Britské listy plně závisejí na finančních příspěvcích čtenářů. Prosíme, přispějte. ➥

Lidi, které jsme mohli zachránit, ale systém se rozhodl je nechat umřít

7. 11. 2025

čas čtení 4 minuty

Foto: Petr Konečný

V Česku dnes žijí tisíce lidí bez domova. Podle posledního celostátního šetření Ministerstva práce a sociálních věcí jich je více než dvacet tisíc. A organizace, které pracují v terénu, upozorňují, že skutečný počet je ještě vyšší. Nejde o lidi, kteří si vybrali “svobodu na ulici”. To je mýtus, který nás stojí životy. Bezdomovectví nebývá volbou. Je to důsledek krize bydlení, dluhů, exekucí, nemocí, traumatu, ztráty práce, ztráty vztahů a nedostatku funkční podpory, píše Petr Konečný.

Každý z nás zná někoho, kdo skončil na ulici, protože už nezvládl zaplatit nájem. Někdy je to soused, někdy kamarád, někdy člen rodiny. Nic na tom není romantického. Je to pomalý sestup do světa, kde člověk ztrácí nejen střechu nad hlavou, ale i zdraví, důstojnost a nakonec i naději.

A to má své oběti. Muži a ženy bez přístřeší umírají v průměru o dvacet až třicet let dříve než běžná populace. Mnozí z nich na ulici nepřežijí zimu, těžké infekce, dlouhodobé neléčené nemoci nebo trauma, které je pronásleduje celé roky. Když se řekne “bezdomovec”, často se nemyslí člověk. A to je ten problém. Protože právě v ten moment je nejjednodušší říct, že si za to může sám.

Já tomu nevěřím. A data tomu také nevěří. Vysoký podíl lidí bez domova trpí závažným duševním onemocněním, závislostí, dlouhodobým stresem a traumaty. Mnozí z nich propadli systémem, který nedokázal pomoci ve chvíli, kdy to ještě šlo.

Když vás život stlačí na dno, když nemáte kde bydlet, kam se umýt, komu zavolat a nemáte ani pevný bod, od kterého byste se odrazili, tak se sami z ulice nedostanete. To by nedokázal nikdo. Ne bez pomoci. Ne bez lidí, kteří věří, že lidský život má hodnotu.

Krize bydlení dnes souvisí i s narůstajícími psychickými obtížemi. Vidím to ve své práci každý týden. Nejde jen o myšlenky na nebytí. Jsou to skutečné pokusy, které lidi jen o vlásek přežili. Dva až tři týdně. Setkávám se s nimi v nemocnici, někdy před vyndáváním stehů, jindy až po. Vidím jizvy po provazech. Vidím řezy po žiletkách. Vidím rozdrcené kosti po skocích z výšky. Jsou to chvíle, kdy člověk pochopí, že to není slabost. Je to zoufalství. Je to pocit, že už není kde bydlet, kam jít a kdo by pomohl. A že už není síla pokračovat dál.

Pomoc lidem v nouzi není jen morální povinnost. Je to i něco, co dává smysl. Tam, kde funguje prevence bezdomovectví a model Housing First, klesá počet lidí na ulici o desítky procent. Šetří to náklady na zdravotnictví, sociální systém i policii. Ale hlavně to zachraňuje životy. Doslova.

Pomáhat efektivně je řemeslo. Nestačí říct, ať si někdo najde práci. Člověk potřebuje stabilní bydlení, aby se mohl dát dohromady. Potřebuje se mít kde umýt. Potřebuje lékaře. Potřebuje odborníky, kteří s ním budou řešit dluhy, psychické potíže, závislosti, traumata, dlouhé roky zanedbané zdraví. Potřebuje někoho, kdo věří, že má smysl mu podat ruku.

Pokud bezdomovectví přejdeme, je to stejné, jako bychom přecházeli kolem známého, kterého necháváme umírat s tím, že si za to může sám a s vědomím, že jsme mu mohli pomoci, ale my jsme se vědomě rozhodli to neudělat. Ale tak to není. Tito lidé jsou naši sousedé. Naši spolužáci. Naši vzdálení příbuzní. Každý někoho známe.

A právě proto musíme být solidární. Pro ně. Ale i pro sebe. Protože důstojný život je základ, od kterého se odvíjí všechno ostatní.

A nikdo by o něj neměl přijít jen proto, že se narodil do špatných podmínek nebo měl jeden těžký rok, který by nikdo z nás nedal.