O korupci a technokracii pod záminkou Ivana Wilhelma

10. 3. 2012 / Jiří Guth

Filozof Martin Škabraha ve svém článku připomíná smutnou až ostudnou roli bývalého rektora Karlovy univerzity Ivana Wilhelma na jeho současném působišti, "Dobešově" ministerstvu školství. Středoškolská učitelka Dagmar Daňková se na Facebooku vyjádřila ke konkrétnímu meritu věci docela lapidárně a přitom humánně:

Minulý týden jsem sledovala debatu na FF v Olomouci, jíž se účastnil právě i Ivan Wilhelm. Sevřelo se mi srdce nad člověkem, který ze zcela nepochopitelných důvodů vyměnil své nesporné renomé za loajalitu ministru Dobešovi, do něhož vkládají naději už snad opravdu jen v té Plzni :-(.

Její postoj sdílím, nicméně cítím potřebu okomentovat dvě obecnější, rámcové záležitosti.

Předně, Martin Škabraha jen tak na okraj utrousil pěknou definici korupce. To slovíčko je v posledních několika letech v našich sdělovacích prostředcích a asi i v hospodských a kavárenských debatách přítomné... až příliš. Vyprazdňuje se. Nezřídka funguje jako synonymum "lumpárny", což ale musíme považovat za nepřesné. Škabrahova definice je pochopitelně poněkud filozofická: korupce je "udělení privilegia v rozporu s všeobecně platnými pravidly". Nechávám na zvážení laskavých čtenářů, zda všechny případy takřečené korupce, o nichž slyšeli nebo četli, tuto definici naplňují. Já soudím, že čím víc je povaha předmětného privilegia (služby, zboží, atd.) soukromá a čím jaksi soukromější je postavení resp. vzájemný vztah obou aktérů, tím stoupá pravděpodobnost, že pro udílení takového privilegia žádná pravidla "všeobecně" prostě neplatí. O korupci by se v takových případech nejspíš nejednalo.

Dovolil bych si ale trochu rozvést následující pasáž a snad s ní i trochu polemizovat: "Podobný princip platí i ve vědě, kde je např. každý vědecký text posuzován podle nestranných pravidel pokud možno nestrannými recenzenty, a je z hlediska vědecké etiky nepředstavitelné, že by editor odborného časopisu nechal otisknout článek navzdory tomu, že recenzentské posudky byly jednoznačně zamítavé. Je to jedna ze zásad kritické racionality, bez které se neobejde ani demokracie."

Jistěže naznačený editorův postup je vpodstatě nepředstavitelný. Když jsou recenzentské posudky jednoznačně zamítavé, tak recenzovaný článek obvykle nestojí za nic -- ať už je odbytý nebo průhledně zfalšovaný. Zbývá ale malá skupina případů, kdy by bylo jaksi ku prospěchu věci, poznání, chcete-li, ten článek přeci otisknout. Je to tehdy, když je sice metodicky správný, ale jaksi příliš odvážný. Když vykračuje za hranice platného paradigmatu, řeklo by se po kuhnovsku. Pěkný příklad máme z nedávné doby docela po ruce, snad trochu šířeji známý, než osudy vědeckých článků obvykle bývají. První článek o teorii "zamrzlé evoluce" českého biologa Jaroslava Flégra, který si troufá nezanedbatelně pozměnit (neo-)darwinistické evoluční paradigma, získal takových jednoznačně zamítavých recenzí habaděj. Nechci ani v nejmenším srovnávat Dobeše s Flégrem, ale chci říci, že by nebylo v rozporu s kritickou racionalitou (a to ani nezkoumáme její hranice a nežádoucí důsledky jako třeba Václav Havel v eseji Politika a svědomí) ve výjimečných případech otisknout kritizovaný článek -- ovšem i se zamítavými recenzemi.

Řekněme hned, že ani to se v obvyklé vědecké publikační praxi neděje. Nevadí, opusťme už tuto poněkud zavádějící analogii. Demokracie totiž není a podle mého soudu ani nemá být věda. Snad mám jako ekolog a environmentalista zvýšenou citlivost na hrozbu technokracie, ale každopádně považuji za vhodné na ni upozornit. Stručný Škabrahův článek by totiž bylo dobře možné použít k obhajobě technokracie, i když pochybuji, že by se něco takového autorovi líbilo. V konkrétním případě by třeba někdo chtěl navrhnout, aby sama akreditační komise měla pravomoc fakticky rozhodnout o existenci oboru nebo školy. Podle mého soudu by bylo třeba to z demokratických pozic odmítnout.

Nechme ministra tohoto i kteréhokoliv jiného, aby znemožnil sám. Nesvěřujme mu (vládě, exekutivě) ovšem příliš velké pravomoci, aby nemohl napáchat příliš velké škody. Když jde o víc, požadujme demokratickou kontrolu moci, ať už prostřednictvím zastupitelských sborů nebo přímo. Jakkoliv osobně s prodloužením akreditace plzeňských práv nesouhlasím, troufám si odhadnout, že toto rozhodnutí nezpůsobí českému vysokému školství nějak fatální škodu. Z hlediska Plzně samotné je možná lepší právnická fakulta mizerná (a s nadějí na zlepšení, třeba ne velkou) nežli žádná.

Přiznejme takovému postoji legitimitu, navrhuji. A nechme příslušného politika rozhodnout.

Nakolik je to možné, čtěme kontroverzní články i jejich jednoznačně zamítavé recenze. Buďme kritičtí a třeba až skeptičtí. Zvažujme pečlivě, komu důvěřovat. Ale politické moci, kterou aspoň teoreticky pořád ještě máme (viz čl. 2 odst.1 Ústavy ČR), se nezbavujme ve prospěch sebeslovutnějších expertů.

0
Vytisknout
3751

Diskuse

Obsah vydání | 13. 3. 2012