečné řady tragických náhod, které se dnes a denně stávají kdekoli na světě. Ale kdybyste dostali konkrétní popis události se všemi místními daty a okolnostmi, náhle byste o této smutné události začali s větším nebo menším údivem nebo zděšením přemýšlet.

Považte, jak zvláštní a těžko vysvětlitelné jsou okolnosti a souvislosti smrti mladého muže. Za prvé -- dřevěné břevno bylo součástí odvážně tvarovaného, zahnutého kříže Spasitelovy sochy, kterou 20. září 1998 posvětil papež Wojtyla v Brescii. Za druhé -- socha byla roku 2005 převezena do městečka Cevo a vztyčena na pahorku, který leží na ulici papeže Jana XXIII. Na tomto místě se měly konat slavnosti na počest dvou nových světců. Za třetí -- břevnem rozdrcený mládenec Marco Gusman patřil ke skupině výletníků, kteří se zúčastnili výletu organizovaného místní farností. Za čtvrté -- Marco byl motoricky postižen; když se kříž začal naklánět, jeho přátelé pod sochou stačili uskočit, ale on ne. Za páté -- základy sochy měly být už loni v létě upevněny, ale nedošlo k tomu. (Za to jistě soudy někoho poženou k odpovědnosti.) Za šesté -- není nápadné, že hlásky slova CEvO se objevují ve slove CiElO, které v italštině znamená "nebe"?

2. Nezdá se vám, že se tu spojilo příliš mnoho výmluvných okolností? Kdo uvažuje racionálně, podiví se, ale bude tragédii brát, jaká je, přiřadí ji k paradoxním a krutým náhodám, které se, bohužel, stávají. Ale lidé, kteří věří v zázraky (a co jiného je zázrak než poselství z jiného světa), nemusí vidět v smrti Marca Gusmana pouhou náhodu, a budou si klást otázku, zda se za tragédií neskrývá nějaký tajný význam a smysl. K takové shodě okolností přece nemůže dojít jen tak, říkají, a uvědomují si, jak se tento případ nápadně odlišuje od stovek a tisíců podobných neštěstí. Protože je mi cizí tento způsob uvažování (nazvěme jej třeba pověrčivostí), nebudu se domýšlet možných zásahů z nebes, ani z pekla. Skutečnost, že Marcova tragická smrt zabránila uskutečnit na pahorku u sochy svatého Jana Pavla II. na "via papa Giovanni XXIII" velkolepou oslavu na počet obou nových světců (byla již připravena slavnostní mše se zpěvy a proslovy, na prostranství měla být vztyčena velká obrazovka atd.), beru jako věc neblahou a zvláštní, ale jistě ne zosnovanou působením tajemných sil.

3. Nemohu zamlčet, že stejně skepticky se dívám na zázraky, které jsou nedílnou součástí náboženského vědomí i církví posvěcených rituálů. S notnou skepsí beru na vědomí zprávy o tom, jak vatikánská komise sbírá a prošetřuje zázraky. Zejména je to podivné, když jde o potvrzení zázraků, bez nichž blahoslavení lidé nemohou získat titul světce. Udivilo mě, když začátkem roku 2001 Benedikt XVI. vyhlásil, že v září bude jmenován světcem kardinál John H. Newman, aniž měla tehdy komise v rukou důkaz, že zmíněný teolog způsobil zázrak. Kurie věřila, že se nějaký najde. A našel se. Nepochybuji, že kardinálové pověření zjišťováním a potvrzováním zázraků nemají práci lehkou; neměli ji zřejmě snadnou ani v případě posledních dvou světců.

Se zázraky je to těžké -- jak je dokázat? Když se v prosinci 1949 v kostelíku v Čihošti dvakrát pohnul půlmetrový kříž, rozšířila se fáma, že šlo o zázrak -- doslechl se o něm i Jakub Deml, a pečlivě si tento div zaznamenal v zápisníku. Už tehdy čihošťský div vzbudil ve Vatikánu pozornost, ale komise nepotvrdila, že by šlo o gesto boží. Právě tak se dosud v kurii neshodli na tom, zda se v Medžugorje skutečně zjevila Matka Boží, nebo to byl jen chýr (ostatně dost výnosný). Naše média jsou, pokud jde o zázraky, velkorysejší než sami učení teologové ve Vatikánu: předkládají nám kontroverzní událost v Čihošti jako jasný zázrak. Pokud se nedokázalo, že někdo pohyb kříže zosnoval, nemůže to být nic jiného než zázrak. Dvě a dvě jsou čtyři.

G. W. Leibniz, který dovedl spojovat vědu s vírou, racionalismus s intuicí, se zamýšlel nad fenoménem zázraku. Vycházel z toho, že ne všechny věci dovede věda vysvětlit, ale ne všechno nevysvětlené je nevysvětlitelné. Sféra zázraků, na které je náš rozum krátký, není žádným prostorem, kde je všechno dovoleno, kde nepanuje žádný řád. Bůh podle Leibnize nedělá zázraky ­-- dovolte mi slovní hříčku -- zbůhdarma. Pro každý nevysvětlitelný jev má důvody; nerozhazuje zázraky jako lesklé dárky na svět z pomyslného alegorického rohu hojnosti. Proč by provedl zázrak v Čihošti, v malé zapadlé vísce pro pár desítek věřících? Chtěl tím snad podpořit české věřící proti komunistickému režimu? Stálo mu to za to? Kdo si myslí, že ano, propadá sebeklamu, který koneckonců není motivován náboženskými, ale dobovými světskými, politickými, ideologickými důvody omezeného trvání.

4. Nevíte, ostatně, proč naše média o smrti Marca Gusmana taktně mlčí? Dokonce i ta, jež nepropásnou jedinou příležitost, jde-li o církevní záležitosti?

0
Vytisknout
4961

Diskuse

Obsah vydání | 22. 8. 2014