Na plátně měla tu vzácnou, lehce nebezpečnou kvalitu, kterou nelze naučit na žádné akademii (a ona se tam naštěstí ani neučila). V Hřebejkůvě Krásce v nesnázích nám sice připomněla, že stárne s grácií, ale její skutečný triumf leží v té éře, kdy český film konečně přestal recitovat budovatelské verše a začal dýchat. Bylo to období, kdy kamera přestala být propagandistickým nástrojem a stala se opět uměleckým médiem – a Brejchová byla jednou z prvních, které tomu rozuměly instinktivně, bez teoretických úvah.

Vezměte si Vlčí jámu. Bylo jí sedmnáct a měla v sobě tu průsvitnou čistotu, která ale nebyla naivní. Byla v ní vědoucnost. Kamera ji milovala ne proto, že byla krásná, ale proto, že byla fotogenická až k bolesti. Zatímco ostatní herečky té doby se snažily „hrát", Brejchová prostě byla. Měla v sobě ten moderní neklid, tu nervozitu ženy, která ví, že její krása je dar i prokletí. Už tehdy v ní bylo něco z té existenciální úzkosti, kterou evropské kino šedesátých let teprve objevovalo. Nebyla to jen tvář – byl to celý postoj k životu.

V Noci na Karlštejně z ní udělali ikonu, sladkou císařovnu Elišku, která láme meče. Je to milé, je to řemeslně dokonalé, ale pro mě to nebyla ta pravá Brejchová. Ta se skrývala v Schormově filmu Každý den odvahu nebo v Krejčíkově Vyšším principu. Tam jste viděli tu  napjatost strun. Byla to tvář nové vlny – intelektuální sex-appeal, který nepotřeboval odhalená ramena, aby vám zrychlil tep. Stačilo, jak pohnula koutkem úst. Stačil ten pohled z podočí, ta mikroexprese, kterou moderní herecká škola pojmenovává, ale neumí naučit.

A pak přišel Forman. Lásky jedné plavovlásky ji definitivně vynesly do éteru. Nebyla v tom filmu hlavní hvězda, ale byla v něm nejtajemnější – ta blondýna, která ví, že je objekt touhy, a zároveň se tím nuancovaně baví. Forman ji nechal být přirozenou až do brutality. Žádné divadelní gesto, žádný moment, jen čistá přítomnost. To, co dělali Italové s Claudií Cardinale nebo Francouzi s Jeanne Moreau, to dělal Forman s Brejchovou – ukázal, že inteligentní žena může být sexy právě proto, že myslí.

Její život byl jeden velký casting na osudové muže – Forman, Brodský, Hanzlík. Žila své role i mimo ateliéry a publikum ji za to milovalo i nenávidělo, přesně tak, jak se na skutečnou hvězdu sluší. S Vladimírem Brodským tvořila ten typ páru, který fascinuje – dva silní jedinci, kteří se navzájem přitahují i ničí. S Jaromírem Hanzlíkem pak prožívala romance, kterou bulvár sledoval s dychtivostí lovců senzací, ale ve skutečnosti to byly vztahy plné autenticity a bolesti, jakou Hollywood nikdy nedokázal napodobit. Nebyla to láska jako z románů – byla to láska jako ze života.

V sedmdesátých a osmdesátých letech, kdy normalizace srovnávala českou kinematografii k zemi, Brejchová točila dál, ale už to nebylo ono. Režimy přicházely a odcházely, filmy byly povolené a nepovolené, ale ona zůstávala – trochu stranou, trochu zapomenutá, ale stále s tou aurou někoho, kdo ví, jak chutná svoboda. Točila v televizi, dělala dabingy, občas se objevila v nějaké té komedii, ale to už bylo jen dožívání slávy.

A pak přišla ta dlouhá, tichá coda – roky izolace v motolském bytě, kde se z ikony stala téměř poustevnice. Média občas vykoukla, připomněla, že ještě žije, ale ona se stáhla do sebe. Byla v tom určitá drásavost, kterou v sobě nesla až do konce, i v těch posledních letech izolace. Drásavost ženy, která poznala příliš mnoho – slávu i pád, lásku i zradu, éru svobody i éru mlčení.

Když dnes projíždíme český filmový archiv, Brejchová z nás vyskakuje jako elektrický šok. Je tam cosi, co moderní herectví ztratilo – autenticita bez sebereflexe, krása bez filtrů, talent bez koučů. Byla produktem své doby, ale zároveň byla nadčasová. A to je paradox, který dokáže jen opravdová hvězda.

Teď už nezbývá než pustit si některý z těch filmů a dívat se na ni, jak se dívá na svět. Ten pohled, který dokázal spasit i rozložit na atomy, je navždy zachycen na pásce. A to je možná jediné opravdové nesmrtelnost, jakou umění nabízí.