ROZHOVOR S JAMESEM NAUGHTONEM 2:

Proč mívali Angličané rádi Karla Čapka

11. 2. 2014 / Jan Čulík

Člen koleje St. Edmund Hall oxfordské univerzity dr. James Naughton, který vyučuje na tamější fakultě moderních jazyků českému a slovenskému jazyku a literatuře, se podrobně zabývá recepcí české literatury v Británii. V druhé části čtyřdílného rozhovoru, který s dr. Naughtonem natočil Jan Čulík, bude řeč o tom, co z české literatury četli Angličané v období od začátku 20. století až do šedesátých let.

Tento rozhovor se vysílal ve Svobodné Evropě v červnu 1991.

Posledně jsme se v přehledu anglického zájmu o českou literaturu během devatenáctého století dostali skoro až k významnému anglickému překladateli Paulu Selverovi. Kdo byl Paul Selver?

[pásek]:

James Naughton: As far as I know, he grew up in London at the end of the 19th century...

[hlasatel]: Pokud vím, vyrostl v Londýně koncem devatenáctého století. Krátce pracoval jako učitel, ale později působil jako překladatel a sekretář u československé legace v Londýně, když tam byla po válce otevřena. Tou dobou se začal zajímat o ruskou a českou poezii a překládal ji. Vydal dvě-tři anglické antologie české poezie obsahující verše Otokara Březiny, Josefa Svatopluka Machara, Antonína Sovy a dalších českých básníků, až po Jiřího Wolkera.

To muselo být asi dost těžké překládat slovně rozmáchlého Březinu do angličtiny. Ačkoliv Březinovu tvorbu ovlivnil Walt Whitman, ne?

Myslím, že alespoň některé Březinovy verše se do angličtiny docela dobře přeložit dají. Selver byl slušný překladatel. Někdy jsou jeho překlady místy trochu škrobené nebo trochu archaické. To je u lyrické poezie v pořádku, ale musí se to udělat tak, aby to nevypadalo neohrabaně. No a Selvera posléze přesvědčili, zřejmě lidé na československém velvyslanectví, aby do angličtiny přeložil Čapkovu hru R.U.R.

A to byl ten moment, kdy česká literatura konečně plně vstoupila do anglického povědomí?

Čapkova hra R.U.R. byla inscenována v Británii a zároveň i ve Spojených státech a měla v obou zemích značný úspěch. V překladu byla trochu zkrácena. Lyričtější pasáže byly vynechány.

Je pro britského či anglosaského diváka středoevropský lyrismus nepřijatelný?

Řekl bych, že v této konkrétní hře si anglický režisér asi nedovedl poradit s kombinací fraškovitých prvků s prvky dojímavého lyrismu.

Ale kombinace humoru a nadnesené lyriky nebo tragických prvků je dost typicky česká. Pamatuju se, že v Americe za tuhle kombinaci hodně kritizovali Miloše Formana.

V českém filmu se nám Britům tahle kombinace zřejmě líbí. Určitě třeba v Ostře sledovaných vlacích. Možná že jde skutečně o typický český rys, i když je samozřejmě nebezpečné generalizovat.

Vraťme se ale ke Karlu Čapkovi.

Hra R.U.R byla v Británii velkým úspěchem, a tak Čapkovi potom v Anglii vyšla řada dalších překladů. Populárními se staly zejména Anglické listy, ale anglicky vyšla i většina Čapkových románů.

A ty všechny přeložil Paul Selver?

Ne. Tou dobou už existovala na londýnské univerzitě škola slovanských studií. Ti, kteří tam v prvních letech existence této školy vyučovali, jako například anglisté František Chudoba a Otakar Vočadlo, vychovali celou generaci anglických bohemistů - překladatelů. Takže Čapkovy romány přeložili do angličtiny různí překladatelé. Dora Roundová, Weatherallovi a jiní. Buď se naučili česky na oddělení bohemistiky v Londýně, anebo pobývali v Československu nějakou dobu v rámci studijního pobytu. Takové stáže se tou dobou začínaly pravidelněji rozjíždět. Čapek je nejvýznamnějším českým autorem, který byl v meziválečném období do angličtiny překládán. Selverovy překlady Čapkových her R.U.R. a Ze života hmyzu vycházejí v Anglii dodneška. Přetiskuje je Oxford University Press. V současnosti Čapkovy hry ale inscenují většinou jen ochotnické divadelní skupiny, nikoli profesionální divadla.

Čapkovy hry byly v Anglii velice populární ve dvacátých a třicátých letech. Tehdy skoro každý v Británii jméno Karel Čapek znal. Dneska ho nezná nikdo.

To je pravda. Nevím ovšem, kdy přesně Čapkovo jméno začalo upadat. Po druhé světové válce se sice některá anglická nakladatelství pokusila Čapka znovu vydávat, a nedávno se o to znovu pokusila americká nakladatelství, ale bez většího úspěchu.

Proč ale dosáhl Čapek v meziválečném období v Anglii takové popularity?

Čapek sám přiznal, že byl silně ovlivněn anglickými autory Gilbertem Keithem Chestertonem a H. G. Wellsem.

Ale obskurních zahraničních autorů, kteří náhodou někdy byli ovlivněni současnou anglickou literaturou, mohou být desítky, a přesto se nestanou v Anglii populární. To nic nevysvětluje.

Čapek měl zvláštní smysl pro humor, který Angličani dokázali ocenit. Teď už Britům ten čapkovský smysl pro humor možná není tak blízký. Je ovšem velice obtížné přesně určit, proč nějaký autor během času ztratí popularitu.

Možná měl Čapek blízko k mentalitě Británie ve třicátých letech. Za posledních několik desetiletí se Anglie hluboce proměnila: už vůbec to není ona země konzervativních lordů v tvídových šatech, jak si ji většinou představují lidé na evropském kontinentě. Jejich představy o Británii právě většinou ustrnuly někde v třicátých letech tohoto století.

Čapek se zabýval problémy, které byly ve třicátých letech pro Angličany aktuální a psal o nich srozumitelným, zábavným a inteligentním způsobem. Pak ale přišel Hitler a druhá světová válka a Čapkovo líčení nacistické totality a shora řízené společnosti jaksi nebylo tak drastické, jak to zažili lidi ve skutečnosti. Jeho knihy se z poválečného pohledu mohou zdát jaksi příliš laskavé.

Bílá nemoc není zrovna moc laskavá.

To je pravda. To je ale pozdní hra, která by mohla být v současnosti zajímavě nově inscenována, ve spojitosti s problémem nemoci AIDS dokonce i aktualizována. Člověk nikdy neví, kdy co může znovu přijít do módy. Ale celkově vzato, takový ten čapkovský optimismus a takovou tu středostavovskou spokojenost, která v Čapkově díle trochu taky je, to nenávratně odnesla druhá světová válka. To ovšem neznamená, že Angličané dnes už nečtou lehké a pohodlné autory, protože je čtou. Pořád čtou třeba Tři muže ve člunu od Jeroma Klapky Jeroma tak, jak je četli i před druhou světovou válkou.

Možná ale - navzdory premiéru Nevillu Chamberlainovi, který hovořil o Československu jako o "vzdálené zemi, o níž nevíme nic" - díky všem těm diplomatickým, kulturním a obchodním stykům, které tehdy mezi Británií a Československem existovaly, vznikla mezi oběma zeměmi určitá míra spřízněnosti, která po vítězství komunistů v Československu r. 1948 zanikla?

Literární módy je velice obtížné vysvětlit, a zájem o Čapka v Británii ve třicátých letech byl bezpochyby literární módou. Spisovatel píše v první řadě pro svou vlastní dobu, zejména spisovatel, jehož dílo čte široká čtenářská obec. Často po jeho smrti dochází k poklesu zájmu o jeho dílo.

Jaká jiná díla kromě knih Karla Čapka vyšla v Anglii v meziválečném období?

Paul Selver také poprvé do angličtiny přeložil Haškova Dobrého vojáka Švejka, který byl vydán jako jeden z prvních tzv. paperbacků v edici nakladatelství Penguin. Také bylo před druhou světovou válkou přeloženo do angličtiny, jaksi úplně mimo kontext, Durychovo Bloudění. Nemám tušení, jak bylo přijato. V podstatě se v Británii před druhou světovou válkou četl z české literatury jen Čapek a Hašek. A Franze Kafku uvedl do angličtiny s úspěchem skotský básník Edwin Muir se svou ženou Willou. Muirovi pobývali v Československu dvakrát: jednou ve dvacátých letech, kdy se seznámili v Praze i s Karlem Čapkem, a pak po válce, v letech 1947 a 1948, kdy tam Muir na univerzitě vyučoval angličtině a anglické literatuře.

V Anglii vydal Muir po válce svou vysoce zajímavou Autobiografii, která mimo jiné obsahuje i pozoruhodné kapitoly o jeho pobytech v Praze. Měla by se přeložit a vydat česky.

České poezie se v Anglii četla poměrně málo. I když během druhé světové války přišla do Londýna řada Čechů, mezi nimi například můj učitel češtiny Karel Brušák, a Brušák spolu s anglickým básníkem Stephenem Spenderem uveřejnili v roce 1942 v časopise Review 42 překlad druhého zpěvu Máchova Máje.

Byl to dobrý překlad?

Je dost dobrý. V každém případě lepší než překlad Máchova Máje od McGoverna, který vyšel po válce.

Můj otec, který v Praze po válce studoval angličtinu, vzpomíná na večer v pražském sídle britské kulturní instituce Britská rada, kde McGovern někdy v roce 1946 nebo 1947 svůj překlad Máchova Máje přednášel. Uměl ho celý nazpaměť.

McGovern bohužel neprokázal příliš značnou citlivost vůči zvláštnostem Máchova jazyka. Překlad jimi prostě jen tak proplul. A McGovernovi také nevadilo, že občas leccos přidal a jinde zase ubral, jenom aby se mu to všechno dobře rýmovalo. Výsledek nebyl příliš uspokojivý. Pár ukázek z české poezie vyšlo v Anglii za války v různých literárních časopisech. Ty byly dosti úspěšné, protože během zatemnění měli lidé čas na čtení. To je kapitola, která je zatím úplně neprobádaná. A po válce byl do angličtiny hojně překládán Egon Hostovský. Některé překlady jeho děl vyšly ve Spojených státech. O Spojených státech jsme zde vůbec nemluvili. Tam existuje celá rozsáhlá skupina děl, která do angličtiny přeložili američtí Češi. Českou literaturu hlavně asi překládali pro svá vnoučata, která už neuměla česky. To je také zvláštní zajímavá kapitola. Hostovský ale během času úplně zapadl, i když podle jednoho jeho románu byl natočen film.

Jak se na recepci české literatury v Anglii projevil komunistický převrat v Československu?

Začátkem padesátých let se v angličtině objevil překlad Fučíkovy Reportáže psané na oprátce. Přeložil ji Stephen Jolly.

To vyšlo péčí československé komunistické vlády?

Myslím, že ne. Fučíka vydali britští komunisté v jednom ze zdejších malých levicových nakladatelství. Vyšla aspoň dvě vydání. V padesátých a v šedesátých letech vydávalo v angličtině českou literaturu pražské nakladatelství Artia. Toto nakladatelství a jeho produkce se ale v Británii vůbec neprosadilo.

Proč se Artia v Anglii vůbec neprosadila? Vždy na výrobu všech těch jejích anglických titulů se muselo spotřebovat obrovské množství času a energie?

Jedním z důvodů bylo, že se knihy Artie v Británii skoro vůbec neprodávaly. Možná snad několik málo výtisků se prodalo v londýnském knihkupectví Collets, které se specializuje na východní Evropu a které vede Češka Eva Skelley. Nevím ovšem přesně, kdy toto knihkupectví bylo založeno, jestli existovalo už v padesátých a v šedesátých letech. V jiných knihkupectvích knihy Artie vůbec nebyly k mání. Nikdo o nich nevěděl. V časopisech a v denním tisku se nerecenzovaly. A kromě toho, samozřejmě to byly překlady knih jako třeba Zápotockého Rudá záře nad Kladnem.

Co proboha Čechoslováci s těmi knihami dělali?

Otázka je, v jak velkém vycházely nákladu. Předpokládám, že je v Československu dávali do nějakých skladů, nebo je zase hned posílali do sběru. Byly to knihy, z nichž bylo v některých případech možno získat jistý obraz dejme tomu života dělnických vrstev v Československu ve dvacátých a třicátých letech, zasazený do socialisticko-realistického rámce, ale v žádném případě nešlo o díla, která by zaujala britského čtenáře vážně se zajímajícího o literaturu, který četl Dostojevského, Pasternaka, Kafku a podobné autory.

Jan Čulík bude v rozhovoru s dr. Jamesem Naughtonem z oxfordské univerzity pokračovat v příštím pořadu Slovo a svět.

0
Vytisknout
3716

Diskuse

Obsah vydání | 13. 2. 2014