NALEJME SI ČISTÉHO VÍNA, LEVIČÁCI

Kratičký příspěvek k politickému působení KSČM

27. 11. 2013 / Stanislav A. Hošek

Výkonný výbor ÚV KSČM cítil už 22. listopadu potřebu vyjádřit se k rozhodnutí ČSSD vytvořit vládu trojkoalice s ANO a KDU-ČSL. Připravovanou koalici označil za problematickou z důvodů ostrých rozdílů v programech jmenovaných stran. Už takovéto konstatování je ze strany KSČM poněkud neférové. Jenomže reprezentace KSČM ve svém prohlášení jde ještě dál. Za prvé obviňuje ČSSD, že bude muset ustoupit nejen z některých významných předvolebních, ale i mnoha dalších zásadních slibů. Což už je v povolební realitě ze strany KSČM doslova záludností. Za druhé KSČM zašla ve svém prohlášení dokonce ještě dál. V posledním odstavci vzpomínaného prohlášení o sobě samotné prohlašuje, že ona naopak bude aktivitou ve Sněmovně své sliby realizovat, což už je jednání politicky podvodné.

Koaliční potenciál KSČM

Vytýkat ČSSD skoro po čtvrt století od politické změny, že ke svému vládnutí uzavírá koalice se stranami i programově "neblízkými" -- řečeno současným jazykem --, je ze strany KSČM, jak jsem již napsal, neférové. Za prvé i proto, že subjekt ANO má ve svých řadách dneska už i ústavní činitele, kteří mohou být považováni minimálně za inklinující k levici.

Především ale proto, že je neoddiskutovatelnou pravdou, že chování představitelů sociální demokracie je vynucené. Nejparadoxnější pak je, že nezanedbatelnou vinu na současném stavu má sama KSČM. Jestliže se jí nepodařilo za tak dlouhou dobu změnit svou pozici na politické scéně, měla by z toho alespoň nyní, konečně vyvodit důsledky. Osobně si troufám tvrdit, že je měla vyvodit již tehdy, když sociální demokraté pod vedením Špidly odmítli jít s ní do vládní koalice.

Nelze se neustále vymlouvat na neochotu ČSSD ke zrušení "Bohumínského usnesení", nelze argumentovat nespornou nechutí části veřejnosti k akceptování komunistů ve veřejných funkcích, ba ani na celkově přežívající antikomunistické politické klima. Politická strana, která má poctivou, čestnou a nevypočítavou snahu prospět nejméně dvoutřetinové části obyvatel, musí bezpodmínečně hledat možnosti k realizaci svých záměrů a ne pořád jenom vyčkávat.

Koaliční potenciál KSČM v politickém prostoru celostátní politiky, se od jejího vzniku ani o krapet nezměnil. Nic na tom nemění, že v obcích a dokonce sem tam v některém kraji je situace přechodně jiná. Není důvod spoléhat na to, že se časem pozvolna změní stav i v celostátním měřítku. Především nelze na potřebný stav čekat se založenýma rukama. Není možné věřit, že lze změny ve vědomí společnosti dosáhnout bez přičinění samotných členů KSČM, natož doufat v nějaký zázrak.

Nedodržování předvolebních slibů a zrada na voličích

Koaliční vládnutí je vždycky realizováním kompromisů. Znamená to nejen provedení větší, či menší modifikace předvolebních prohlášení, čili jakýchsi škrtů z proklamovaného maxima. Mnohdy si koaliční vládnutí vynucuje i dočasné, dobře takticky promyšlené, ústupky od dlouhodobého programového směřování. Ani jedno, ani druhé zodpovědný politik, ale ani občan, by neměl odsuzovat jako nesplnění slibů a v žádném případě nehodnotit jako zradu na voličích. Podle mého přesvědčení zradí své voliče pouze ten a jen ten poslanec, který opustí stranu, za kterou by zvolen a přejde do uskupení, které mělo již ve svém programu věci neslučitelné s programem, pro který byl zvolen.

Každý z profesních politiků, který v koaliční situaci obviňuje vyjednavače z nedodržování slibů, by měl poctivě zvážit, zda by za daného stavu dokázal vyjednat kompromis pro občany výhodnější. Měl by být také minimálně čestný sám k sobě, když kompromisní politiky poučuje, cituji: "Slib daný voličům by měl být nad politikařením o mocenských postech", jak se píše v kritizovaném prohlášení VV ÚV KSČM. Považuji za lidsky nepřijatelné, když nejen politik, ale i volič dá důvěru straně, či určitému politikovi, ale jakmile se mu nedaří splnit nějakou, podle onoho voliče prioritní věc, tak jej obviní, že obětoval program za "koryto". Pokud ale celá strana, z trsu programově blízkých stran, obviňuje podobně své kolegy, pak se chová přinejmenším záludně. Obzvláště když musí vědět, že ona sama by nevyjednala, pro vrstvy občanů, jejichž zájmy obhajuje, v žádném případě nic víc.

Každý politicky myslící občan by si měl navíc uvědomit, že každé vládní prohlášení je pouze neúplným schématem, budoucího dění v parlamentě. Bude záležet na mnoha dalších okolnostech, jak se v celém volební období bude situace vyvíjet, takže nakonec se mohou mnozí nedočkavci dožít většího uspokojení svých zájmů, než jim vládní program nabízí. Poctivý, angažovaný občan si navíc může položit jinou zásadní otázku. Není to náhodou právě KSČM, kdo po celých dvacet čtyři let neplní své předvolební sliby a prakticky tedy zrazuje své voliče?!

Sebechvála jako sebeobelhávání

K tomuto textu mne nejvíc inspiroval poslední odstavec uvedeného Stanoviska VV ÚV KSČM. Pro pořádek jej ocituji, kromě poslední vět, celý, cituji: "KSČM je připravena aktivně nastolovat témata jako revize zákona o tzv. církevních restitucích, zavedení progresivního zdanění fyzických i právnických osob či zrušení druhého pilíře penzijní reformy. Návrh na odložení účinnosti nového občanského zákoníku jsme již předložili. Majetkové přiznání budeme požadovat nejen pro politiky, ale pro všechny občany nad určitou hranici majetku". Konec citace.

Nejmenším prohřeškem je, že uvedené tvrzení je sebechvalné, horší je, že jde o klamavou reklamu a nejhorší, že KSČM vlastně obelhává sama sebe. Nikomu by asi nevadilo, kdyby se strana chlubila svou pracovitostí a zákonodárnou iniciativností. Horší je, že za celé minulé období prakticky ze svých návrhů nic podstatného neprosadila. Takže inzerci nových iniciativ lze vnímat i jako předem nerealizovatelné sliby. Pokud si je toho reprezentace KSČM vědoma, pak podvádí voliče i širokou veřejnost. Pokud dokonce věří tomu, že tentokrát už opravdu něco závažného pro neprivilegované prosadí, tak především obelhává sama sebe.

Dovoluji si tvrdit s naprostou bezohledností, že poslanci KSČM v parlamentě zabírají místo těm, kdo by měli minimálně větší šanci prosazovat zájmy neprivilegovaných, možná nadneseně i oněch spodních deseti milionů.

Když sleduji, jak roste riziko štěpení ČSSD jen kvůli pubertálnímu věku některých jejích vedoucích politiků, jsem stále více přesvědčen, že by se měla rozčlenit raději KSČM. Nic proti komunismu, ba možná právě naopak. Vždyť dnešní KSČM není ani skutečnou komunistickou stranou, stranou návratu ke kořenům, čili k tezím samotného Marxe. A kdyby i byla, tak za současné politické atmosféry globalizovaného světa by ze strategických důvodů měla působit raději mimo parlament, protože v realistické politice dneška je zatím nepoužitelná. Vytvořila by tak prostor kupříkladu pro socialisty, či jiné realisticky působící levicové subjekty, které by měly mnohem vyšší šanci na vládnutí s co nejmenšími kompromisy.

0
Vytisknout
7049

Diskuse

Obsah vydání | 28. 11. 2013