Starý člověk o eutanázii

27. 4. 2012 / Miloš Kaláb

čas čtení 10 minut

V poslední době se v Britských listech objevily dvě zprávy o eutanázii. V té první se pod titulkem "Smrt na rozvážku jako pizza" dává smrt člověka údajně na úroveň kusu žvance. Mobilní klinika v Holandsku totiž smí navštívit kandidáta na odchod z tohoto světa v jeho bytě, jestliže odmítl ošetřující lékař pacienta na jeho žádost uspat navěky. Toto je prý výsměchem ceně života schovaným za humánní hesla. Reakcí na tento silně vzrušený článek je příspěvek nazvaný "O divné morálce zdánlivých moralistů, neboli O životě, smrti a vraždě". Eutanázie opravdu vyvolává silné emoce, zejména u lidí, kterých se přímo ani netýká.

Je zajímavé, jak moralisté zcela jednoznačně odsuzují eutanázii. Svět a tedy i život vidí černobíle a lidé, kteří s jejich názory nesouhlasí, podle nich vykazují strašným způsobem neúctu k lidskému životu. Oni sami jsou přesvědčeni o tom, že neexistuje nic takového, co by mohlo ospravedlnit dobrovolnou smrt. Tvrdí, že "nikdo nemá právo vzít druhému jeho život, a to ani tehdy ne, když život člověka směřuje ke svému konci". Je to totéž, jako by prohlásili, že i v takovém případě je naprosto nutné nechat takového člověka zemřít v jeho utrpení. Patřím k lidem, kteří takový přístup považují za sadismus. Závěr prvního článku je velice subjektivní, autor je přesvědčen, že je dnešní lékařství schopno snižovat bolest na snesitelnou míru. Je to zajímavé tvrzení v souvislosti s výzvou v kanadském tisku, aby se do výzkumné studie hlásili lidé, kteří trpí nesnesitelnými bolestmi déle než 3 měsíce přestože berou léky. Znamená to tedy, že schopnosti dnešního lékařství jsou menší než se autor domnívá. I druhý problém, o kterém se ve svém příspěvku zmínil, totiž psychické utrpení, bagatelizuje autor názorem, že asi došlo "k vyvázání ze sociálního kontaktu s blízkými". Běžně by se řeklo, že tomu člověku zemřeli příbuzní i známí a on je ve své fyzické bolesti navíc naprosto osamocen. Nechejme ho tedy trpět, bude to etické a on nakonec opravdu zemře.

Jako studenta chemického inženýrství mě před desítkami let několikrát žádal můj devadesátiletý slepý dědeček s neoperovanou kýlou, abych mu dal něco, po čem by usnul a až se neprobudil. Začal jsem se tedy "vyvazovat ze sociálního kontaktu s ním", protože jsem mu opravdu nemohl pomoci tak, jak si přál. Dodnes si ale pamatuji jeho slepé oči a jeho usilovné prosby, takže na eutanázii nehledím jako teoretický etik.

Takových dědečků je velice mnoho a vzhledem k tomu, že jsem se narodil v roce 1929, se k nim i já budu moci brzy počítat. Je zajímavé, že eutanázii odsuzují lidé, jichž se zřejmě zatím netýká. Je záležitostí těch starých a tedy je zapotřebí jim tu hloupost rozmluvit. Nedělá to dobrý dojem zabíjet druhého člověka a správnému etikovi se příčí představa, že by někdo opravdu chtěl zemřít.

V Kanadě žila paní Sue Rodriguezová (narozena v r. 1950). Na jaře r. 1991 u ní zjistili lékaři počáteční stádium amyotrofické laterální sklerózy (ALS) také nazývané Lou Gehrigovou chorobou. Člověk jí potižený ztrácí postupně kontrolu nad svými tělesnými orgány a při tom si uvědomuje svůj neodvratný konec. Choroba se nedá léčit, ale v tom ohledu je takových chorob více. Strašné u ní je to, že je pacient neustále při plném vědomí, na rozdíl tedy od různých druhů demence včetně Alzheimerovy choroby.

Paní Rodriguezová se dvakrát obrátila na Nejvyšší soud v Kanadě, aby jí povolil zemřít za pomoci jiného člověka. V Kanadě se totiž pomoc při sebevraždě trestá maximálně 14 roky odnětí svobody. Při druhém soudním projednávání pře (Rodriguez v. Generální prokurátor Britské Kolumbie) 30. září 1993 hlasovali 4 soudci v její prospěch ale 5 soudců hlasovalo proti a žádost paní Rodriguezová byla zamítnuta. "Etici zvítězili" a tím odsoudili paní Rodriguezovou k pomalé kruté smrti.

V r. 1994 se paní Rodriguezová rozhodla spáchat sebevraždu s pomocí neznámého lékaře. Svědkem sebevraždy by poslanec Nové demokratické strany pan Svend Robinson, který už delší dobu podporoval právo lidí na důstojný odchod ze života.

Za 18 roků od smrti paní Rodriguezové nedošlo v Kanadě k žádnému pokroku v hnutí za eutanázii. Pomoc lékaře při sebevraždě byla zatím povolena ve Švýcarsku a ve 4 amerických státech, kdežto eutanázie čili osobní "uspání" pacienta lékařem je nyní legální v Holandsku, Belgii a Lucembursku. V Británii je pomoc při sebevraždě nezákonná, ale soudy údajně neodsuzují členy rodiny pacienta, který se vydává za "uspáním" do Švýcarska, aby skončil se svým utrpením. Ottawské noviny přinesly loni podrobnou zprávu jedná paní, která doprovázela svou maminku na kliniku Dignitas.

Aktivní pomoc při sebevraždě se v Kanadě trestá doživotním vězením, což je ironicky těžší trest než za některé druhy vražd. Zatímco dřívější ministerský předseda Jean Chrétien sliboval po sebevraždě paní Rodriguezové, že budou moci poslanci o eutanázii hlasovat svobodně podle svého vlastního přesvědčení (jindy musí dodržovat stranickou línii a hlasovat podle příkazu ministerského předsedy), nakonec k žádnému hlasování nedošlo. Soukromé návrhy poslanců na toto téma byly dosud vždycky "zameteny pod koberec". Konečně se ale bude eutanázií opět zabývat Nejvyšší soud Britské Kolumbie, protože se na něj obrátila další žena, paní Gloria Taylorová. I ona trpí chorobou ALS. Podle zpráv se jedná o napadnutí ústavnosti zákona. Hlasy za legalizaci eutanázie se ozývají i z frankofonní provincie Quebek. Lidé, kteří žádají legalizaci eutanázie se totiž ptají, jakou svobodu všichni máme, když nemůžeme rozhodovat o své vlastní budoucnosti. "Čí je to tělo, o němž rozhodujete?" ptala se soudců paní Rodriguezová.

Nemocní staří lidé "Prvních národů" na Severu odcházeli do přírody, aby se ke svým rodinám už nikdy nevrátili. Jiní lidé v zoufalé situaci se s auty řítí se skal nebo narážejí do zdí nebo protijedoucích kamionů, namiřují proti sobě střelné zbraně, polykají uspávací a jiné prostředky, pouštějí si plyn nebo si do kabiny auta zavádějí výfukové plyny (nedávno tak dobrovolně zemřeli dva mladíci na jedné kanadské rezervaci - to je téma na jiný příspěvek). Je nutné prosazovat osobní svobodu takovým drastickým způsobem? Etici tvrdí, že lidé mají možnost odmítat potravu a vodu a dosáhnou legálním způsobem stejného výsledku jako eutanázií.

Nyní se v Holandsku stala eutanázie mobilní. Jak je vidět z případu paní Rodriguezové, lidé, kteří jsou pevně rozhodnuti podstoupit eutanázii, by museli dalekým letem překonávat další těžkosti, vyřizovat si cestovní pas, let do Švýcarska, být naposledy v životě prohmatáváni bezpečnostním personálem na letišti, přesedat z jednoho dopravního prostředku do jiného a nakonec umírat v cizím prostředí. Alternativou je tedy zemřít doma, případně v přítomnosti členů rodiny nebo známých. Jsou to vraždy, co takoví zdravotníci konají nebo přinášejí úlevu trpícím? Etici odmítají jakékoliv důvody pro ni, všechno se dá vyřešit pomocí léků, osobní péče atd. a varují před nakloněnou a kluzkou plochou, na kterou se údajně lidstvo dostává - prý se eutanázie zneužívá a v žádném případě neslouží trpícím. Zatímco se politici vyhýbají eutanázii řešit, bez nejmenších problémů plánují vojenské akce daleko od svých zemí a vydávají peníze daňových poplatníků na zbraně, které skutečně vraždí. Zde se slova "zneužívání" nepoužívá.

Jestliže jsem se zatím nezmínil o náboženském přesvědčení, bylo to záměrně - na toto téma jsou specifické námitky, které například tvrdí, že umírání je pro nás dobré, že nás tím Bůh zkouší, že se umírající zaměřuje na důležitější věci v životě než na konzumní způsob života, zbavuje se svého vlastního "já" a snahy ovládat svět. Tím, že by byl člověk zbaven pomalého umírání, by mu byla odebrána tato možnost. Utrpení prý dává příležitost zvětšit svou moudrost, zlepšit charakter a soucit. Když jsem si přečetl tato moudra, usoudil jsem, že je nenapsal žádný umírající.

Nakonec uvedu jedno velice nepřiměřené ale výmluvné srovnání: Kdokoliv vlastní v Kanadě domácího mazlíčka, vystavuje se soudnímu stíhání a vysoké pokutě, nechá-li svého psa nebo kočku pojít na "nemoc a stáří" nebo "nemoc stáří", protože to je absolutně neetické a nehumánní. Do povinnosti pečovat o blaho mazlíčka patří i dát ho uspat v případě, že trpí a veterinární lékař mu nemůže jinak pomoci. "Uspat" domácího mazlíčka smí a musí pouze veterinář za příslušný honorář - nikdo tomu neříká "zabití". Tuto zákonnou péči často připomínají zastánci eutanázie, že je totiž v Kanadě větší zájem o blaho domácích mazlíčků než vlastních občanů. Že by to bylo proto, že se u domácích mazlíčků neočekává zlepšení moudrosti, charakteru a soucitu na poslední chvíli nebo snad proto, že domácí mazlíčci nemají duši?

0
Vytisknout
7442

Diskuse

Obsah vydání | 30. 4. 2012