Rasismus ve Francii

16. 3. 2024

 

Pařížská prokuratura v pátek zahájila vyšetřování údajných rasistických urážek zpěvačky během těcho olympijských sporů. Stížnost podala Mezinárodní liga proti rasismu a antisemitismu se sídlem ve Francii.

Emmanuel Macron zatím nepotvrdil, že by chtěl, aby Nakamurová byla hlavní hvězdou zahajovacího ceremoniálu olympijských her a zazpívala hity kabaretní legendy padesátých  let od Édith Piaf. Stížnosti pravicových politiků a televizních komentátorů, že Nakamurová není dostatečně francouzská, však odhalily hloubku rasismu a třídních předsudků ve Francii, které hrozí zastínit olympijské hry ve Francii.

Rachida Datiová, ministryně kultury, varovala před "čistým rasismem" a Lilian Thuram, bývalý francouzský fotbalista, řekl: "Když lidé říkají, že Aya Nakamura nemůže reprezentovat Francii, na základě jakých kritérií to dělají? Já ta kritéria znám, protože když jsem byl fotbalista, někteří také říkali, že to není francouzský tým, protože je v něm příliš mnoho černochů."

Osmadvacetiletá Nakamurová vyrostla na sídlišti na severním pařížském předměstí Seine-Saint-Denis, tedy přesně v těch komunitách, které pařížská olympiáda slíbila představit a oslavit. Narodila se jako Aya Danioko v Mali a do Francie přišla jako nemluvně. Žila v Aulnay-sous-Bois se svými sourozenci a matkou, která byla griotte, tradiční malijská básnířka nebo zpěvačka. Původní umělecké jméno Nakamurová převzala ze superhrdinského dramatu Heroes a jejího talentu si povšimli poté, co v devatenácti letech zveřejnila své písně na internetu. Její neúprosné texty o lásce a vztazích,  si rychle získaly obrovské množství příznivců.

Francouzští hudební kritici tvrdí, že žádná jiná zpěvačka v dějinách Francie - ani Piafová v době své poválečné slávy - nikdy neměla takový globální dosah jako Nakamurová, která má fanoušky na všech kontinentech, ve všech třídách, ve všech vrstvách a ve všech věkových kategoriích. Její nejznámější píseň Djadja má jen na YouTube téměř miliardu streamů. Její hudba je rezolutně francouzská, ovlivněná francouzsko-karibským zouk popem z Guadeloupe a Martiniku, který se mísí s afropopovými beaty. Ale zatímco některé velké francouzské exportní kapely, jako například Daft Punk, raději zpívaly anglicky, Nakamurová si vybudovala obrovskou celosvětovou fanouškovskou základnu zpěvem ve francouzštině.

Když politici, včetně pravicového předsedy senátu Gérarda Larchera, tento týden napadli Nakamurovou za špatnou francouzštinu, protože používá slang, ostatní zpěvačky poukázaly na to, že je součástí dlouhé tradice umělců hrajících si s francouzštinou, od básníka Baudelaira až po hudebníka Serge Gainsbourga. Zpěvačka Princess Erika řekla: "Ti lidé, kteří říkají, že Nakamurová neumí francouzsky, kde  to žijí? Protože Aya nemluví jen poetickou francouzštinou, ale francouzštinou mladých lidí." Nakamurová loni řekla v jednom televizním pořadu: "Je tolik lidí, kteří mluví jako já, a jsou mladí lidé, kteří mi rozumějí."

Mekolo Biliguiová, novinářka píšící o rapu, řekla:  "Tato hádka hodně vypovídá o tom, co je to rasismus ve Francii. Není to první polemika tohoto druhu. Když si rappera Youssoupha vybral francouzský fotbalový tým, aby nahrál jeho hymnu pro Euro 2021, došlo k polemice ze strany krajní pravice. Když měl rapper Black M vystoupit na stém výročí bitvy u Verdunu, došlo k polemice živené pravicí. Začíná to být dlouhý seznam. Tito interpreti mají společné to, že jsou černoši. Ve Francii je s černošskými umělci problém. Francie dlouho uměla svůj rasismus skrývat. Teď už ho tato země skrývat nedokáže."

Poukázala na to, že v televizních debatách tento týden byla popová zpěvačka Nakamurová neprávem označována za rapperku jen proto, že je černoška.

"Mým měřítkem toho, jak je umělec ve Francii populární, je, když se začne hrát na svatbách," řekla Biliguiová. "Nakamuruovou slyšíte hrát úplně všude, zejména na svatbách, protože je tak populární, je soundtrackem ke všem částem života lidí... V kritice její francouzštiny jen proto, že obsahuje slang, je třídní prvek. Živost francouzského jazyka spočívá v tom, že vždy obsahoval spoustu slangu, z různých měst a regionů, ze severu i jihu, a zejména v tavicím kotli Paříže... Tato kontroverze se snaží redukovat Nakamurovou na to, že pochází z dělnické čtvrti a je afrického původu. Ve skutečnosti je však naprosto charakteristickým rysem francouzské současnosti a je absolutní součástí francouzské kultury: je ovlivněna zoukem, afrokaribskou popovou hudbou z Martiniku  a Guadeloupu, což je Francie. Její hudba je stoprocentně francouzská."

Christelle Bakima Poundza, autorka a kritička, jejíž nedávná kniha Corps Noirs o černošských ženách ve francouzské módě zkoumala, jak Nakamurová v roce 2021 poprvé získala ocenění na obálce francouzského Vogue, která se stala bestsellerem. Upozornila, že obálka Vogue přišla relativně pozdě v kariéře Nakamurové a že navzdory milionům prodaných desek se vyskytla ve Francii na mnohem méně obálkách  časopisů než  bílé zpěvačky.

Bakima Poundza, která loni uspořádala první setkání kulturních kritiků na téma Nakamurová, uvítala její  potenciální vystoupení na olympiádě a vyjádřila názor, že politická třída ev Francii se příliš pomalu postavila za Nakamurovou proti krajní pravici: "Je to první umělkyně, která skutečně reprezentuje všechny, poslouchají ji všechny generace - jediná umělkyně, která by mohla Francii umožnit prezentovat otevřený, rozmanitý, velkorysý a multikulturní obraz. A přesto Francie nedokáže tento obraz obhájit ani doma."

Bakima Poundza považuje spor o Nakamurovou za nejnovější poslední útok na viditelné černošky ve Francii, od útoků na bývalou ministryni spravedlnosti Christiane Taubirové, když stála v roce 2013 v čele zákona o manželství osob stejného pohlaví, až po političku Rachel Kekeovou v roce 2022. Podle ní to ještě umocnilo pocit "nepřátelského klimatu" pro barevné Francouze po roce, kdy došlo k nepokojům kvůli policejnímu zastřelení sedmnáctiletého chlapce alžírského původu Nahela a tvrdému imigračnímu zákonu. Upozorňuje, že je to vzkaz pro ostatní: "Neexistujte a nereprezentujte Francii, jinak se stanete terčem útoků."