I katolická Brazílie uzákonila registrované partnerství osob téhož pohlaví

10. 5. 2011 / Boris Cvek

V pátek prošla médii poněkud nepozorovaně (aspoň já si jí všiml až dnes) informace o tom, že už i v silně katolické Brazílii, jedné z nejvýznamnějších zemí tzv. třetího světa, došlo proti odporu římskokatolické církve k uzákonění registrovaného partnerství osob téhož pohlaví. Dlouho jsem měl tendenci obhajovat na evropské poměry až skandální zkostnatělost římské církve právě odkazem na to, že většina z asi jedné miliardy věřících, hlásících se k papeži, je v třetím světě, a tak je třeba respektovat jejich poněkud "opožděnou" společenskou a hodnotovou mentalitu.

Jižní Amerika ukazuje, že jsem se mýlil: v Argentině je už dokonce schváleno manželství osob stejného pohlaví (nikoli jen registrované partnerství) a má 70% podporu veřejnosti (!), stejně tak se registrované partnerství prosazuje i v Mexiku. V Brazílii za legalizací registrovaného partnerství stojí tamní Nejvyšší soud, který vydal toto pozoruhodně ušlechtilé a vyspělé rozhodnutí:

"Ti, kteří se rozhodli pro homosexuální svazek, nemohou být občané druhé kategorie...To znamená, že žádný soudce jim nebude moci odmítnout jejich práva, například na vdovský důchod, dědictví či adopci dětí..."

Všimněte si, že Brazílie i Argentina předbíhají ateistickou Českou republiku v možnosti naprostého zrovnoprávnění hetero- a homosexuálních svazků (Nejvyšší soud mluví explicitně o "adopci dětí", v Argentině mají stejnopohlavní svazky táž práva jako svazky opačných pohlaví).

Na adresu římskokatolické církve je třeba říci, že za posledních asi 200 let vždy tak nějak přichází s "křížkem po funuse", pokud vůbec s něčím přichází. Nečte znamení doby, ale topí se ve strachu ze změn, byť ty změny nakonec stejně bude muset udělat, neboť Duch svatý si vane, kam chce. Podobnou situaci jako dnes v oblasti sexuální morálky "řešil" římskokatolický klérus už v 19. století v oblasti sociálního učení, když se více než 40 let po vydání Komunistického manifestu probudil do sociální reality, v níž už nebylo možné se opírat jenom o trůny, nýbrž bylo třeba i lidu.

Tehdy (1891) Vatikán vydal encykliku Rerum Novarum, zastávající se dělnictva a tvořící dodnes páteř římskokatolické sociální nauky. Nicméně opět až do Druhého vatikánského koncilu (1962-1965) římskokatolická církev neuznávala právo na svobodu náboženského vyznání a odmítala demokratický politický systém moderních západních zemí. Teprve když se koncilní otcové z vůle "provizorního papeže" Jana XXIII. sešli ve Vatikánu, zjistili, že jsou vlastně moderními lidmi, kteří chtějí (a musejí) církev změnit, "otevřít světu".

V současné době je římskokatolická církev svými odpornými hodnotami, jež zastává v sexuální morálce, opět naprosto mimo kontext a dávno přestala rozumět sama sobě a tomu, co to a proč to vlastně zastává. Její vlastní laičtí věřící i v zemích třetího světa rychle předbíhají v porozumění Kristovu evangeliu ustrašený a mentálně zanedbaný klérus.

Registrované partnerství v Brazílii ZDE

Partnerství osob téhož pohlaví ve světě: ZDE

Rerum Novarum: ZDE

Druhý vatikánský koncil: ZDE

0
Vytisknout
3104

Diskuse

Obsah vydání | 11. 5. 2011