ROZHOVOR S JAMESEM NAUGHTONEM 3:

Co četli Britové z české literatury ve dvacátém století?

11. 2. 2014 / Jan Čulík

Člen koleje St. Edmund Hall oxfordské univerzity dr. James Naughton, který vyučuje na tamější fakultě moderních jazyků českému a slovenskému jazyku a litratuře, se zabývá recepcí české literatury v Británii. V třetí části čtyřdílného rozhovoru, který s ním natočil Jan Čulík, se dovíte, jaké osudy měla česká literatura v Británii od šedesátých let do současnosti.

Tento rozhovor se vysílal ve Svobodné Evropě v červnu 1991.

Co se v Anglii z české literatury četlo v šedesátých letech?

[pásek]:

James Naughton: After the translations of Hostovský during the 1950s there was for a certain time a pause in publication of such translations. In 1961 there was a translation of Valja Stýblová, the book the Abortionist..."

[hlasatel]: Po Hostovském v padesátých letech byla určitou dobu pauza. R. 1961 vyšel sice překlad románu Valji Stýblové, Mne soudila noc a r. 1967 román Jiřího Muchy Studené slunce, ale příliš velký ohlas tyto knihy neměly. Pak zde vyšel překlad Škvoreckého Zbabělců a Holubovy rané poezie.

Kdy to asi bylo?

Zbabělci vyšli anglicky až v roce 1970, první svazek Holubovy poezie r. 1967. Holub se pak postupně stal nejznámějším českým básníkem v Británii.

Mně se zdá, že v šedesátých letech sice česká literatura začínala skutečně dozrávat a v Čechách začínalo vycházet mnoho docela zajímavých titulů, jenže v Británii se to vůbec nijak neprojevilo. Nebo nemám pravdu?

Koncem šedesátých let jsem se já osobně začal zajímat o českou literaturu. Konkrétně v roce 1967.

A proč?

Protože jsem měl do Československa jet na návštěvu.

Dělají tohle Angličané běžně? Myslím tím, že si před cestou do nějaké země přečtou prózu od nějakého autora z té země?

Já jsem se zajímal i o český jazyk, protože jsem se ve škole učil rusky. Ale myslím si, že máte pravdu.

To znamená, že by bylo docela dobře, aby si pražská knihkupectví ze Západu objednala překlady nejzajímavějších současných českých autorů v němčině a v angličtině?

Turistům by se to bezpochyby dobře prodávalo, kdyby knihkupectví měla ve výloze dva tři Kundery nebo Škvorecké v překladech do angličtiny nebo němčiny.

Zatím to, pokud vím, nikoho v Praze vůbec nenapadlo.

V nejnovějším období od šedesátých - sedmdesátých let vycházely v angličtině hlavně knihy od Josefa Škvoreckého, Arnošta Lustiga, Ludvíka Vaculíka. Vaculíkova Sekyra byla přeložena do angličtiny r. 1973. Dva romány Ivana Klímy Porota a Loď jménem Naděje vyšly v jednom svazku v Londýně r. 1970. Prvním Kunderovým románem přeloženým do angličtiny byl r. 1969 Žert, a první anglický překlad tohohle románu byl tak trochu katastrofou, protože anglický nakladatel v knize škrtal a také zpřeházel pořadí kapitol. Vznikl z toho malý skandál, Kundera si totiž z Prahy stěžoval v příspěvku otištěném v nejvýznamnějším anglickém literárním týdeníku Times Literary Supplement. Koncem šedesátých let se v Anglii také inscenovaly hry Václava Havla a pak vyšly i tiskem, Vyrozumění r. 1967, Zahradní slavnost r. 1969 a Ztížená možnost soustředění r. 1972.

Udělala v šedesátých letech a začátkem sedmdesátých let česká literatura na britskou kulturu nějaký hlubší dojem, měla v Británii nějaký viditelný dopad?

Myslím, že daleko větší dopad měly v té době v Británii české filmy, a to hlavně ve studentských filmových klubech a podobných zařízeních. Určitě tu měl značný vliv film Ostře sledované vlaky, a proto když r. 1968 vyšel anglický překlad této Hrabalovy novely, byl dost úspěšný. Ale je nutno zdůraznit, že úspěch všech těchto titulů byl celkově omezený. Bestsellery se překlady českých autorů v této době nestávaly. Myslím, že snad nejúspěšnější byli Škvoreckého Zbabělci a Kunderův Žert. Někdy v roce 1969 vyšla v nakladatelství Penguin antologie nejnovější české tvorby New Writing in Czechoslovakia. Po invazi r. 1968 vznikl v Anglii krátkodobě zájem o nejrůznější aspekty československé skutečnosti. A proto se jistou dobu trochu víc četly i české knihy.

V kterém období byla tedy česká literatura v Británii nejpopulárnější?

Buď to byla dvacátá a třicátá léta, kdy tady hodně lidí znalo a četlo Karla Čapka, anebo to byla léta osmdesátá. Tehdy se stal jedním z nejznámějších autorů Milan Kundera.

Když občas hovořím s anglickými nakladateli nebo vydavateli literárních časopisů, mám takový dojem, že oni mají představu, že se někde hlubinách neproniknutelného a pro ně exotického českého jazyka musejí skrývat přímo literární klenoty a skvosty. Takhle ale reagují teprve velice nedávno. To si určitě britští nakladatelé ve dvacátých a třicátých letech o české literatuře nemysleli?

Ve dvacátých a třicátých letech anglická nakladatelství docela ráda vydávala Čapka, protože to bylo zajímavé a ne příliš náročné čtení. Ale třeba už o české avantgardní básníky se příliš nezajímali.

Byl to Milan Kundera, který vyvolal tento zvláštní zájem o českou literaturu v Anglii, toto nutkání objevovat pro anglosaský svět neznámá vynikající česká díla?

Důležité myslím bylo, že se Kundera přestěhoval z Československa do Paříže. Pak jeho knihy začaly pozvolna nabývat ve Francii na popularitě.

To je velice zajímavá otázka: musí český spisovatel na to, aby byl na Západě úspěšný, na Západě taky žít?

Dalo by se říci, že v kontextu dneška tuto otázku právě v této chvíli zkoumáme. Ivan Klíma nežije na Západě. Bohumil Hrabal nežije na Západě.

Klímovi se v současnosti v Británii prodávají dvě knihy v paperbackovém, brožovaném vydání, a to je značný úspěch. Jisté množství Britů tedy musí být přesvědčeno, že Klíma jim má co říci i z Československa. Škvorecký - po Zbabělcích vyšlo r. 1974 anglicky Lvíče a pak Smutek poručíka Borůvky. Jeho pověst však v anglosaském světě vytvořila až koncem sedmdesátých let hlavně novela Bassaxofon. Byla to ta jazzová tématika.

Ale slyšel jsem, že Škvoreckého Inženýr lidských duší byl v Británii také neobyčejně úspěšný.

To je pravda. Škvorecký má ovšem svůj vlastní satirický, komický styl, který se lehce čte a lidem se líbí. Přitažlivost Kundery je trochu jiná. Kunderu čtou -

- pseudointelektuálové?

Myslím, že to je trochu kruté. Kunderu čtou lidé, kterým se líbí jeho hravě vytvořený lyrismus.

Kundera a lyrismus? Kundera přece lyrismus z duše nenávidí?

Tvar jeho vyprávění je však nicméně z lyriky odvozen. Významnou inspiraci hraje při tvorbě jeho próz struktura hudební skladby, jak sám tvrdí. Nemám na mysli ten lyrismus, na nějž Kundera ve svých románech útočí, ale strukturální lyrismus, který je odvozován z hudby. Jde o lyrismus narativní struktury jeho próz, nikoliv slovně deskriptivní lyrismus.

To je zajímavé.

Kunderův Žert našel v Británii určité množství čtenářů. Pak následovala pauza, a posléze si Kundery začali víc všímat Francouzi. Dost úspěšná byla Kniha smíchu a zapomnění. Zde v Británii existuje skupina známých anglických spisovatelů - patří mezi ně například Julian Barnes a Ian McEwan - jimž se Kunderův styl velice zamlouvá. Často píší o Kunderovi v kulturních přílohách britských nedělníků v souvislosti s postmodernismem. Takže Kunderova próza odpovídá způsobu psaní, který se líbí řadě anglických spisovatelů a který je zde nyní v módě.

K tomu bych rád vznesl trochu cynický dotaz: co bylo dřív? Nenapodobitelný styl Kunderovy prózy nebo západní postmodernistický literární styl, jemuž se Kundera po příchodu do Francie vědomě v touze po úspěchu přizpůsobil?

Ale Kunderovo poslední dílo, které napsal ještě v Československu, román Valčík na rozloučenou, tento, jak říkáte, postmodernistický styl přece do značné míry předjímá.

Ovšem ke skutečně dramatické změně v Kunderově stylu došlo až v Knize smíchu a zapomnění, a tu už napsal na Západě.

Dobře, ale spisovatel má snad právo nechat se ovlivnit atmosférou prostředí, v němž žije. A vzhledem k tomu, že Kundera žije v Paříži, není divu, že se v jeho díle objevují francouzské vlivy. Žádný spisovatel se nechce opakovat, a není pochyb, že se styl nebo struktury Kunderovy prózy během let podstatně mění. Nepíše pořád Směšné lásky. V posledním románu Nesmrtelnost došlo zase k zajímavému novému vývoji. Kundera má bezpochyby schopnost inovace. Mimochodem, francouzský překlad Nesmrtelnosti se mi zdá daleko lepší než překlad anglický.

Lze tedy shrnout: existují nějaké obecné rysy, pro něž je česká literatura dnes pro britského čtenáře zajímavá? Proč je dnes v módě?

Nevím, jestli lze na tuhle otázku takto obecně odpovědět. Samozřejmě, byl rok 1989 a do obecného povědomí vstoupil Václav Havel...

Ano, ale už se v poslední době v britském tisku vyskytly hlasy kritiků, kteří se domnívají, že nynější vydávání Havlových esejů z předrevoluční doby je trochu pasé.

Nicméně v Anglii zatím bohužel vůbec nevyšly v nových vydáních Havlovy rané hry. Je podivné, že dosud nikdo nevydal anglicky celé Havlovo dramatické dílo. Možná, že je ale překážkou tady nějaký technický důvod. Třeba se západní držitelé autorských práv nemohou dohodnout. Havlovy první hry by se určitě měly vydat znovu, možná spíš než celé špalky Dopisů Olze a Havlových politických esejů. Ale třeba zdejší nakladatelé Havla vidí pomalu už víc jako politika a politicko-filozofického komentátora. - Tři čeští prozaikové, jejichž dílo je v Británii dnes bezpochyby v obecném povědomí, jsou Kundera, Škvorecký a Hrabal. A v poezii potom Miroslav Holub, který se u anglických čtenářů poezie těší značné popularitě.

A co Ivan Klíma?

O Klímovi existuje také jisté povědomí, ale trochu menší. Havla zase čtou lidé, kteří se zajímají o politiku a o filozofické problémy s morálním podtextem. Havla nečte nutně čtenář, který má zájem o beletrii.

Ale já jsem skutečně překvapen, když do té velké trojky zařazujete Hrabala. Nevěděl jsem, že je v Anglii tak populární.

Tuhle jsem vzal do ruky deník Guardian. Na první straně byl shodou okolností dlouhý článek o smíchovském růžovém tanku - mimochodem velice inteligentní a uvážlivý článek. Uvnitř listu byla příloha věnovaná "knihám na léto". Doporučení, které knížky si s sebou Angličané mají vzít do letadla a na dovolenou. Celá jedna strana velkého formátu. Dole na stránce byly informace o tom, co si s sebou na dovolenou berou ke čtení různé osobnosti britského veřejného života. Které knihy příloha doporučovala? Přirozeně převažovala původní anglická a americká literatura, překladů bylo málo. Na anglickém knižním trhu se dosud vyskytuje relativně málo překladů z cizích literatur, i když v poslední době počet překladů roste. Bylo zajímavé, že tato příloha knih na léto, které čtenářům doporučoval deník Guardian, obsahovala jen jediný francouzský román . Nebyl tam žádný ruský román, ani žádný německý román, myslím, že tam nebylo ani nic z Itálie. Byli tam Jihoameričané Marquez, Lhosa a tři čeští autoři: Škvoreckého Mirákl, Kunderova Nesmrtelnost a Hrabalova Příliš hlučná samota. Čtvrtý český autor byl dole na stránce mezi těmi knihami, které si vybraly na dovolenou osobnosti veřejného života. Byl to Ivan Klíma s románem Láska a smetí. Tohle se mi zdá z hlediska literární recepce skutečně pozoruhodné. Mimochodem, cenu deníku Independent za nejlepší překlad ze zahraniční literatury letos dostal Kunderův román Nesmrtelnost.

Závěrečnou část rozhovoru Jana Čulíka s oxfordským bohemistou dr. Jamesem Naughtonem, v níž bude řeč o problémech překládání Bohumila Hrabala do angličtiny, uslyšíte v příštím pořadu Slovo a svět.

0
Vytisknout
2501

Diskuse

Obsah vydání | 13. 2. 2014