Co dál?

26. 4. 2012 / Jan Polívka

Nepochybuji, že se současné vládní koalici-nekoalici podaří získat dostatečný počet poslaneckých hlasů, aby si i nadále uchovala svoji neotřesitelnou pozici. Nic na tom nezmění ani tlak občanských iniciativ, spolupracujících s odborovými organizacemi, ani názor voličů: on totiž byl "obejit" už při samotném povolebním dovádění, jehož výsledkem je tato neprůstřelná koalice. Připadá mi nadbytečným po několikáté opakovat, že premiérem se stal předseda partaje, která dostala ve volbách největší výprask. Že "ti nejlepší" z nevolitelných lidovců se obratně ocitli na knížecí soupisce a dostali tak příležitost dál uplatňovat svoji politickou kulturu a genialitu. Že podivné uskupení, zaštítěné pověstí populárního investigativce (finančně zajištěné absolventem policejní akademie, jinak úspěšným podnikatelem ve špiclování), považované naivními občany za novou sílu, odhodlanou bojovat za čest v politice i ekonomice, se ochotně připojí k těm prvním dvěma partám zásadových politiků, jejichž cílem je vyvést zemi z nebezpečí Řeckého osudu a připravit tak vlastnímu lidu spokojený a šťastný život v radostném kapitalistickém blahobytu. Inu, máme takovou vládu, kterou jsme si nevolili! Ale co naplat, máme ji, ať se nám to líbí, či nelíbí. A jen tak lehce se jí nezbavíme.

Máme tedy dost času přemýšlet o tom, co bude dál.

Co přijde po příštích volbách, ve kterých tuhle sestavu všehoschopných a zásadových bojovníků za individuální svobodu, projevující se především legalizací bezohledného zneužívání všeho, co se ještě zneužít dá, vystřídá s největší pravděpodobností jiná sestava, která sice má plná ústa občanů, ale jak se dostat z bryndy neví o nic víc, než ta partie současná. Navíc pro splnění svých slibů dostane zem vyprahlou a na dlouhá léta neúrodnou.

Je na čase zajímat se o to, jak překonat hlubokou krizi, která doléhá nejen na náš stát, ale na celou Evropu, nebo ještě přesněji na celý kapitalistický svět v čele s prozatím ekonomicky nejsilnějším státem světa. Je na čase najít odvahu pohlédnout pravdě do očí a přiznat, že ekonomické modely, kterými se svět řídil nějakých sto šedesát uplynulých let, přestávají platit prostě proto, že nelze jen tak neustále zvyšovat produkci a zisky, protože se nedostává zdrojů a valná část produktů nenachází rozumné uplatnění. Že je tuze krásné, když rostou příjmy producentů, ale velice smutné, že ve skutečnosti chudnou ty zbývající miliardy nevlastníků nadnárodních společností, i když se zdá, že si žijí v přepychu v dobře vybavených domech a užívají si luxusní bídy. Zdá se to hloupé konstatování? Ale kdež, jen si uvědomme, že většina těchto "žijících v přepychu" je za to pozlátko zadlužena nejen do vlastní smrti, ale i daleko přes ni. Že je stále víc těch, kteří upadají do dluhové pasti, ze které není cesty: ocitají se na ulici, na okraji společnosti, ztrácejí svoji důstojnost.

Je na čase položit si odpolitizovanou otázku, jak je možné, že státní plánovaná ekonomika (včetně té družstevní zemědělské) zabezpečovala nejen poměrnou prosperitu státu, ale i soběstačnost životně důležitých produktů i sociální jistoty občanů dokonce v době válečného stavu (byť "studeného", ale stejně urputného, jako kdyby byl varem klokotající), kdy vojenské výdaje tvořily značnou část státního rozpočtu (viz tabulka níže). Že státem řízené hospodářství (respektující v podstatě ideu udržitelného rozvoje, tj. neplýtvání) nemohlo obstát v otevřené konfrontaci s dravým tržním kapitalismem je jasné. Ale může tento bezohledný systém využívání levných zdrojů a ještě levnější pracovní síly obstát v situaci, kdy se přístup k těmto zdrojům (bývalým koloniím i současným zájmovým oblastem, do kterých jsou exportovány "ideály demokracie") postupně uzavírá, dlouhodobě prosperovat?

Honosíme se všeobecnými lidskými právy -- každý prý je svého štěstí strůjcem. Ale to přece není pravda: těch miláčků osudu, kteří se z čističů bot stávají milionáři, je žalostně málo. Drtivá většina tvrdě bojuje o přežití. (Tím hůř, že si to mnozí nechtějí a ani neumí přiznat a hrají hru o velkém světě, do kterého patří). My, svobodní občané tzv. demokratických států, žijeme ve lži o rovnoprávnosti, o právu stejném pro všechny, o životu v blahobytu. Jsou ta velkomluvná prohlášení o svobodných volbách (ve kterých má "právo" uspět ten, kdo je schopen nejvíce utratit za velkohubou volební kampaň), svobodě slova (která slouží především k odvedení pozornosti od skutečných problémů společnosti) či ochraně osobního vlastnictví (která ku podivu slouží hlavně těm, kdo je hromadí nejpodezřelejšími prostředky) tím nejčistším projevem demokracie? Není naopak právo na práci (ale především skutečná možnost je využívat) tou nejzákladnější lidskou svobodou, bez níž se člověk stává pouhou hříčkou osudu, kdy o něm rozhoduje kdosi jiný?

Je to mnoho otazníků, na které není jednoduché dát odpověď. Opravdu myslíte, že pád jedné vlády něco změní? Není nejvyšší čas začít uvažovat o tom, jak dál?

Možná by bylo dobré poohlédnout se do minulosti lidstva. Jaká skvělá společenství, jak vyspělé kultury nám zanechaly svědectví o svém vrcholném rozmachu, po kterém následoval krutý a neodvratný pád.

Kdo ví, komu a čemu zvoní hrana. Proto bychom se měli začít starat o to, co bude potom. Nejen po tom, až tuto vládu vystřídá jiná. U nás, jinde a ještě jinde...

Času, zdá se mi, není nazbyt.

Zákon o státním rozpočtu federace na rok 1990

Výdaje federálních organizací na hospodářství

28 230 170

vědu a techniku

5 168 106

peněžní a technické služby

5 096 864

společenské služby a činnosti pro obyvatelstvo

3 101 722

obranu a bezpečnost

38 152 152

správu

2 543 886

Celkem

82 292 900

z toho: vojenské výdaje 35 821 000

0
Vytisknout
2199

Diskuse

Obsah vydání | 27. 4. 2012