Vrbětická aféra aneb Proč je nutné usilovat o deeskalaci vztahů mezi Západem a Ruskem

22. 4. 2021 / Daniel Veselý

Zatímco není pochyb, že se Putinův režim v řadě ohledů chová bezohledně a gangstersky, nemůžeme jedním dechem hovořit o bezúhonném a korektním jednání západních zemí v čele se Spojenými státy vůči Ruské federaci. Dostali bychom se tak do pasti, z níž by nebylo úniku. Dosavadní postup charakterizovaný sankcemi uvalenými na RF kvůli anexi Krymu, které jsou postupně zintenzivňovány, se zdá být nefunkční, pakliže agenti vojenské rozvědky GRU pobíhají po Evropě a provádějí různé subverzní aktivity, jež jsou i v některých případech pro RF zcela kontraproduktivní.

Je proto žádoucí dosáhnout deeskalace – a to s vědomím, že v ovzduší hysterické a válečné atmosféry může být v nejzazším případě alternativou nukleární konflikt, a to třeba v důsledku selhání varovných systémů nebo lidského faktoru či v důsledku ukvapených rozhodnutí. Případ Vrbětice se paradoxně může stát prvním krokem, jak oné deeskalace docílit, neboť nám poskytuje vzácnou příležitost k pochopení spletitých vztahů mezi Západem a Ruskem.

Především je ale nutné dát Kremlu jasně najevo, že podobné podvratné aktivity na našem území nemíníme tolerovat a že vyhoštění ruských diplomatů/špionů i vyloučení Rosatomu z tendru na dostavbu Dukovan není posledním krokem české vlády – i když jsme tak raději měli učinit až po zveřejnění všech relevantních důkazů. Ale rozhodně bychom neměli postupovat způsobem, že malá ČR bude Rusku dávat ultimátum, což vypadá směšně. Na druhou stranu je zapotřebí, aby Západ včetně ČR sebekriticky pohlédl do vlastního zrcadla a zamyslel se nad tím, jakých chyb se vůči kremelskému režimu v průběhu uplynulých dekád dopustil. Pakliže donekonečna líčíme pouze zločiny Kremlu, vykreslujeme jeho lídra jako iracionálního zabijáka a novou inkarnaci Hitlera, a zároveň sebe sama považujeme za nevinnou oběť, jsme na cestě do slepé uličky. Ostatně jedinou pákou, již na Moskvu coby západní společenství máme, je umně kalibrovaná politika.

Kořeny dnešní krize lze hledat v rozšiřování NATO směrem k ruským hranicím, tedy v expanzi hostilního paktu, který měl v dobách studené války odrazit případný útok SSSR na západní Evropu. V únoru 1990 tehdejší sovětský lídr Michail Gorbačov souhlasil se sjednocením Německa a na oplátku si vymínil, že NATO se ani o píď nepohne směrem na východ, což mu slíbil tehdejší americký ministr zahraničí James Baker. Gorbačov získal bezpečnostní záruky o tom, že pakt nebude expandovat také od dalších západních představitelů, jak ilustrují odtajněné americké dokumenty. Jenže tato dohoda byla pouze verbální a NATO svému slibu nedostálo.

Na tuto neblahou skutečnost už v první polovině 90. let s nelibostí upozorňovala prozápadní ruská vláda. V roce 1993 prezident Boris Jelcin svému americkému protějšku Billu Clintonovi zaslal dopis, v němž tlumočil nesouhlas s přijetím východoevropských zemí – jako je Česká republika a Polsko – do Severoatlantické aliance. Jelcin tehdy konstatoval, že rozšíření NATO bez začlenění Ruska oslabí bezpečnost evropského kontinentu. Zastánci severoatlantických struktur jistě namítnou, že obyvatelstvo těchto států mělo v minulosti hořké zkušenosti se Sovětským svazem, nicméně tehdy se Rusko těšilo dobrým vztahům se Spojenými státy, takže tyto obavy pouze pramenily z nedávné historie. Jelcinův Kreml výtky na adresu rozšiřování Severoatlantické aliance vznášel i v následujících letech.  

Vyvstala tedy otázka, jaké hrozby se politika expanze týkala a jakým způsobem zvyšovala bezpečnost evropského a amerického kontinentu, jak stojí v analýze na webu americké organizace Arms Control Association kritizující agendu Clintonovy vlády. Kdyby NATO bylo demokratizující silou, poznamenávají analytici, Rusko by pravděpodobně mělo být mezi prvními zeměmi, jimž by byl vstup do paktu nabídnut. Autoři studie varují, že největším nebezpečím pro Evropu by bylo, kdyby rozšiřování aliance Rusko odehnalo od Západu, od demokratizace – a kdyby jej vehnalo do konfrontační politiky. Dnes tato slova zní přímo prorocky. Pokud západní civilizační okruh bezpodmínečně artikuloval své bezpečnostní zájmy, neexistuje důvod, proč by měl totéž upírat Ruské federaci.

Představitelé Severoatlantického paktu však těchto námitek nedbali a expandovali dále na východ. Kreml důrazně varoval před začleněním pobaltských zemí (Estonska, Lotyšska a Litvy) do NATO, k čemuž došlo v roce 2004. Ruská vláda rovněž kritizovala vývoj systémů protiraketové obrany, jež měly být umístěny v Rumunsku, České republice a Polsku. Moskva se podle korespondenta BBC News Laurence Petera chtěla na vybudování protiraketové obrany podílet, nicméně k této spolupráci nakonec nedošlo. V reakci na tento projekt RF v Kaliningradské oblasti v roce 2013 rozmístila rakety typu Iskander. Nicméně český mediální diskurz systematicky peskoval kontroverzní ruské aktivity či ofenzivní akce, jako kdyby snad existovaly v nějakém vakuu.

Zatímco s přijetím bývalých sovětských republik do NATO musela Moskva spolknout hořkou pilulku, zvažovaný vstup Gruzie a především Ukrajiny do aliance již pro ni byl absolutně nepřijatelný. Stačí jen letmý pohled na mapu: žádná země na světě nechce mít u svých hranic vojska hostilní vojenské organizace. Ve společné deklaraci u příležitosti summitu NATO v Bukurešti v dubnu 2008 stojí psáno: „NATO vítá euroatlantické aspirace Ukrajiny a Gruzie na členství v Severoatlantické alianci. Dnes jsme se dohodli na tom, že se tyto země stanou členy NATO.“ Vladimir Putin v reakci na bukurešťskou deklaraci prohlásil, že přijetí Ukrajiny a Gruzie do NATO by představovalo „přímou hrozbu pro Rusko“. Představme si, kdyby nepřátelský vojenský pakt vedený Moskvou nebo Pekingem expandoval v Latinské a Centrální Americe a nakonec by zvažoval i začlenění Mexika… Třebaže k přijetí těchto zemí do aliance nedošlo, toto prohlášení mělo neblahé konsekvence. Gruzínský kabinet, patrně povzbuzený možností stát se členem nejmocnějšího vojenského paktu na světě, po oboustranných rozmíškách vyprovokoval předem prohranou válku s Ruskem, jak dokládá zpráva vypracovaná pod hlavičkou EU.

Avšak k zásadnímu zhoršení ve vztazích mezi Ruskem a Západem došlo v roce 2014, kdy se na Ukrajině dostala k moci proamerická vláda. Kreml, ale i někteří západní akademikové, jako je John Mearsheimer, Stephen Cohen nebo Eric Zuesse, klasifikují změnu režimu v Kyjevě jako puč, a nikoliv jako výsledek demokratické revoluce. Ať tak či onak, tato událost přiměla Moskvu k anexi Krymu, zatímco na východě země se rozhořel konflikt mezi proruskými separatisty a ukrajinskou vládou. Putinův režim se tehdy obával, že v sevastopolském přístavu, kde mělo Rusko pronajatou námořní základnu, zakotví americká válečná plavidla. Západní pozorovatelé sice psali o Putinově paranoi, jenže jak ilustrují zmíněné okolnosti, i zveličelý strach může mít reálné kontury. Hojně medializovaná a odsuzovaná anexe Krymu, jež je porušením Budapešťského memoranda garantujícího celistvost Ukrajiny, je v tuto chvíli fait accompli, obdobně jako izraelská anexe východního Jeruzaléma a Golanských výšin, proti čemuž na rozdíl od krymského záboru nikdo neprotestuje.

Na druhou stranu chtít po Rusku, aby dodržovalo mezinárodní dohody a konvence, je ze strany západního společenství poněkud licoměrné, uvážíme-li, že USA bombardovaly ruského spojence v Srbsku, aniž by k tomu měly mandát RB OSN, nebo když provedly ilegální invazi do Iráku, již západní analytikové označili za „největší mezinárodní zločin“. Intervenci NATO v Libyi v roce 2011 – kdy aliance porušila rezoluci RB OSN a kdy došlo k rozbití státního útvaru a následnému chaosu – Putinův režim chápal jako „akt zrady“.  RF se v reakci na zničení Libye začala intenzivněji angažovat na Blízkém východě, kde se chtěla stát protiváhou americkým silám.

Všimněme si rovněž, že subverzivní a zločinné aktivity RF v západních zemích byly zahájeny až po vypuknutí ukrajinské krize. K sabotáži ve vrbětickém muničním skladu došlo na podzim roku 2014, kdy Česká republika doplatila na konflikt mezi Kremlem a jeho nepřáteli na Ukrajině či v Sýrii. O rok později se ruská rozvědka pokusila otrávit bulharského obchodníka se zbraněmi, jehož zásilku ve Vrběticích vyhodila do vzduchu. V říjnu 2016 se agenti GRU neúspěšně pokusili mobilizovat protizápadní nespokojence v Černé Hoře a o dva roky později došlo k proslulému otrávení dvojitého agenta Skripala a jeho dcery ve Velké Británii.

Jádrem současné konfrontace mezi Západem v čele s USA a Ruskem je konflikt na Ukrajině. Jenže ani v tomto sporu nelze hovořit pouze o agresivních a expanzivních krocích Kremlem podporovaných separatistů či samotného Kremlu. Ostře sledovaným manévrům ruské armády u ukrajinských hranic podle norského analytika Glenna Diesena předcházela mobilizace ukrajinských vojsk poblíž Donbasu, jež povzbudila verbální podpora ze strany Bidenovy vlády. Diesen v katarské televizi Al Džazíra zdůraznil, že u zrodu stávající krize stojí právě rozšiřování NATO směrem k ruským hranicím, přičemž případný vstup Ukrajiny do NATO pro Rusko představuje smrtelné ohrožení. Řešením této komplikované situace by podle Diesena – ale i dalších autoritativních hlasů, jako je Henry Kissinger či John Mearsheimer – mohlo být dosažení neutrálního statusu Ukrajiny, jež by tvořila most mezi Západem a Ruskem. Mearsheimer dále navrhuje, aby byl vytvořen ekonomický záchranný balíček pro Ukrajinu v režii Ruska, Mezinárodního měnového fondu (IMF) a EU a aby byla garantována práva menšin, a to především jazyková práva. Další možností je decentralizace moci v zemi a vytvoření autonomie na Donbase, což je ale velice ožehavé téma.

Alternativou vůči „mostu mezi Západem a Ruskem“ je v současnosti na jedné straně úsilí ukrajinské vlády o vstup do NATO či možná snaha o získání jaderných zbraní a na straně druhé ruské rozdmýchávání konfliktu na východě země. Alternativou jsou tedy nebezpečné hrátky s atomovým ohněm, protože Kreml se s nepřátelským vojenským paktem u svých hranic nikdy nesmíří. Nicméně Ukrajina je zároveň klíčem k narovnání pošramocených vztahů mezi Západem a Ruskem. 

 

 

.