Pane Hoffe, bravo, ale lépe se informujte

11. 5. 2011 / Josef Heller

S velkým zájmem a lehkým pobavením jsem si přečetl článek Karla Hoffa "S jasnou zprávou, že svoboda je poznaná nutnost, šli jsme dobou." Zvláště mne zaujalo, že tento článek vyjadřující významnou generační zkušenost, patrně mé generace (přednormalizační), možná i mladší, kupodivu nejde v proudu obvyklých útoků na první historický pokus o nekapitalistické uspořádání společnosti a zachovává si zřejmý odstup i od nekritických pohledů na současnost. Ne s úmyslem kritizovat, ale lépe informovat o polistopadovém i současném stavu KSČM a těch bývalých "doktorů apod." marxismu a dokonce kantorů politického vzdělávání, kteří nebyli neschopnými idioty a poslušnými služebníky před listopadem, kteří nezalezli nebo nepřešli do lákavých kariérních pozic po listopadu, ale také nepropadli polistopadové vlně neostalinismu, která zablokovala transformaci KSČM ve skutečnou stranu neprivilegovaných vrstev a pomalu, ale jistě si odsouvá na to zmíněné smetiště dějin, píšu tuto reakci.

Jen malá osobní odbočka: Dlouhá léta jsem učil marxismus na politické škole krajské úrovně (pražské). Možná byste se divil, jaká parta politických průserářů a kariérově odložených lidí, ale zároveň dobrých kantorů vzdělávání dospělých a slušných odborníků ve skutečném marxismu, se tam sešla (nechválím sebe, já byl zelený mladík a učil a naučil jsem se od starších). Nebyl to lehký život, protože posluchači si své rozhořčení nad nedostatky systému vybíjeli právě na nás,"chudých údech církve". My jsme jim museli odpovídat ne pomocí brožurek, ale vlastního a k realitě kritického poznání, ale rozuměli jsme si a já jsem zde načerpal spoustu poznatků pro plnění úkolu, který jsem si jako nadšený sympatizant "Pražského jara" odnesl do života z Filosofické fakulty University Karlovy. Byl to úkol poznat, v čem jsou systémové vady socialismu a jaké jsou zejména politicko-ekonomické obrysy jeho vládnoucí třídy (to, že to není třída dělnická, mi vysvětlili již na fakultě Trocký, Djilas a Deutscher a klasikové marxismu mně už tehdy naznačili, jakou cestou problém řešit, jak jsem je studoval víc a víc do hloubky, bylo to jasnější a jasnější, zvláště v kombinaci s těmi poznatky od nejrůznějších kategorií posluchačů nejprve politické školy a pak aspirantů ČSAV). Ale dost pro čtenáře nezajímavé biografie jednoho marxisty, mluvím o tom jen k vyvážení převládajícího názoru na ty blbce, kteří učili marxismus -- protože jsem nebyl sám, takto hledajících a nalézajících lidí bylo víc.

On se totiž vládnoucí třídě prvního pokusu o socialismus (jsem pro označení protosocialismus) -- totiž řídícímu (nejen politickému!!!) aparátu podařil skvělý tah, který přispíval k dlouholeté neotřesitelnosti jeho diktatury. Podařilo se mu totiž dlouhá léta parazitovat na skutečném marxismu jakožto ideologii nejpokrokovějších sociálních sil.

Dovolím si obsáhleji ocitovat z knihy, kterou nás několik, vedením KSČM příliš nemilovaných, pošetilců z odborného zázemí KSČM, připravuje k vydání (až seženeme peníze -- mimochodem taková základní verze naší koncepce v základě vytvořená ještě před listopadem už vyšla, i když se v naší demokratické společnosti nedostala do běžné distribuce a je k dostání pouze v prodejně Futury v budově Politických vězňů 9 -- srv. Heller, J., Neužil, F. a kol. -- Bojíte se socialismu?, 2007, vyd. Zdenka Brožová Periskop, Příbram, ISBN: 978-80-87077).

"Dvojakost vládnoucí protosocialistické ideologie spočívala v tom, že kromě specifických a omezených zájmů plynoucích z lokální vlastnické subjektivity řídícího aparátu vyjadřovala i potenciálně společenskou stránku řídícího aparátu, jeho určité spojení s celospolečenským způsobem přivlastňování. Proto mohla absorbovat poměrně hodně z bohatství marxismu a marxismem orientovaných hodnot. Proto se marxistické myšlení mohlo alespoň do jisté míry rozvíjet i v hávu této ideologie a udržovat tak kontinuitu skutečné ideologie dělnické třídy a všech neprivilegovaných vrstev. I přes stalinské deformace proto marxistické myšlení dokázalo výrazně ovlivnit vědomí protosocialistické společnosti jako celku a působit jako výrazný inspirující činitel i za hranicemi protosocialistických zemí, kde se oficiální ideologie protosocialismu stávala určitým spojencem ideologie neprivilegovaných tříd a skupin kapitalistické i předkapitalistické společnosti." (Heller, J.,Neužil, F. a kol., Kdopak by se Marxe bál?, práce připravovaná k publikaci, jejíž části jsou zavěšeny na www.kscm.cz/Naši lidé/Politika KSČM/Knihovna/).

A tato skutečnost dává také základ k odpovědi, co se stalo s vědeckými pracovníky a učiteli marxismu, tehdy vlastně ještě nazývaného marxismus-leninismus (dnes tento pojem spíše vyjadřuje stalinskou orientaci určitého proudu v KSČM). Byli dvojací, a to v různé míře -- někteří se více přidržovali marxismu, jiní byli více oficiálními ideology. Potom, co oficiální ideologie ztratila půdu pod nohama a zároveň s ní byl nespravedlivě zdiskreditován i marxismus, přešla část těchto lidí spolu s většinou třídy řídícího aparátu ideově či prakticky, na pozice nově vzniklé buržoasie nebo alespoň od marxismu utekla co nejdále. Část aktivně spoluúčinkovala při jevu, který negativně poznamenal celou KSČM -- tj. při vzniku a tvrdošíjném hájení neostalinské ideologie. Část sice politicky zůstala v dosahu levicové ideologie i politiky, velice rychle však zapomněla skutečný marxismus a nahradila ho nejrůznějšími míchanicemi marxismu s levicovějšími verzemi buržoasní ideologie -- různými "neo" a "post" marxismy. Později tato část začala narůstat příchodem mladší generace společenskovědních pracovníků živelně tíhnoucích k levici, bohužel už bez znalosti skutečného marxismu, který tato nová generace, i když se snaží, vidí už jen přes zmíněné "post" marxismy, případně různé buržoazní autory. Část z těchto mladých, rozhněvaných na současnost a nadějných autorů bohužel vylila s vaničkou i dítě a, jak mi jeden autor přiznal, je mimo její rozlišovací schopnost vidět rozdíly mezi stalinismem a nestalinským autentickým a novými poznatky doplněným marxismem. Jen malá část nás předlistopadových "profesionálních" marxistům, většinou zbavených možnosti pracovat ve vědě či na vysokých školách, pokračuje v marxistických studiích (většinou ve svém volném čase). A jménem, těchto lidí mohu říci, že se od listopadu snažíme nikoli vytvořit analýzu minulého systému a na tomto základě i prognózu nového, humánního a demokratického, ba samosprávného socialismu - tu máme už dávno zpracovanou a když můžeme, tak její prvky publikujeme. Snažíme se ale úporně a po 18 letech působení v po listopadu dobrovolně zvoleném, ne existenčně vynuceném

zaměstnání analytika ÚV KSČM (dnes už jen důchodce, který se pořád snaží útočit na větrné mlýny) neúspěšně, o probojování takovéhoto přístupu jakožto oficiální pozice KSČM.

Hlavní nepřátele má naše snažení dva -- již zmíněný neostalinský proud a v KSČM a zejména v jejím vedení v centru i regionech převládající pragmatismus, který ze strachu z rozlomení strany, vědomě ignoruje a pečlivě se vyhýbá jak otázkám minulosti, tak i budoucího projektu. A tato přesila nad námi jasně vítězí, i když má K. Hoff plnou pravdu v tom, že voliči KSČM uvažující do značné míry jinak než část členů KSČM od nás právě řešení podobných problémů očekávají, a protože se jich nemohou dočkat, podpora KSČM slábne (naštěstí to zatím kompenzují protestní hlasy lidí rozhořčených na zločiny současné vládnoucí třídy a její politické elity).

Doufám, že potom, co jsem otevřeně, a patrně zrádcovsky (jak mi bude vyčítáno z řad některých členů KSČM, a asi nejen stalinistů -- ale v Haló novinách by mi tohle nikdy neotiskli, to už mám vyzkoušeno), zareagoval na některé myšlenky K. Hoffa, mi on i čtenáři dovolí jedno vysvětlení ve prospěch KSČM, proti níž dnes vede útok již dokonce i oficiální politická elita a snaží se ji vyřídit obviněním z neústavnosti. Jde o to absolutizování stalinistických přístupů i koncepcí, které občas vyhřeznou snad ani ne z hlav některých vůdčích příslušníků stalinského proudu. Tito lidé nejsou celá strana a nejsou s to ničím prakticky ohrozit společnost, demokracii, humanismus apod. Jsou to jen hnijící pozůstatky minulé vládnoucí třídy řídícího aparátu, od kterých se pragmatické vedení a většina poctivých, levicově, sociálně a demokraticky (proboha ne sociálně demokraticky!!) uvažujících členů strany z politickoúčelových obav není s to veřejně a jasně odstřihnout, částečně i z plané sentimentality plynoucí z toho, že i oni jsou proti kapitalismu -- fakticky jsou ovšem jeho účinnými spojenci). Stalinismus je pouze a výhradně problém strany samotné, potažmo celé levice, kterou pomáhá atomizovat. U jeho role v KSČM byl od počátku jeden, při reálném pohledu lidsky pochopitelný jev. Tím byl šok určité části (zejména určité generace) lidí, kteří kdysi, stejně tak jako Karel Hoff, věřili, že "svoboda je poznaná nutnost", že protosocialismus je skutečný socialismus a dál už bude vývoj hladce vzestupně pokračovat a, přes všechnu nutnou poplatnost nedostatkům systému, pro tento ideál poctivě pracovali a tvořili hodnoty. Pod vlivem zájmů nové polistopadové vládnoucí třídy, pro níž byla diskreditace jakéhokoliv pokusu o alternativu ke kapitalismu nutnou podmínkou úspěšné rekapitalizace, bylo těmto lidem (významné části členů KSČM) jejich životní dílo neobjektivně pomluveno, což u nich vyvolalo silnou psychologickou reakci, ve které se stali vnímavými vůči neostalinismu. To se dnes znovu opakuje i u některých, spíše výjimečných mladých lidí rozhořčených na kapitalismus, ale nevzdělaných v marxismu a bez zkušeností z minulosti. Tento jev, spolu s demoralizujícím vlivem kapitalismus na pragmatiky, patrně způsobí, že se KSČM nestane mluvčím širokých neprivilegovaných vrstev a že "vstanou noví humanističtí, sociálně spravedliví a demokratičtí bojovníci", třeba z kruhů kolem různých občanských iniciativ. Bude to zbytečná ztráta již existujícího potenciálu levice, ale nikoli tragedie.Těm, kdo straší stalinismem v KSČM, ať už mají či nemají štětiny, však jde o něco úplně jiného -- o nedotknutelnost peněženek a moci těch nahoře. Pokud mohu soudit z reagování normálních lidí, i na netu, tak většina těch dole tohle chápe. A to je zajímavý fakt. Myslím pane Hoffe, že naše generace nežily zbytečně.

Autor pracoval déle než patnáct let jako člen Rady Teoreticko analytického pracoviště ÚV KSČM

0
Vytisknout
4076

Diskuse

Obsah vydání | 13. 5. 2011