Může si za to sama?

31. 1. 2012 / Jan Čulík

čas čtení 1 minuta

"Myslím, že mám sociální cítění, ale.., s tímhle si fakt, Jane, nevím rady. Tolik otázek... proč její přítel podnikal neúspěšně, proč se do těch půjček nechala přítelem zatáhnout, jak se k tomu přítel postavil... Fakt se mi zdá nepravděpodobné, že by ta paní nenašla práci," píše Jan Paul.

Ten případ je instruktivní, jak rychle lze člověka na celý život zničit, protože možná udělal pár chyb.

Svobodné či rozvedené matky s dětmi jsou v každé společnosti většinou jejími nezranitelnějšími členy a slušná společnost je nepronásleduje.

Ta osoba nikomu nic zlého neudělala, proč musí být na zbytek života takhle krutě potrestána? A v ČR to zdaleka není ojedinělý případ.

Podle oficiálních informací probíhají v ČR v současnosti DVA MILIONY exekucí. Je to tedy drsný útok na podstatu ekonomické existence velké části národa.

Když Češi v listopadu 1989 na náměsích zvonili klíči, skutečně chtěli, aby vznikl režim, založený na systému, který podstatnou část národa existenčně likviduje?

Když už nic jiného, případ je vážným varováním, aby si nikdo nikdy nebral žádné půjčky.

Fascinující je, jak - zatímco tyto neúprosné procesy probíhají - veřejnost je zpitomělá propagandou, jíž je masírována. Podobně jako v utopii Samuela Butlera Erewhon, kde jsou lidé trestáni za to, že onemocní, je v důsledku oficiální propagandy považován každý, koho režim zničí, za podezřelého. Kdoví, jestli si to nezavinil sám.

I kdyby člověk nakrásně udělal pár finančních chyb, slušný režim - a nikde v západní Evropě toto skutečně neexistuje - ho za to existenčně nezničí, za pasivního či podezřívavého přihlížení spoluobčanů.

0
Vytisknout
9633

Diskuse

Obsah vydání | 1. 2. 2012