Co všechno se musí dít, aby pasivní konzument se svou rolí konečně spokojen byl

26. 4. 2012 / Michal Kesudis

Britské listy otiskly tento týden zvláštní dialog mezi pány Ponertem a Prokopem. Tento dialog není až tak zajímavý, jako spíš symptomatický. Bolestně symptomatický.

Jako první, pan Ponert, zpitý pod obraz prvními nesmělými příznaky vítězství, touží pronásledovat nepřítele, dosud jen pomalu a takticky ustupujícího, bít jej mečem do zad, než se odváží obrátit a postavit k novému odporu na nových pozicích. Doufá, že ten ústup, změní se v úprk. A nemyslí, nepřemýšlí, neptá se ani neříká, jak a čím zaplnit mocenské vakuum, které po dočista potřeném nepříteli zbude.

V póze slavného jenerála, kterou tak udatně a samozvaně zaujal, vyhlašuje dosud mocnému nepříteli lítou válku. Činí tak sám, nikým nenucen, avšak, ouha - zaleknuv se náhle své vlastní heroické role, neopomíná dodat hned, že nepovažuje sebe za organizátora té násilné hry. Nebude žádat o její legalizaci. Nebude ji sponzorovat ani vyjednávat. Jménem svým ji nezaštítí. Takové nepříjemné povinnosti mile rád přenechá nám, aktivistům, odborářům, neprivilegovaným straníkům a jiným bytostem nižšího řádu. Soudí, že na přípravu tažení jsou potřeba tři dny. To tedy my, aktivisté, odboráři a neprivilegovaní straníci máme co dělat! Tak abychom snad začali hned.

Tento příspěvek do studnice našeho kolektivního vědomí, by snad ani nestál za řeč, kdyby nevyvolal souhlas osobnosti, disponující určitou autoritou, pana Prokopa. Coby ostřílený odborový harcovník, chápe se nabízené příležitosti, aby veřejně oprášil svůj koncept odborové centrály, centrály organizované více než přísně, akceschopně, po vojensku. Pláče a naříká, neboť odborová centrála stále ještě respektuje autonomitu odborových svazů. Volá po vytvoření krizového plánu, ale pohříchu, jako pan Ponert před ním, nemyslí, nepřemýšlí, neptá se ani neříká, jak a čím zaplnit mocenské vakuum, které po dočista potřeném nepříteli zbude. Starý válečný buben se nezapře.

Každý, kdo kouká s očima vytřeštěnýma na tu šestimístnou cifru, charakterizující poslední demonstraci na Václavském náměstí, by měl nejdřív něco vědět o tom, co příprava takové akce znamená. Kolik peněz to stálo. Kolik lidí tomu muselo věnovat svůj čas a úsilí, než přišel ten slavný den: 21. duben 2012. Pan Prokop jistě ví, o čem píšu. Nebo neví?

Každý, kdo věří, že stejný úspěch je možné zopakovat už za tři dny, by si měl položit otázku: kolik Pražanů se demonstrace zúčastnilo? Bylo jich v tom davu kolik procent? Nebyla to náhodou akce mimopražských občanů, Pražanům navzdory? Je možné věřit tomu, že pět nebo deset tisíc bojovníků až ze Slezska bude jezdit každý týden demonstrovat do Práglu, dokud vláda nepadne, nebo -- dokud pánové Ponert, Prokop a jim podobní "chytráci", nebudou konečně spokojeni? A je vůbec možné, aby spokojeni byli, nepřiloží-li sami aktivně a nezištně, tak jako my, své ruce k dílu?

0
Vytisknout
3271

Diskuse

Obsah vydání | 27. 4. 2012