Vzpomínka na Jiřího Ješe (19. 6. 1926 -- 20. 7. 2011)

21. 7. 2011 / Tomáš Koloc

Pana Ješe jsem potkal v roce 2005, kdy jsem pracoval na rozhovoru s ním pro Český rozhlas 6, jehož byl zaměstnancem. Byl to vášnivý cestovatel, čímž si možná trochu kompenzoval fakt, že byl čtyři desítky let zavřený za železnou oponou. Spolu s literárním redaktorem Českého rozhlasu Mirkem Kováříkem (objevitelem a posmrtným editorem básníka Václava Hraběte) po listopadu 1989 několikrát objel zeměkouli a rád o svých cestách vyprávěl.

Získal jsem si ho ve chvíli, kdy při jednom vyprávění nemohl přijít na název jednoho města v Kalifornii, já jsem mu vyjmenoval všechna kalifornská města, která znám, a navrch jsem dodal, že jestli myslí to, odkud pocházel William Saroyan, tak to je Fresno. Na to pan Ješ ohromeně odpověděl, že kdyby to bylo na něm, změnil by mi mou praxi v rozhlase na stálý úvazek -- a ještě mnohokrát potom na mě apeloval, abych se tam, kde mě vyhodí dveřmi, vrátil oknem, a stal se rozhlasákem, neboť vzdělaných rozhlasáků je málo...

Z rozhovoru s panem Ješem mi v hlavě ulpělo několik výrazných střípků. Pocházel z rodiny majitele firmy, která stavěla pro Havlovu rodinu barrandovské ateliéry. Jako vysokoškolský předák byl jedním z demonstrantů, kteří šli 25. února 1948 na hrad za prezidentem Benešem. Poté se skrýval, pokusil se o emigraci, a byl zatčen. Barvitě vyprávěl o období, kdy byl "v ilegalitě". V nejhorších chvílích se vypravil na koncert své milované vážné hudby (což bylo zároveň velmi praktické -- v koncertní síni bylo teplo a mezi lidmi se dalo skrýt), kde mu dlouhá pomlka, po níž následovala silné zadunění bubnů, probudila zpátky k vědomí, že to musí vydržet a jít dál.

Přesto se zatčení nevyhnul.

Z pětiletého pobytu ve vězení se nevracel domů do Tábora, ale do Liberce, kam byla jeho rodina "odsunuta". Byl rok 1955 a on v nádražní čekárně viděl poprvé televizi a v ní Nikitu Chruščova, který jde v Bělehradě jako kajícník po dlouhém koberci vstříc dříve zavrhovanému jugoslávskému prezidentovi Titovi. "Tehdy jsem si myslel, že to brzy všechno padne." Všeobecným nadějím ale udělalo konec potlačení maďarského povstání v roce 1956...

Jiří Ješ byl nucen vykonávat dělnické profese, ale po intervenci bodrého ministra informací Václava Kopeckého mohl začít psát hudební recenze a posléze se stát pořadatelem koncertů vážné hudby, kterou nade všechno miloval a která paradoxně tvořila hráz mezi ním a jeho druhem z dětství Václavem Havlem. Vzpomínal, že jednou v 70. letech přišel Havla navštívit, a zdrtilo ho, že zatímco on ho zval na koncert vážné hudby, Havel pospíchal na koncert Plastic People of The Universe...

I jeho ostatní názory se lišily od kánonu, který můžeme běžně slýchat mezi našimi spoluobčany. Vřele vítal rozdělení České a Slovenské republiky a když jsem ho v srpnu 2008 pozval na konferenci, zabývající se sociálními podněty, vzešlými Pražského jara 1968, očividně při ní trpěl, a když na něj došla řada, namísto své reflexe Pražského jara se raději nadčasově rozhovořil o fenoménu rozhlasu. Rok 1968 pokládal za boj dvou komunistických frakcí, během něhož se nestraníci svých práv stejně nedomohli. Navzdory téměř jednohlasnému ujišťování pamětníků, že o možnosti invaze neměli ani tušení, on prý očekával srpen již od ledna.

Na rozdíl od jiných ale nebyl dogmatik, který odvozuje svůj názor od ideologických klišé. Svůj náhled na každou věc si tvořil zcela sám -- a to velice zodpovědně, za použití pramenů ze všech stran myšlenkového spektra.

Jiří Ješ je -- po Karlu Moudrém a Martinu Štěpánkovi -- třetím z mých učitelů z vinohradské rozhlasové vily, kteří v poslední době odešli.

Učitelem z této trojice největším -- a také nejmilejším.

0
Vytisknout
3143

Diskuse

Obsah vydání | 22. 7. 2011