Spojenci a partneři: Mohou se Západ a Ukrajina stát součástí "hodnotového společenství"?

10. 8. 2022 / Karel Dolejší

čas čtení 7 minut
Nepamatuji mnoho takových nevybíravých útoků na obránce lidských práv, jakých jsme svědky v posledních dnech ze strany ukrajinských úřadů. Nejblíže k nim zřejmě měla situace před sedmi lety, když Amnesty International zdokumentovala etnické čistky spáchané idolem západní levice, kurdskými milicemi, na Arabech a Turkmenech v Sýrii. 

Aktivisté YPG/PKK se pak dokonce na sociálních sítích chlubili historkami, jak zafungovalo zastrašování autorů výzkumu fyzickým násilím.

Samozřejmě, existují nesmírné rozdíly mezi rebrandovanou odnoží teroristické organizace PKK a mezinárodně uznaným ukrajinským státem. I sám charakter zjištěných "kontroverzních" skutečností je tu výrazně odlišný. V případě Ukrajiny dnes není namístě hovořit emotivně o "válečných zločinech", třebaže došlo k porušení mezinárodního práva a vlastních polních řádů ukrajinské armády.

Ale také tu je rozdíl v plánovaném postavení obou entit vůči nám. Ačkoliv se PKK/YPG snažila navenek vystupovat jako "progresívní levicová organice" a tím se stát pro Západ trvale přijatelnou, plány amerického vrchního velení ji koneckonců vždy považovaly spíše za jednorázovou "partnerskou sílu" než za skutečného spojence. V takovém případě by tedy výrazné hodnotové rozdíly nemusely nutně vadit - ovšem nebýt toho, že americká podpora PKK/YPG mimoděk spustila proces, v němž se země s druhou největší armádou NATO, Turecko, kvůli opuštění spojenci v kritickou chvíli sblížila s Ruskem.

Ukrajina ale nemá být napříště žádnou pouze "partnerskou" entitou. Chtěla by perspektivně vstoupit do EU - a kdyby to jednou šlo, také do NATO. Nejde jen o čistě pragmatické zájmy obou stran. Ve hře je i budoucnost západních hodnotových společenství, jimiž se obě zmíněné mezinárodní organizace snaží být. Kde se společných hodnot opravdu nedostává - v tuto chvíli nejviditelněji v případě Orbánova Maďarska, u "evropsky kandidátského" Srbska, jenže velký problém je i s Polskem - vztahy příliš nefungují. Může snad dál existovat prosté staromódní vojenské spojenectví, jaké nás stále ještě formálně spojuje s odcizeným Tureckem, případně bezhodnotový společný trh, ale hlubší integrace vyžaduje také hlubší shodu.

Tak jako v případě kurdských milic, o nichž nám před lety tvrdili, že "bojují za nás", i tentokrát přichází nevybíravý tlak na to, abychom po zjištění nepříjemných skutečností o našich bezpečnostních partnerech ze svých hodnotových nároků výrazně slevili a omluvili nedodržování základních mezinárodních norem "mimořádnou situací".

Podpora PKK/YPG byl ovšem od samého počátku chybný tah Západu - a dodnes nedobojovaný boj proti "islámskému státu" měl být patrně raději přenechán existujícím lokálním blízkovýchodním aktérům, kteří by se s ním nakonec popasovali obdobně špatně jako západní intervence by proxy. Naproti tomu stejnou volbu v případě ruského expanzionismu v Evropě nemáme. Nelze si říci "Necháme Ukrajinu, ať se v tom sama plácá" a myslet si, že by se taková katastrofa ostatních evropských zemí nedotkla.

Jenže na straně třetí nakonec ani ukrajinské vítězství, pokud teď dokážeme zahlédnout jeho možné obrysy, by úplně nezaručilo, že alespoň pro nejbližší dobu dojde k uzavření kapitoly ruského expanzionismu. Putin se také může pokusit rychle spolknout pětinu Ukrajiny, kterou teď drží, a už za půl roku poslat nově rekrutované vojáky obsadit úplně jiné evropské území. Aspoň kousek. Ne všude jsou na něj dobře připraveni.

Narativ, podle nějž se u Chersonu bojuje za Tbilisi, Kišiněv nebo Vilnius, může být nakonec zavádějící. Nepochybně by symbolicky platil, kdyby šlo o obranu společných hodnot. Jestliže však o ni jít nemá a i nikterak kontroverzní požadavek dodržování Ženevských úmluv působí bouřlivou alergickou reakci, ve hře je pouze fakt, že Ukrajina zrovna teď váže ruské ozbrojené síly.

Postoj k "nepříjemným" zjištěním lidskoprávních organizací je příslovečným kanárkem v dole, pokud jde o hodnotovou orientaci vlád. Hostilní nebo silně nevraživá, nesmiřitelná reakce na "nepříjemná" fakta indikuje, že nějaké "hodnotové společenství" s takto reagujícími není na pořadu dne. Evropská unie dostatečně vnitřně skřípe už s antiliberálním Polskem a Maďarskem uvnitř. Přidat k nim další velký a důležitý stát, kde to s funkčností demokracie nevypadá právě nejlépe, projevují se zřejmé autoritářské sklony a umlčování kritiky vlády, to by se mohlo nakonec EU stát osudným.

Ukrajina nepochybně pod ruským útokem bojuje o přežití. Součástí tohoto boje je také obrana její vlády a nacionalistického projektu, který zastřešuje. Není vůbec v našem zájmu, aby tento projekt padl. V jakém smyslu ale můžeme tvrdit, že "na Ukrajině se bojuje i za nás", to už je nyní předmětem vážných pochybností.

Velmi podobně jako v případě kurdských bojůvek léta financovaných z obchodu s drogami bychom si nejspíše měli přestat namlouvat, že boj, který sledujeme, zahrnuje nutně i boj o to, co je nám drahé. Jednotlivě to tak mnozí Ukrajinci jistě cítí a zaslouží naši nesmírnou úctu a podporu. Agregátně to ovšem bohužel neplatí. Kult nekritizovatelné armády a nekritizovatelného prezidenta představují v této zemi nesrovnatelně více, než nějaká "abstraktní" ochrana civilistů na základě mezinárodního práva. S tím se na skutečném Západě nesetkáváme.

V různých fázích probíhající války se kvůli zveřejňování nepohodlných informací ze strany soptících Ukrajinců dočkaly nálepky "ruského agenta" i takové jednoznačně na straně Ukrajiny stojící osoby, jako šéfredaktor anglické mutace zpravodajského serveru Meduza Kevin Rothrock, redaktor Bildu Julian Roepcke či dokonce ředitel britského Conflict Studies Research Centre Keir Giles. A seznam je každým dnem delší a delší.

Už během ukrajinského protiútoku v Donbasu v létě 2014 západní komentátoři kritizovali praxi ukrajinské armády, která se tehdy od ruské tak úplně nelišila. Hromadná dělostřelecká palba na celá sídla nebyla výjimkou.

Nikdo však tehdy kupodivu nevykřikoval nic o "napomáhání Rusům" a "Putinových agentech", ale místo toho se úřady prostě postaraly, aby taková praxe skončila. Byla politická vůle. Šlo to. Možná i z toho důvodu, že v prezidentském křesle seděla jiná osoba než dnes.

Poslední dny však v Petriho misce války vypěstovaly cize vyhlížející tkáň paranoidní, samospravedlivé ukrajinské nedůtklivosti vůči celému okolnímu světu. Přinejmenším za stávající vlády to vypadá mnohem spíše na nějaké "partnerství" než na řádné spojenectví se Západem.

-1
Vytisknout
5496

Diskuse

Obsah vydání | 12. 8. 2022