PRAVDIVÝ PŘÍBĚH

Vole, já bych je klidně zabil, vole...

23. 8. 2011

Dva neúnavní poutníci po vlastech českých i jiných zavítali tuto neděli do překrásné krajiny na severu Čech. Usedli znavení do jedné z docela hezkých zahradních hospůdek a zatím co čekali, až mírně otrávený číšník donese jídlo, k sousednímu stolu se nahrnulo pět na pohled docela sympatických mladíků, s nimi jedna křehká princeznička, pod stůl zaplul pes. Po chvíli poutníci zpozorněli a pobaveně se pousmáli. Takových volů už opravdu dlouho neviděli, neslyšeli. Jenže, úsměv jim zmrzl na rtech...píše Soňa Thomová

"Vole, jak já je nenávidím, vole, já bych je klidně zabil, vole. Když ty cigoše vidím, vole, tak bych je všechny postřílel, vole, no a co, vole, je mi jedno, vole, co bude potom, vole!" Ostrý hlas se úplně zalykal. "Docela by mně bavilo, vole, vrazit jednomu z nich nůž mezi žebra, vole," přidal se mužný baryton.

Nedočkavý, trochu pisklavější hlásek zněl trochu smířlivěji: "Vole, to já ne, já bych je, vole, asi střílel do kolen. Chá, chá, cikáni na vozejčku, to by lidi čuměli, vole, chá, chá..." Jeden z poutníků, či spíše poutnice nevydržela a zpražila skupinku pohledem. Než stačila něco říct, ozvalo se: "Vole, ta paní, vole, nám asi chce něco říct, vole, to sem teda zvědavej, vole..." Poutnice pomalu obrátila hlavu k talíři, zastyděla se, a jestli neumřela, stydí se dodnes.

Bylo, nebylo? Bohužel bylo. Až příliš skutečné, hrozivé, beznadějné. Bez jakéhokoli východiska...

0
Vytisknout
12688

Diskuse

Obsah vydání | 24. 8. 2011