61=0

10. 5. 2011 / Bohumil Kartous

Podle informace, kterou přinesl Guardian, zemřelo šedesát jedna lidí na lodi, která sice byla pod dohledem námořních jednotek NATO, a přesto lidem, kteří na ní bojovali o život, nikdo nepomohl. O jejich svízelné situaci podle článku Guardianu věděli i další lidé, kteří se snažili dojednat jim pomoc. Loď ale zůstala bez pomoci neuvěřitelných 16 dní a poté, kdy přistála zpět u libyjských břehů, na ní zbylo jedenáct živých lidí.

Deník mluví o souhře "neštěstí, byrokracie a zjevné lhostejnosti. Úplnou pravdu se z médií nelze dozvědět, nicméně i přes tento handicap lze konstatovat, že lidský život zdaleka nemá stejnou hodnotu. Představte si, že by ve Středozemním moři šestnáct dní bojovala o záchranu loď s evropskými turisty, o které všichni vědí a jejíž posádku je možné bez větších problémů, a bez rizika ohrožení života nasazených, zachránit. Moje představivost není tak velká, aby takovou situaci připustila. Jenže realita tvrdí opak, až na jeden, evidentně významný rozdíl: lidé, kteří byli na palubě, nebyli evropští, američtí, čínští, ruští nebo japonští turisté.

Podle Guardiinu bylo na lodi 47 Etiopanů, 7 Nigerijců, 7 Eritrejců, 6 Ghaňanů a 5 Súdánců. Mezi lidmi odsouzenými k smrti hladem a žízní, o jejichž situaci se dostalo velmi přesných informací italským úřadům i jednotkám NATO, bylo dvacet žen a dvě malé děti. Nikdo z nich ale nestál lidem, kteří mohli udělat jen svou standardní práci proto, aby je zachránili, za to, aby jejich životy postavili výše než zprávy o přílivu uprchlíků ze severní Afriky do Evropy. Aniž by bylo možné obvinit nějakého jednotlivce (a pokusy o to budou), je evidentní, že toto hrozné selhání byrokracie má hlubší kořeny. Možná je to něco jako výzva vyššího stupně všem ostatním. Teď snad konečně pochopí, co se po nich žádá. Myslím, že lidé, kteří zažili koncentrační tábory, podobně stupňovanou "domluvu" dobře znají. Kdo si na to ale vzpomene, až se budou v globálně mediálním rituálu uctívat nevinné oběti 11. září 2001.