Napravovatelům zkaženého světa

26. 11. 2013 / Karel Dolejší

Když se komsomolka onanuje
co by si pomyslel Stalin
a Jula Fučík
Nesmíš
ty ty !
řekli by jí
nebudeš matkou
Olega Koševého
a komsomolka
i kdyby taková byla
by se zastyděla

Egon Bondy: Trapná poesie

V prvních pasážích eseje Prevention of Literature (1946) popisuje George Orwell konferenci britského PEN klubu svolanou v posledním roce války. Tématem byla Miltonova Areopagitica. Na okraji pamfletu, jímž velký a kontroverzní anglický básník kdysi hájil svobodu tisku, odeznělo několik příspěvků, přičemž Orwell označuje za pozoruhodné, že myšlenka otevřené diskuse sexuálních otázek v tisku se těšila takřka všeobecnému přijetí - na veliký rozdíl od příšerné sexuální perverze těch, kdo odmítali oddaně a bezmezně milovat Stalina a Sovětský svaz.

Atmosféra válčící Británie, kterou zvěčnil Orwell, byla ovšem oproti atmosféře za pozdější železnou oponou stále ještě bezmezně liberální. Sovětský komunismus se stejně jako standardní totalitní pojetí katolicismu zaměřil na výhradní spojení sexuality s plozením, což se odráželo v oficiální kultuře. Ještě hluboko v 80. letech budovatelské filmy oblažovaly diváky výroky typu "Má široké boky, bude se jí dobře rodit", čímž po sedláckém způsobu ztotožňovaly výběr partnerky s nákupem jalovice na výročním trhu v Hnojůvce nad Močůvkou. Ve stejný čas už ale "socialistický člověk" v soukromí ze západních časopisů a videokazet hltavě konzumoval pašovanou pornografii, která se na rozdíl od oficiální ideologie nějakými výklady účelu sexuality věru nezatěžovala. Marnost úsilí oficiálních cenzorů tehdy vyjádřili například Drahoslav Makovička a Václav Matějka ve scénáři trapné komedie Anděl s ďáblem v těle (1983) pro jistotu situované do prvorepublikového nevěstince: "To jen Vy chcete furt zavádět pořádek, když je všude bordel!" A věru byl.

Marek Řezanka se pozastavuje nad zvěcňujícím pojetím sexuality prezentované v současném českém bulváru. Na tom by nebylo ovšem nic zvláštního, proměna žen v pouhý soubor sexuálních znaků je skutečně trapná a reflexi si zaslouží. Nabízí se ovšem poměrně jednoduchý protitah, jak zmíněnému fenoménu čelit: Vím-li, co v bulváru najdu, a nelíbí se mi to, prostě bulvár nečtu (nikdo mě přeci nenutí číst ho, přinejmenším vůbec ne tak vtíravě, jako kdysi Rudé právo) a snažím se vyhledávat společnost, která k němu zaujímá podobné postoje. Ne tak ovšem Řezanka, pro nějž se to co se mu nelíbí stává vítanou příležitostí k dalšímu opakování neinformovaných a neudržitelných floskulí o údajné moci médií. A svůj názor na to, jak problém bulváru "řešit", vyjádřil vcelku pregnantně: "U bulváru nelze očekávat seriózní styl, ale určité hranice by zachovávat měl." Dobrá, bulvár by tedy měl "zachovávat jisté hranice", které nicméně zjevně "nezachovává". (Řezanka se namáhal rešeršovat šestnáct podle něj nevhodných článků o "celebritách".) Jak ale tohoto "zachovávání" dosáhnout jinak, než že tisku některá témata jednoduše administrativně zakážeme? Copak autoři podobných "skvostů" dělají něco jiného, než že se snaží zvýšit odbyt podřadných tiskovin apelem na první signální soustavu konzumenta? A zdá se, že to velmi dobře funguje, takže "lid" se proti bulváru rozhodně sám od sebe bouřit nebude. Všechny myslitelné kroky proti zavedené praxi tedy musejí mít nutně podobu administrativního zákazu. Tam kde k zákazům nedojde - například v takové Venezuele posedlé různými soutěžemi "Miss" - je kult těla "vylepšeného" plastickými operacemi přinejmenším stejně úspěšný, jako v České republice.

A ovšem kromě plnokrevného bulváru je třeba zaměřit se ještě také na "lifestylové" přílohy "seriózních" tiskovin, které se již také vesměs nehodí číst. Namátkou vezměme třeba přílohu Práva Styl pro ženy, která 19. listopadu otiskla článek s výmluvným titulkem Magdaléna Kažimírová: Silikonová prsa jsou mým povoleným dopingem. Co dělat? Pokud se nespokojíme s tím, že takový text, respektive celou přílohu, prostě nečteme, a toužíme po tom, aby podobné věci nevycházely, nezbývá, než je zakázat.

Jenže může zákaz ve zmíněných souvislostech vůbec něco vyřešit? Komunisté už to zkusili, jak to dopadlo, je známo. Proti tržním pokusům vnucovat určitý konkrétní vkus postavili ještě daleko důkladnější, vtíravější a monopolnější pojetí vnucování konkrétního vkusu, které ale naprosto selhalo. Fungovalo totiž ve svém důsledku jako skrytá reklama právě na ten největší konzumní škvár.

John Milton se svého času rozhodně postavil proti pokusům zavádět cenzuru a argumentoval, že potlačováním nevhodných názorů vzniká nakonec mnohem větší zlo než to, jež mělo být údajně odstraněno. Zkušenosti z dob komunistického režimu tuto starou pravdu potvrzují. Je lepší tolerovat nevkus a vyhýbat se mu, než jej zkoušet vymýtit mocenskými prostředky.

Milerád bych se ve veřejném prostoru zbavil například dechovky a sádrových trpaslíků (obojí vysloveně nesnáším), nicméně pokud by je někdo hodlal administrativně potlačovat, nezbylo by mi, než se stát podmíněným zastáncem těchto nelibých a nevkusných hovadin. Protože jakmile se jednou ustaví mocenská kapacita k potlačování relativně benigní hovadiny, obratem může být a také bude použita ke vnucování hovadiny několikanásobně horší. "Já du, já du, cvičit na spartakiádu! Raz a dva, pochodem vchod..."

"Abychom téma udrželi v perspektivě, dovolte mi opakovat, co jsem řekl na začátku tohoto eseje: že v Anglii jsou bezprostředními nepřáteli opravdovosti, a tedy svobody smýšlení, páni tisku, filmoví magnáti a byrokrati, ale že z dlouhodobého hlediska je vůbec nejvážnějším symptomem slábnutí touhy po svobodě mezi samotnými intelektuály", varoval v citovaném textu George Orwell. Tehdy měl na mysli především volání po cenzuře, pokud šlo o kritiku Sovětského svazu. Zmínky o sexu ve veřejném prostoru ani v Anglii před 68 lety nikdo omezovat nechtěl.

Jako tiskařský dělník jsem v roce 1990 míval kolegu vysloužilého potapěče, který prožil celý život ve "výchovné" péči "socialistického" státu, nicméně po návratu z noční směny doma pravidelně zapínal televizní program s pornem. Druhý den v práci zpravidla rozebíral detaily posledního filmu. Kromě nákupních zájezdů do rakouského Laa šlo nepochybně o jeho hlavní životní zájem. Mnozí ostatní zaměstnanci se od něj podstatným způsobem nelišili. Tolik k účinnosti čtyřicet let vedené "socialistické výchovy" dospělých lidí, příslušníků "vládnoucí dělnické třídy".

"Důstojnosti, vy se děsíte, že jsem řekl: Stojí to za hovno. Ale toho, že to stojí za hovno, toho se neděsíte?", napsal kdysi Ladislav Jehlička. A tato námitka vskutku platí. Český bulvár tvaruje a exploatuje dlouho trvající stav hodnotových preferencí české veřejnosti, ale v žádném případě by neměl moc tento "úpadek mravů" samostatně způsobit. Pracuje pouze s tím, co zde již desítky let existuje.

Myslím, že filosof Ladislav Klíma se v jedné věci krutě zmýlil. Tvrdil totiž, že nejopovrženíhodnějším povoláním na světě je stát se profesorem morálky. Podle mne je však profesor morálky vcelku benigní záležitostí, neboť koneckonců nemá žádnou opravdovou moc své soukromé představy o morálce někomu násilím vnucovat. Může sice dočasně donutit studenty, aby po něm papouškovali, ale nikoliv k tomu, aby jeho názor definitivně přijali coby jediný možný a platný. Něco jiného by ovšem byla jakákoliv podoba cenzorského úřadu vybavená příslušnými štemply, dekrety a šatlavami...

0
3412

Diskuse

Obsah vydání | 28. 11. 2013