„My jsme vám udělali mnohem více než vy nám“

9. 7. 2018 / Nikola Šedinová Slabáková

čas čtení 11 minut


Fotografie německé spisovatelky Herty Huberové, která zobrazuje německo-českou hranici na Chebsku, vlevo Bavorsko, vpravo Česká republika.


Němečtí nacisté zavinili válku, páchali hrůzy. O tom není sporu. Je to obecně známo. A po válce? To, co se ale dělo v běsnění vrahů českých revolučních gard, byla msta, kolektivní vina, kterou podobně jako za války odnesli povětšinou nevinní lidé. Má smysl oplácet zlo zlem? Přinese to něco dobrého? Nebo to vše spadá pod rčení „Kdo seje vítr, sklízí bouři?

V souvislosti s opětovným vzedmutím vášní, pokud se týká poválečného odsunu či lépe vyhnání občanů německé národnosti žijících v Československu, a tím i aktuálního výroku německé kancléřky Angely Merkelové k pamětnímu dni Obětí útěku a vyhnání o „neexistujícím morálním ospravedlnění pro vyhnání Němců“. Co však Merkelová vlastně řekla?


Cituji německé Saské noviny: „Kritika se směřuje konkrétně proti větě Merkelové, podle které pro vyhnání „nebylo morální ani politické ospravedlnění“. Merkelová doslovně dále: „Vyhnaní z vlasti byli oběťmi, které zakusily hořké bezpráví. Vysloveně k tomu kancléřka ještě připojila: „Ale my také nepoznáváme příčinu a důsledek. Vyhnání a útěk Němců bylo bezprostředním následkem Německem započaté druhé světové války a nesmírných zločinů během nacionálněsocialistické diktatury“. Schmidt H.-J., Prager Proteste auf Merkel-Rede. Sächsische Zeitung. [online]. Červen, 2018 [cit. 2018-06-25]. Dostupný ZDE.

Němci se dle slov tohoto výroku evidentně vyrovnali s válečnou minulostí. Učinili tak i Češi se svými poválečnými skutky? Neplujeme citací výroku vytrženého z kontextu na vlně téhož nacionalismu, ze kterého válečné a poválečné děsivé činy vzešly?

Nezažila jsem ani vzdáleně dobu po válce, ale měla jsem to štěstí, že mi poskytli rozhovory přímí účastníci zmíněné časové periody, hlavní aktéři, očití svědci. Němci, pro které v příhraničí, ale i v jiných německých jazykových oblastech či ostrovech, byl po dlouhá staletí domov, těch málo žijících pamětníků, pro něž i ve vysokém věku a po desítkách let života mimo rodnou zem, je vlast stále zde. Jim ke cti a památce, zejména spisovatelce Hertě Huber, narozené v roce 1926 Lubech u Chebu, která mi věnovala několik svých knih o životě v pohraničí na Chebsku (Die Grenze ist die alte Gartentür;, „…aber Brennessel wachst schneller; Kinderzeit im Egerland), a ve svých milých dopisech poutavě vyprávěla.

Po dobu mé základní a středoškolské docházky byl termín sudetský Němec v podstatě nadávka, tak jsem to vnímala a tak nás to se všemi konsekvencemi bylo učeno. Až později jsem v kontaktu s životní realitou, vyhledávanými informacemi, návštěvou pohraničí, se začala zabývat myšlenkou, že ta skládačka není jednoduchá a nepasuje do sebe tak dobře, jak jsem se domnívala a bylo nám v učebních osnovách předkládáno. Nevěděli jsme mnoho o tom, že v naší zemi žilo přes tři miliony Němců, kteří zde s Čechy po staletí vcelku dobře soužili, byli pozvaní českými panovníky, aby málo osídlené české pohraničí kultivovali, hospodářsky zvelebili, kulturně obohatili, což se jim úspěšně podařilo. Tyto kultury se mezi sebou mísily, ovlivňovaly a v podstatě do příchodu nacionalismu 19. století, a hlavně nástupu Konráda Henleina, jak mi sdělili pamětníci, dokázali spolu v českém prostoru po dlouhá staletí žít.

Neslyšeli jsme ve škole mnoho o tom, že tito Němci po 2. světové válce mohli být násilím vyhnáni, byli vždy jen odsunuti. Ani o československé polovojenské organizaci německých antifašistů Rote Wehr (Republikánská obrana), jejíž příslušníci bojovali v roce 1938 v československém pohraničí proti sudetoněmeckým povstalcům. Nepsali jsme si v dějepise o poválečných masakrech Čechů na německých civilistech - mužích, ženách, dětech v Doupově, Tocově, Postoloprtech, Jihlavsku, o brněnském pochodu smrti. Ani o 4. březnu 1919, kdy Němci v republice pokojně demonstrovali za své právo na sebeurčení; demonstrace byly potlačeny československou armádou s 54 mrtvými, mezi zabitými byly ženy i děti (Hoebsch, Jörg K.: Geschichte der Tschechoslowakischen Republik 1918–1978. W. Kohlhammer, Stuttgart 1978, s. 30. ISBN 3-17-004884-8.). Ptala jsem se sama sebe, proč se naše pohraničí tolik liší od německého a rakouského, proč je na historických fotografiích udržované. Kdo stavěl hrázděné domy, kdo vily v západočeských lázních. Že v mapě bývaly stovky obcí, které nyní neexistují. Kde zůstal jazyk, víra, pevné zvyky ročních dob, tradice, staletí lidské práce. Kdo sázel mohutné aleje, proč se v neudržovaných houštinách, v ruinách rozpadlých obydlí, objevují užitkové rostliny. Kde jsou ti, kteří toto vše po generace tvořili?

Na to všechno lze odpovědět výše zmíněným příslovím „Kdo seje vítr, sklízí bouři.“

V podstatě ano. Němci ho zaseli. Češi si ale dodnes ne zcela připustili, že té bouři po válce posloužili.

Uvedu zde několik citací vzpomínek pamětníků na poválečné období.


Citováno z Knopp, G.: Die große Flucht. Econ, 2001. ISBN-10: 3430155053.

Friedrich Kühnl (Doupov): Doupov, vyrostl jsem tam jako dítě. Byla to naše vlast. Já jsem toho názoru, že člověk tam, kde je narozený, kde také stráví svoje mládí a pak je z toho vytrhnut, je strašné. Já jsem to tak tehdy vnímal. A také jsem velmi zle trpěl steskem po domově, docela zle, strašně. Ty celé roky. A všechno opuštěno. Stále znovu opuštěno, opuštěno, opuštěno.

Maria Stiemer (Doupov): Náš starý statek měl letopočet 1614. Vyrostli jsme tam, generace za generací, a pak se muselo naráz všechno opustit, dobytek tam zůstal, všechno, a my jsme šli ven a nevěděli jsme kam.

Maria Stiemer: o vyhnání neměl nikdo tušení. Přece jsme utíkali, přece odešli. Nebyl zde však pro to přece žádný důvod. Lidé pracovali, až doposledka. Na gymnáziu šlo všechno svým během. Žádný člověk neměl tušení.

Josef Schuh (Doupov): Člověk měl strach. Můj otec například říkal, že teď na nás přijdou těžké časy. Ale že ztratíme domov, to se nevěřilo.

Maria Stiemer: Můj muž se mohl s námi rozloučit. Oba jsme plakali. Směl se rozloučit s dětmi (manželé Maria a Emil Stiemarovi měli pět dětí). A řekl: „Děti buďte hodné a vždy následujte svoji maminku.“ A pak vyšel ven. Dva dny na to byl zastřelen.“

Maria Stiemer (do 1945 v Doupově): Jednoho dne přišly dvě staré dámy a řekly: „Během hodiny musíte být připraveni před domem. A pak řekly: „Ano, máte to za hodinu nechat volné, máte jít pryč“. Když znovu přišly, brzy visel na okně kříž.“

Annie Hetz (do 1946 v Doupově): Šlo se dolů k nádraží, tam byly přistaveny dobytčí vagóny; když byly věci nacpány dovnitř, pláč byl inu velký, pohled zpět, už více neuvidíme domov.

Maria Stiemer: Mně se nedaří špatně. Ale myšlenky jsou stále na domov. Je to zvláštní. Tam, kde se tak těžké zažilo, vidím domov.

Citováno ve zkrácené verzi z http://www.heimatkreis-aaz.de/Ich_heisse_Christiane_Bruckner.pdf

Jmenuji se Christiane Brückner, rozená Müller. Je mi 80 let, narozená 1924 v Tocově. 11 km vzdáleného od Doupova. Jsem lékařkou pro všeobecnou medicínu. Navštěvovala jsem v Doupově vyšší školu a gymnázium. V Doupově jsem složila maturitu a započala pak v Praze na Karlově univerzitě se studiem medicíny. Museli jsme pak ovšem studium přerušit kvůli totálnímu válečnému nasazení. Pak přišel rok 1945 a my jsme zažili ty nejhorší události, které se odehrály také v Doupově, ale tam jsem nebyla přítomná, měla jsem jen poznámky od muže, který byl v Doupově vězněn a popsal celé události. Tyto záznamy dnes předávám.

Já sama jsem byla svědkem v Tocově. Tocov je malé místo, leží asi 600 metrů vysoko v Doupovských horách. Měl asi 600 obyvatel. Tam se v roce 1945 odehrály ty nejhorší skutky. Byla jsem svědkem, kdy před našima očima zastřelili dvacet místních mužů. Byli vybráni, bez volby, postaveni ke zdi jedné šopy, byli biti a mučeni. Jeden sedmnáctiletý mladík byl s hlavou pod vodou topen a znovu vytáhnut, pak přišlo komando, že mají být zastřeleni. Partyzány zastřelili z okna a z ulice. Muži padli a jiní obyvatelé vesnice je museli naházet do masového hrobu na hřbitově. Střelci nenosili žádnou korektní vojenskou uniformu. Byly zpestřené červenými šátky a také z části německými uniformami. Nazývali jsme je revoluční gardy. Muži byli mrtví, ale já musím čestně říct, že události z 2. července pro mě byly ještě strašnější; když jsem nastoupili a bylo nám řečeno, že dnes budeme zastřeleni…. Pak nás vedli k poslednímu domu vesnice, v němž ležel na chodbě zastřelená celá rodina – dva dospělí a tři děti. To bylo 2. července, 5. července to bylo 20 mužů. …Ve stejné době ve výletním hostinci blízko Tocova, nazývá se Kottelshof, to jsme zjistili teprve později, byli zastřeleni 2 muži ze statku a celá rodina.

To jsou události, které jsem zažila a jež mohu odpřísáhnout. Vedle mě stála naše sousedka, selka, která měla vedle sebe tři děti, muž stál tam vpředu. Moje kamarádka stále vedle mě s její sestrou. Proč jednou neřekne česká vláda: „Ano, pomstili jsme se.“ Ve slově pomsta je již zdůvodněno, že něco předcházelo z německé strany. To nemůžeme a nesmíme zapřít a je nám to líto. A Češi by také jednou mohli říci: „Stalo se to a mrzí nás to.“ To by mi stačilo. Ale stále se jen pochybuje, že to tak bylo. Přišla jsem pak v roce 1945 do Bavorska, nejprve jsem pracovala a pak dokončila  své studium a udělala jsem doktorát z medicíny na univerzitě v Erlangenu. Mám vlastní praxi, kterou v malé míře ještě využívám. Totiž moji staří pacienti.

To je všechno.



0
Vytisknout
11478

Diskuse

Obsah vydání | 10. 7. 2018