ANALÝZA

"Skutečnosti chráněné zvláštními právními předpisy"

25. 4. 2012 / Štěpán Kotrba

pokračování projednávání stížnosti Štěpána Kotrby na Radu České televize za porušení zákona o České televizi, zvěřejněné v článku "Protiprávnost pod záminkou práva na právo" a "Rada ČT: Děláme vám milost, když vůbec něco zveřejníme"

Kolize mezi veřejným zájmem a právem veřejnosti na informace na jedné straně a zájmem státu, obchodní společnosti, ČT a osob na ochraně údajů na straně druhé.

1. „Skutečnosti chráněné zvláštními právními předpisy“

1.1. Kontravalentní vztah speciality a subsidiarity

Subsidiarita (z lat. subsidiaris – pomocný, podpůrný od subsidium – pomoc, podpora) označuje politickou zásadu, podle níž se rozhodování a zodpovědnost ve veřejných záležitostech má odehrávat na tom nejnižším stupni veřejné správy, který je nejblíže občanům. Vyšší úrovně správy mají rozhodovat jen tam, kde si to povaha věci vyžaduje. V otázkách právních je to kolizní pravidlo, upravující postup ve vztahu konkrétního, speciálního resp. zvláštního zákona (nejblíže materii samé), který odlišně upravuje něco, co je obecně neupraveno nebo upraveno jinak obecným zákonem (vyšší úroveň). Platí tedy zásady

  • Lex superior derogat inferiori – právní norma obsažená v předpisu vyšší právní síly má přednost před normou obsaženou v předpisu nižší právní síly (prováděcí předpis nemůže být kolizní se zákonem, zákon nemůže být kolizní s ústavním zákonem či ústavou)
  • Lex specialis derogat generali – zvláštní úprava má přednost před normou obecnější, subsidiární, která se uplatní jen tam, kde zvláštní právní předpis věc sám neupravuje
  • Lex posterior derogat priori – pozdější, resp. později účinný právní předpis má přednost před dřívějším („starším“) právním předpisem.

1.2. Znaky a limity právního státu

Právní stát (angl. rule of law, doslova "vláda práva/zákona", něm. Rechtsstaat, fr. état de droit) znamená takový stát, v němž je výkon státní moci omezen zákonem (Článek 2, odst. 2 Listiny základních práv a svobod).

Výkonem státní moci je tedy i vymezení a omezení rozsahu veřejné mediální služby (zákonem) či dozor nad způsobem a kvalitou, jak je vykonávána (zákonem).

Listina základních práv a svobod je ústavním dokumentem, který zakotvil tradiční demokratická práva a svobody. Listina je pramenem ústavního práva. Povinnosti občanovi i instituci mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. Základní práva a svobody je možné omezit zákonem, je-li to nezbytné z některého ze stanovených důvodů – bezpečnost státu, ochrany veřejného pořádku, ochrany práv a svobod druhých.

Zásada legální licence dle článku 2 odst. 3 Listiny: Občan smí činit vše, co není zákonem zakázáno, a naopak není povinen činit nic, co zákon neukládá.

Zásada enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí: veřejný orgán či institutce smí činit pouze to, co jim zákon přímo ukládá a způsobem zákonem stanoveným. "Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví." (Článek 2, odst. 2 Listiny).

Základní znaky právního státu jsou:

  • zákonnost (každý, včetně státu, je povinnen zachovávat právo a jednat podle práva)
  • právní jistota (každý má jistotu, že práva jednou nabytá mu nebudou zpětnou účinností zákona odňata, že právo nebude působit zpětně, že mu bude státem poskytnuta ochrana proti porušení jeho práva apod.)
  • přiměřenost práva (k cíli, jehož má být právem dosaženo, nesmí být používáno nepřiměřených prostředků a zejména porušována základní lidská práva a svobody)

Podzákonné právní předpisy (vyhlášky, nařízení a jiná pravidla), které orgány veřejné moci vydávají, musejí být secundum et intra legem - vydané na základě zákona a pouze v jeho mezích.

1.3. skutečnosti chráněné na základě zákona

Osobní údaje, citlivé osobní údaje

Zde je veřejný zájem na ochraně osob a jejich soukromí vyjádřen občanským zákoníkem, který definuje práva a oprávněné zájmy občana, jako lex generalis a zákonem na ochranu osobních údajů (106/1999 Sb.) , které definují okruh citlivých osobních údajů, jako lex specialis.

1.4. Skutečnosti chráněné státem na ochranu státu

Utajované skutečnosti

Jedná se o skutečnosti chráněné oprávněnými třetími osobami na základě ustanovení zákona o ochraně utajovaných informací a bezpečnostní způsobilosti 412/2005 Sb., klasifikované na základě rozhodnutí odpovědné osoby – orgánu státu či bezpečnostního ředitele ČT.

1.5. Skutečnosti chráněné třetími osobami na smluvní bázi

Obchodní tajemství

Výlučným právem managementu obchodní společnosti je posoudit a definovat „obchodní tajemství“ dle §§ 17-20 ObchZ. Je to tedy právo každé obchodní společnosti nebo jednotlivce, kteří uzavírají s ČT smlouvu, stejně jako právo ČT samotné. Ve smlouvě musí být ovšem jasně definováno, co přesně je součástí tohoto obchodního tajemství a co už není. Znění smlouvy samé, předmět plnění, čas plnění ani cena být obchodním tajemstvím nemohou.

Stejně jako obchodní tajemství jsou chráněny ještě nezveřejněné výsledky duševní tvůrčí činnosti (dílo dle autorského zákona, návrh patentu, ochranné známky nebo obchodního označení či chráněného průmyslového vzoru nebo postupu dle zvláštních právních předpisů).

Smlouva je ovšem dvoustranný právní akt a může být i ústní. Zaslání scénáristického námětu jako výsledku tvůrčí činnosti autora na základě veřejné poptávky ČT už je realizací smlouvy mezi zasílajícím (autorem) a ČT. Pravidla poptávky (nebo Kodex) musí obsahovat závazek důvěrnosti a respektu vůči zájmům autora i obchodního partnera. Zda bude jakákoliv smlouva uzavřena nebo ne a co v ní bude napsáno, závisí ovšem na managementu ČT. Management musí respektovat, že ČT je veřejnou korporací, jejíž "vlastníky" jsou plátci televizního poplatku a ti mají právo vědět, jak s jejich poplatky Česká televize zachází, a neuzavírat obchodní vztahy, které by vylučovaly veřejnost z kontroly prostřednictvím uplatnění §§ 17-20 ObchZ.

Jakékoliv výběrové řízení, které ČT vypisuje a jakákoliv smlouva, kterou ČT uzavírá, by měly mít požadavek na veřejnost znění v sobě obsažen, s výhradou jednotlivých skutečností, tvořících státní tajemství nebo osobní údaje.

1.6. Skutečnosti, jejichž klasifikace je v samostatné působnosti managementu ČT

Obchodní tajemství ČT

Výlučným právem managementu obchodní společnosti je posoudit a definovat „obchodní tajemství“ dle §§ 17-20 ObchZ.

Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník

§ 17
Předmětem práv náležejících k podniku je i obchodní tajemství. Obchodní tajemství tvoří veškeré skutečnosti obchodní, výrobní či technické povahy související s podnikem, které mají skutečnou nebo alespoň potenciální materiální či nemateriální hodnotu, nejsou v příslušných obchodních kruzích běžně dostupné, mají být podle vůle podnikatele utajeny a podnikatel odpovídajícím způsobem jejich utajení zajišťuje.

§ 18
Podnikatel provozující podnik, na který se obchodní tajemství vztahuje, má výlučné právo tímto tajemstvím nakládat, zejména udělit svolení k jeho užití a stanovit podmínky takového užití.

§ 19
Právo k obchodnímu tajemství trvá, pokud trvají skutečnosti uvedené v § 17.

§ 20
Proti porušení nebo ohrožení práva na obchodní tajemství přísluší podnikateli právní ochrana jako při nekalé soutěži.

Podstatnou podmínkou objektivní existence obchodního tajemství je, že podnikatel odpovídajícím způsobem jejich utajení zajišťuje (což se v ČT NEDĚJE – viz seznámení Rady s plnou verzí rozpočtu, aniž Rada byla upozorněna). ObchZ je ovšem vůči zákonu o ČT lex generalis a tak ustanovení zvláštního zákona (o ČT) má přednost. Není možné očekávat, že veřejná institutce může zacházet s obchodním tajemstvím stejným způsobem, jako soukromá korporace. Veřejnost má právo na kontrolu veškeré činnosti ČT, i když ho v naprosté většině nerealizuje přímo, ale prostřednictvím Rady.

2. Veřejný zájem

2.1. právní postavení a účel existence ČT

§ 1
(2) Česká televize je právnickou osobou, která hospodaří s vlastním majetkem
(3) Stát neodpovídá za závazky České televize a Česká televize neodpovídá za závazky státu.

Termíny "právnická osoba" i "hospodaření s majetkem" odkazují přímo na povinnosti managementu (i Rady) konat s péčí řádného hospodáře při správě cizího majetku dle ObchZ a odůvodňují nepřímo i výlučné právo (a k němu se vážící odpovědnost) výkonného managementu v čele se statutárním orgánem (generálním ředitelem ČT dle § 9 odst. 1 lex specialis) dle §§ 17-20 ObchZ (jako lex generalis). Odst. 3 určuje i absenci přímé kompetenční vazby ČT na stát a nepřímo definuje zvláštní postavení ČT dle veřejného práva. Za závazky je v tomto případě nutno považovat i závazky v oblasti nehmotné – např. svěřené informace nebo explicitně řečené závazky hájit něčí oprávněné zájmy.

§ 2
(1) Česká televize poskytuje službu veřejnosti tvorbou a šířením televizních programů, popřípadě dalšího multimediálního obsahu a doplňkových služeb na celém území České republiky za účelem naplňování demokratických, sociálních a kulturních potřeb společnosti a potřeby zachovat mediální pluralitu (dále jen "veřejná služba v oblasti televizního vysílání").
(2) Hlavními úkoly veřejné služby v oblasti televizního vysílání jsou zejména
a) poskytování objektivních, ověřených, ve svém celku vyvážených a všestranných informací pro svobodné vytváření názorů,
b) přispívání k právnímu vědomí obyvatel České republiky,

V § 2 zákon vysvětluje i účel existence ČT – tedy to, v čem spočívá ona tolik skloňovaná veřejnoprávnost. "Naplňování demokratických, sociálních a kulturních potřeb společnosti a potřeby zachovat mediální pluralitu". Zachovat mediální pluralitu znamená zachovat veřejnou službu funkční v celém spektru činností (činností dle § 3) elektronických médií na "relevantním" mediálním trhu (ČR). Podstatné je zejména naplňování demokratických potřeb společnosti.

Démokratía (δημοκρατíα) je vláda lidu - stát, ve kterém je suverénním zdrojem moci lid. Ne zisk. Ne jedinec. Je tedy jasné, že lid, veřejnost má právo ve svém zájmu určovat stanoveným způsobem pravidla – zákony a stanovovat způsoby kontroly jejich plnění a sankce při neplnění.

§ 3
(1) Česká televize naplňuje veřejnou službu v oblasti televizního vysílání zejména tím, že...
....
n) poskytuje veřejnosti informace a obsah podle § 2 odst. 1 prostřednictvím internetových stránek a aplikací České televize.

Integrální součástí internetových stránek ČT je i komplex stránek Rady ČT s přiloženými dokumenty, aplikací České televize je i přímý zvukový nebo zvukově obrazový přenos z jednání Rady a multimediálním obsahem je i záznam jednání Rady.

2.2. Odpovědnost

V případě dokumentů zveřejněných na internetových stránkách Rady ovšem nastává konflikt kompetencí a odpovědnosti Rady na základě zákona ("rada zveřejní") a kompetencí managementu ČT za obsah stánek na doméně ve vlastnictví a pod kontrolou ČT jako „poskytovatele obsahu“ na základě jiných zákonů (Evropská Směrnice 2000/31/ES o elektronickém obchodu, ObčZ, ObchZ a další právní předpisy). V tomto specifickém případě je třeba postupovat dle zákona o ČT a v souladu obou subjektů, jinak mohou být následky kolize nepředvídatelné.

Zákon o ČT problematiku odpovědnosti za zveřejnění informací výslovně neřeší a k výkladu je třeba použít obecné právní předpisy – například ustanovení o osobnostních právech fyzických osob, které mají ze zákona kromě práva na ochranu svého jména, osobních údajů a soukromí právo na ochranu své cti a důstojnosti.

Podstatná je obecná odpovědnost za škodu na subjektivním principu, která vyplývá z ustanovení § 415 ObčZ (obecná prevenční povinnost - nesplnění povinnosti předcházet hrozícím škodám) § 420 a násl. občanského zákoníku. Ty stanoví, že "každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti." Škodou se ve smyslu občanského práva rozumí majetková újma (ztráta), kterou lze objektivně vyjádřit (vyčíslit) penězi. Základními předpoklady odpovědnosti jsou:

  • porušení právní povinnosti (existence protiprávního úkonu, který má povahu buď jednání nebo opomenutí jednat)
  • existence škody
  • příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti a způsobením škody
  • zavinění (a to jak nedbalostní, tak i úmyslné)

Nedbalost může být jak nevědomá (neznalost zákona neomlouvá), tak vědomá (opomenutí povinnosti) . U člena Rady jako veřejného funkcionáře se předpokládá informovanost o tom, o čem hovoří i informovanost o právním rámci vyřčeného. I když třeba člen Rady nechtěl svým jednáním škodu způsobit, možná ani nevěděl, že ji způsobit může, vzhledem k okolnostem a své funkci o protiprávnosti jednání vědět mohl a měl. Proto je třeba se vyvarovat všech skutkových tvrzení, která mají pomlouvačnou povahu a mohou zasáhnout do cti fyzické osoby, případně práva na ochranu dobré pověsti právnické osoby. Zajímavou otázkou je též nekalá soutěž. Nelze zlehčovat soutěžitele, tedy prohlašovat o službách či výrobcích konkurenční televize dehonestující tvrzení (zatímco srovnávací reklama přípustná je – jednání Rady ale není reklamou). U nekalé soutěže se může postižený bránit vůči soutěžiteli - konkurentovi, nároky z titulu ochrany dobré pověsti je možno uplatňovat vůči každému. Obecně platnou zásadou pro všechny poskytovatele je: co je protiprávní v "analogovém světě", je protiprávní i "on-line". Tedy i odkaz na protiprávní obsah. I autor odkazu na obsah třetí osoby, který se ukáže být protiprávním, může být spoluodpovědný za porušování práv třetích osob, i když se sám na takovém protiprávním obsahu sám nepodílí a nemá z něj prospěch. Za obsah ručí vždy nejen autor obsahu či původce zveřejnění, ale též provozovatel internetových stránek, který umožnil zveřejnění takového „obsahu“. Poškozený se může domáhat zdržení se závadného jednání a poskytnutí přiměřeného zadostiučinění (především při zásazích do osobnostních práv či nekalé soutěži) a náhrady škody. Vyloučena není pochopitelně ani trestněprávní odpovědnost nebo odpovědnost za správní delikt – v tomto případě provozovatele vysílání ze zákona.

V případě, kdy by se výše uvedeného jednání dopustil člen Rady při jednání Rady, postiženým za zveřejnění přímého přenosu i záznamu nebude jen on s titulu odpovědnosti dle OZ (nemá imunitu jako poslanci), ale i provozovatel internetové stránky, Česká televize.

Pro ni platí obecná odpovědnost za škodu na objektivním základě (§ 420a ObčZ), kde není třeba existence porušení právní povinnosti. Základním problémem je zde především otázka  vymezení pojmu "škoda způsobená činností, která má provozní povahu". Což je zveřejňování zápisů z jednání Rady a přiložených dokumentů zaměstnanci ČT.

2.3. Postavení Rady

Rada totiž není vlastní právnickou osobou, je integrální součástí právnické osoby České televize, se specifickými oprávněními, plynoucími jí z §§ 4-8b lex specialis (zákona o ČT), ve všech ostatních otázkách je povinna řídit se ustanoveními lex generalis, včetně obchodního zákoníku. To znamená, že Rada musí respektovat, že statutárním orgánem ČT není Rada, ale generální ředitel a řada exekutivních rozhodnutí je v jeho výlučné působnosti,do které Rada nemůže a nesmí zasahovat. Povinností dle obchodního zákoníku je pro Radu (A každého jejího člena i dbát na oprávněné zájmy společnosti, jejíž je součástí.

Orgán není organizace. Gramatický výklad nás vede k tělu a jeho orgánům, bez kterých je funkce těla nemožná.

§ 4
(1) Orgánem, jímž se uplatňuje právo veřejnosti na kontrolu činnosti České televize je Rada České televize (dále jen "Rada")
...
(5) Rada je ze své činnosti odpovědna Poslanecké sněmovně.
(6) Členství v Radě je veřejnou funkcí.

Veřejnost má právo kontrolovat VEŠKEROU činnost České televize. Tedy jak managementu, tak i Rady. Nečiní tak ani v jednom případě přímo, s výjimkou vyžadování informací, na něž má právo dle zákona 106/1999 Sb. z důvodu, že ČT je veřejnou institucí.

Zák.106/1999 Sb.
§ 2 Povinnost poskytovat informace
(1) Povinnými subjekty, které mají podle tohoto zákona povinnost poskytovat informace vztahující se k jejich působnosti, jsou státní orgány, územní samosprávné celky a jejich orgány a veřejné instituce.

Činnost managementu kontroluje Rada na základě mandátu, který volení zástupci občanů (poslanci) dali členům Rady, činnost Rady kontroluje Poslanecká sněmovna na základě mandátu, který občané (veřejnost) dali voleným zástupcům (poslancům). To je imperativní příkaz zákona o ČT, čili lex specialis. Kontrolní funkce veřejnosti při kontrole činnosti ČT spočívá v

  • 1. vyžadování informací na základě zákona 106/199 Sb. postupem, který zákon nařizuje, včetně odvolání při neposkytnutí informací. V konečné instanci rozhoduje soud na základě žaloby.
  • 2. zasílání podnětů a stížností na domnělé porušení zákona 483/1991Sb. a Kodexu Radou, jednotlivými radními, generálním ředitelem či pracovníky České televize nebo osobami spolupracujícími s Českou televizí
    • a) v případě Rady Sněmovně
    • b) v případě jednotlivých radních Radě, v případě domněle neuspokojivé odpovědi s odvoláním k Poslanecké sněmovně dle bodu a).
    • c) v případě generálního ředitele Radě, v případě domněle neuspokojivé odpovědi s odvoláním k Poslanecké sněmovně dle bodu a).
    • d) v případě pracovníků a spolupracujících osob generálnímu řediteli, v případě domněle neuspokojivé odpovědi Radě, v případě domněle neuspokojivé odpovědi Rady Poslanecké sněmovně dle bodu a).
    O žádné ze stížností dle bodu 2. na porušení zákona 483/1991Sb. nebo Kodexu nemůže rozhodnout soud, pouze Poslanecká sněmovna v rámci své odpovědnosti za činnost Rady. Ta není vázána žádnými lhůtami ani postupy, proti jejímu rozhodnutí není odvolání.
  • 3. zasílání podnětů a stížností na domnělé porušení ustanovení zákona 231/2001 Sb. Českou televizí Radě pro rozhlasové a televizní vysílání, v případě domněle neuspokojivé odpovědi rozhoduje soud na základě žaloby.
    Zde se dublují ustanovení zákona o ČT (lex specialis) a zákona 231/2001 Sb. (lex generalis) a kompetence Rady ČT a RRTV v případě povinností vysílatele ze zákona (ČT) při vysílání zpravodajství a publicistiky. Obě kompetence jsou na sobě nezávislé – což znamená, že i když Rada ČT rozhodne, že zákon porušen nebyl, RRTV může rozhodnout, že zákon porušen byl a udělit pokutu dle správního práva. Obecně platí, že zatímco úkolem Rady ČT je sjednat nápravu, úkolem Rady pro rozhlasové a televizní vysílání jako regulátora je uložit sankci.

Lze pouze teoretickoprávně polemizovat, jaký je významový rozdíl mezi veřejnou institucí a veřejnou korporací (obchodní či jinou společností), nicméně tuto otázku zodpověděl v odůvodnění rozsudku Václav Kasík vers. Český rozhlas Nejvyšší správní soud. Na tom, že veřejná instituce i korporace jsou povinnými osobami ve vztahu k veřejnosti, to nemění nic.

§ 7
(1) Činnost Rady se řídí jednacím řádem, který Rada přijme do třiceti dnů od své první schůze.
...
(3) Jednání Rady je veřejné. Veřejnost může být na základě usnesení Rady z celého jednání nebo z jeho části vyloučena, jsou-li projednávány skutečnosti chráněné podle zvláštních právních předpisů 3a).
(4) Z jednání Rady pořizuje předsedající zápis. Zápis z jednání Rady, schválené dokumenty podle § 8, popřípadě usnesení Rady o vyloučení veřejnosti z jejího jednání musí být nejpozději do 3 dnů ode dne jednání Rady uveřejněny způsobem umožňujícím dálkový přístup, s výjimkou těch částí uvedených písemností, které obsahují skutečnosti chráněné podle zvláštních právních předpisů.

-------
3a) Například § 17 až 20 obchodního zákoníku, zákon č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění zákona č. 227/2000 Sb.

Pozn. autora: Zákon 148/1998 Sb. byl nahrazen zákonem 412/2005 Sb. o ochraně utajovaných informací a bezpečnostní způsobilosti.

2.4. Zásady a pravidla

Česká republika je součástí civilizovaného světa a pravidla, kterými se řídí evropské zákonodárství, jsou platná i zde. Například zásada rovnosti všech účastníků před zákonem, ale i zásada předvídatelnosti pravidel včetně zákazu retroaktivity a zásada otevřenosti a informovanosti.

Pravidla zveřejňování i utajování včetně sankcí musí být veřejnosti známá předem. Nelze dokumenty nebo informace označovat jako důvěrné či tajné teprve tehdy, když se o ně začne veřejnost zajímat.

Co má být ze zákona nebo dle rozhodnutí managementu či Rady veřejné, musí být veřejné – čili zveřejněno, nejlépe prostřednictvím dálkového přístupu (na internetu).

Zveřejněno má být zveřejněno s péčí a ohledem na pohodlí uživatelů – veřejnosti. Občan nesmí být detektivem. Parametrem kvality jsou normy přístupnosti pro handicapované (včetně "blind friendly" pravidel Vyhlášky č. 64/2008 Sb., o formě uveřejňování informací souvisejících s výkonem veřejné správy prostřednictvím webových stránek pro osoby se zdravotním postižením, které platí jako závazná pro veřejnou správu a zajišťují rovný přístup a rovné příležitosti lidem se zdravotním postižením či Web Content Accessibility Guidelines), či respekt k technickým normám a přístupnost pro všechny prohlížeče (technologická neutralita). Odstrašujícím příkladem je Sbírka zákonů, zveřejňována ministerstvem vnitra v proprietárním formátu PDF s nekorektním kódováním češtiny po částkách bez možnosti prohledávání a konsolidovaného znění. Občan se ze stránek MV ČR nedozví bezplatně a jednoduše, jaká verze kterého zákona platila v tom kterém rozhodném období... Stát tak svou nečinností (či hloupostí) znemožňuje svým občanům zkvalitňovat právní vědomí a orientovat se v poměrně nepřehledném světě zákonů a předpisů.

Management ČT musí mít předem definované, veřejně (prostřednictvím dálkového přístupu) přístupné velmi konkrétní zásady pro ochranu skutečností tvořících státní tajemství, ochranu osobních údajů i obchodního tajemství. Ty musí obsahovat seznam skutečností, které nemohou být nikdy předmětem obchodního tajemství a nemohou být ani jinak vyhrazené, a pravidla platná pro ochranu ostatních (vyhrazených, klasifikovaných) skutečností. Ideální by bylo, kdyby seznam kategorií těchto utajovaných údajů mohl být také předem k dispozici veřejnosti prostřednictvím dálkového přístupu.

2.5. Pravidla jako součást Kodexu

Rada by měla vyslovit s těmito zásadami a seznamem po diskuzi s managementem souhlas a Parlament by měl na žádost Rady tento souhlas verifikovat přiřazením "Zásad klasifikace a ochrany skutečností tvořících státní tajemství, chráněné osobní údaje i obchodní tajemství ČT a jejich obchodních partnerů" do Kodexu ČT jako podzákonné normy, včetně odkazu na a seznam a včetně sankčních ustanovení (s ohledem na porušení povinností dle zákoníku práce a odpovědnost za škodu). Jedině tak bude zajištěn předem deklarovaný soulad práv a povinností mezi generálním ředitelem, Radou a Poslaneckou sněmovnou a bude zajištěna i právní síla, vázající všechny strany a dávající ČT i občanovi právní jistotu.

V případě teoreticky možné kolize musí generální ředitel předložit Radě návrh s tím, že si vyžádá souhlas s uzavřením smlouvy, která by šla nad rámec těchto zásad a Rada musí v usnesení podrobně odůvodnit nadřazený veřejný zájem na odlišném postupu.

2.6. Koexistence

Generální ředitel si musí být vědom toho, že

  • je v prvé řadě vázán povinnostmi ze zákona o ČT jako lex specialis a dalšími právními předpisy a žádné jeho rozhodnutí by nemělo jít za rámec těchto povinností a ani se jim vyhýbat. Musí umět kvalifikovaně, věcně a nekompromisně, nicméně korektně čelit požadavkům kohokoliv, kdo by chtěl takto ovlivnit jeho rozhodnutí, i kdyby to byla Rada.
  • otevřenost je prvním předpokladem důvěry veřejnosti v práci instituce veřejné služby a její ochoty tuto službu financovat a proto by měl být rozsah informací, které jsou předmětem obchodního tajemství, co nejmenší.
  • zájem veřejnosti na otevřenosti ČT a transparentnosti jejich výdajů je bezesporu veřejným zájmem, který je v organizaci veřejné mediální služby primárně nadřazen zájmům ostatním.
  • Rada reprezentuje veřejnost, která veřejnou mediální službu financuje - není sborem odborníků, ale zastoupením laiků - investorů, mající na zřeteli aktuální podobu veřejného zájmu. Generální ředitel musí Radě i veřejnosti dokázat trpělivě ozřejmovat řadu odborných otázek, zpřístupňovat Radě i veřejnosti bez váhání neutajené informace, podávat k nim spolu se svými spolupracovníky vyčerpávající výklad. Musí nalézt oboustranně přijatelný souladný kompromis mezi svou výlučnou pravomocí, kontrolní pravomocí Rady a zejména ze zákona plynoucími výlučnými povinnostmi Rady.

Rada si musí být vědoma toho, že

  • má striktně určené povinnosti, které jí ukládá zákon a je povinna tyto povinnosti důsledně a beze zbytku plnit zákonem uloženým způsobem.
  • je integrální součástí instituce, kde vykonává kontrolu a nemůže tuto instituci poškozovat neuváženými a právně pochybnými rozhodnutími (usneseními) nebo činy. Musí mít neustále na zřeteli prospěch veřejné služby.
  • kontrola (předběžná, průběžná i následná) Radou a její dozorčí komisí NENÍ jinou formou řízení a Rada nesmí vykonávat na generálního ředitele nátlak, aby činil ve své působnosti rozhodnutí, které činit nechce nebo nečinil rozhodnutí, na které má výlučné právo
  • generální ředitel má za jím řízenou instituci odpovědnost, v mnoha případech i trestněprávní, plynoucí mu z obchodního zákoníku a řadu dalších právních předpisů. Narozdíl od Rady, která rozhoduje pouze o otázkách, které zákon přikazuje rozhodovat, rozhoduje ve sboru, (bez individuální odpovědnosti) a která není za svá rozhodnutí odpovědna ani jako celek (nemá odpovědnost a není právním subjektem, ani jako jednotlivci), mimo případů vyjmenovaných taxativně přímo v zákoně.
  • nesoulad názorů Rady (jako orgánu – čili většiny) s exekutivními rozhodnutími generálního ředitele a nepřetržitá polemika o výkonu jeho mandátu je vyjádřením neodpovědnosti členů Rady při volbě GŘ, znevažováním této generální povinnosti Rady a dříve nebo později musí vést k návrhu na odvolání generálního ředitele Radou nebo k návrhu na odvolání Rady Poslaneckou sněmovnou, pokud by Poslanecká sněmovna vykonávala svědomitě svou odpovědnost za práci Rady.

Obě dvě strany tohoto vztahu musí vědět, že

  • neexistuje soud, který by podal výklad zákona o ČT a povinností Rady či jejich porušení. Tato ústavní odlišnost dává oběma stranám moc i odpovědnost nalézat právo v souladu vzájemných vztahů a kompromisu při možných kompetenčních sporech.

2.7. Limity mlčenlivosti

Rada by, pokud možno, neměla být seznamována se skutečnostmi, které tvoří obchodní nebo státní tajemství, neboť nikdo z radních dle zákona není povinen dodržovat mlčenlivost. Rada by tak zcela v souladu se svým oprávněním mohla zveřejněním způsobit České televizi škodu, aniž by byla postižitelná (platí subsidiarita lex specialis a Rada není navíc právním subjektem). Zákon ukládá (v omezené míře) mlčenlivost pouze členům Dozorčí komise, které zbavit mlčenlivosti může předseda Rady (který ovšem nesmí znát předem utajované údaje ani důvod, proč jsou utajované, protože ten je většinou také utajen, takže jeho rozhodnutí postrádá kvalifikovanost). Takže i zde musí být management opatrný (a zejména generální ředitel jako statutární orgán společnosti - s odkazem na povinnosti dle ObchZ). Pokud by ovšem jednotlivý člen Rady (nebo předseda, případně člen dozorčí komise) podepsal písemnou nevypověditelnou dohodu o mlčenlivosti nad rámec formulací zákona o ČT s odkazem na obchodní zákoník spolu s hmotnou odpovědností, byl by hmotněprávně i trestněprávně odpovědný za potencionální škodu a s takto utajovanými skutečnostmi by se seznamovat mohl. Musel by si ovšem osvojit i nakládání s těmito údaji příslušným způsobem. Skutečnosti by také musely být označeny předem stupněm utajení (vyhrazené, důvěrné, tajné..., obchodní tajemství) a management by musel v instituci zajistit dodržování pravidel dle §§ 12-15 zákona 148/1998 Sb. či §§ 17-20 ObchZ, včetně určení osob oprávněných k jejich klasifikaci, evidenci a odpovídajícím způsobem jejich utajení zajišťovat. V případech utajení podle zákona o ochraně utajovaných informací by jednotlivec (ať už za managementu, nebo člen Rady) museli mít prověrku NBÚ.

Nastavení takových pravidel je nutno organizačními předpisy určovat předem. Nelze neklasifikované údaje, které někdo zveřejní, dodatečně označovat např. za obchodní tajemství a příslušného pracovníka (nebo člena Rady či dozorčí komise Rady) šikanovat za jejich prozrazení.

Česká televize je institucí veřejné služby, placená koncesionářských poplatků a nelze očekávat, že veřejnost nemá právo vidět, co se z koncesionářských poplatků platí. Rada je zástupcem veřejnosti, ne managementu.

2.8. Konkrétní doporučení Radě

V každém případě by měla Rada u každého dokumentu, který jí managementem je předáván, zkontrolovat jeho status a odmítnout seznamovat se s dokumenty, pro které nemá oprávnění. Měla by vyžadovat úpravu dokumentu na status "veřejné". To se týká i obchodních smluv a jejich podmínek. ČT jako instituce veřejné služby by měla zajistit, že základní parametry každé smlouvy, kterou uzavře, budou veřejné a obchodní partner s tím bude souhlasit stejně, jako bude souhlasit se zveřejněním. Tato podmínka by měla být součástí každého vypsaného výběrového řízení.

V případě dokumentů podle § 7 odst. 4 resp. § 8 musí být Radou ke schválení vyžádána nebo vytvořena "veřejná" verze dokumentu pro schválení a následné zveřejnění a Dozorčí komisi případně poskytnuta verze "vyhrazená". Dozorčí komise vyzve management k detailnímu zdůvodnění utajení jednotlivých údajů, důvody zváží v zájmu ČT i v zájmu koncesionářů, navrhne Radě rozhodnutí v této věci na neveřejném bodě její schůze. Rada rozhodne - v zájmu koncesionářů s respektem k zákonu a svému mandátu a s přihlédnutím k oprávněným zájmům instituce. Dozorčí komise Radě osvědčí, že výsledná verze dokumentu je "veřejná" a může být na veřejném jednání schválena a zveřejněna jako příloha zápisu prostřednictvím dálkového přístupu.

Radou schvalovaný dokument dle § 7 odst. 4 musí být na titulní stránce zřetelně klasifikován s odkazem na klasifikující osobu a příslušně označen s poukazem na přesnou formulaci § 8 - tzn. dokument "Rozpočet ČT" bude nazván "Rozpočet ČT dle § 8" a ne "Návrh rozpočtu ČT" či "souhrnné údaje o rozpočtu ČT" a bude obsahovat tu podobu rozpočtu, o které Rada jednala, kterou je dle § 8 povinna schvalovat a kterou schvaluje.

Toto je návrh procesů, která Radě zajistí, že může zveřejnit bez obav a kvalifikovaně jakýkoliv dokument, o kterém rozhoduje.

Pokud generální ředitel seznámí Radu s jiným typem dokumentů, má se za to, že ve své pravomoci rozhodl o jejich deklasifikaci na stupeň "veřejné" a nebo že předem upozornil radní na stupeň utajení, požádal je o hlasování o neveřejnosti projednávání a další okolnosti zacházení s dokumentem či že převzal riziko za případný informační únik na sebe. To je jeho nezadatelné právo. Ale i on musí mít a znát procedurální postup. Tento detailní a variantní procedurální postup by měla Rada mít vtělen o svého schváleného jednacího řádu dříve, než ho začne uplatňovat, včetně textu prohlášení o respektování různých stupňů a charakteru utajení nad rámec zákona o ČT.

Rada a její Dozorčí komise by měly v zájmu občanů průběžně kontrolovat, že utajeny budou skutečně jen ty údaje, které utajeny být musí. Tzn: například konkrétní čísla, nikoliv celá stránka nebo kapitola. Počet stránek zveřejněného dokumentu musí zůstat totožný, i kdyby měly být (v nejhorším případě) všechny stránky "černé". Musí být zřejmé, kolik řádek a kde je utajeno a ty musí být znečitelněny. Na hlavičce dokumentu či první stránce musí být zřetelně napsáno "DEKLASIFIKOVÁNO" a "EDITOVÁNO", datum, jméno, funkce a podpis osoby, která editaci autorizovaně provedla. Zásady a procesní pravidla tohoto postupu může generální ředitel vnitřní směrnicí upravit, protože ochrana obchodního tajemství je v jeho výlučné kompetenci a je jeho povinností z obchodního zákoníku.

Vzor deklasifikace lze nalézt v detailním postupu, kterým jsou deklasifikovány vládní informace, zveřejňované periodicky americkou vládou v historických dokumentech, které je vláda v souladu se zákonem "Freedom of Information Act" (FOIA) 5 U. S. C. § 552 z roku 1966 povinna předat do veřejného archivu nejpozději po 50 letech od jejich vzniku. Pokud důvod utajení trvá, při deklasifikaci odpovědný pracovník jednotlivá slova, řádky či odstavce v původních dokumentů utají a takto upravené dokumenty jsou zveřejněny - na internetu. Všechny. Včetně služebních mailů...

Na výše uvedené ukázce jsou například utajena jména osob - odesilatele i adresátů, nikoliv jejich funkce a pracovní zařazení, utajena je adresa základny, nikoliv však její název. Celý dokument v této podobě je k tomu pověřenou osobou deklasifikován a autorizovaně zveřejněn. Toto je postup, který je korektní k oběma stranám – veřejnosti i státu. Autor této studie Štěpán Kotrba velmi doporučuje, aby management ČT v čele s generálním ředitelem Dvořákem postupoval při deklasifikaci stejným způsobem a aby bylo takto neprodleně zveřejněno (prostřednictvím dálkového přístupu) vše, co není utajeno...

KONEC TEXTU

0
Vytisknout
5016

Diskuse

Obsah vydání | 27. 4. 2012