Svátky Cyrila, Metoděje a Jana Husa v dnešní době

5. 7. 2016 / Boris Cvek

Svátek Cyrila a Metoděje se po přesunutí z 9. března na 5. července, kteréžto přesunutí schválil na žádost olomouckého arcibiskupa Bedřicha z Fürstenberska papež Pius IX., mohl zdát jako způsob, jak odlákat v českých zemích pozornost od výročí upálení Jana Husa, které následuje hned den poté. Dnešní perspektiva může být ovšem jiná.

Křesťanství je v dnešní české společnosti menšinové a ekumenicky sjednocenější, církevní knížata, mezi něž v 19. století patřil také arcibiskup olomoucký, dávno přestala existovat. Po komunistickém totalitním pokusu o vymýcení křesťanství a interpretování věrozvěstů i Husa ve smyslu národních, nenáboženských hodnot, můžeme s překvapením zjistit, že spojnice mezi oběma státními svátky je vlastně a především křesťanství.

Ne ledajaké křesťanství, ne křesťanství jako nepodstatný přídatek, ne křesťanství ve vyjetých kolejích, ale křesťanská vzdělanost a opravdovost jako kulturní mise. Odvaha, odpověď na potřeby doby, politický čin s dalekosáhlými důsledky. Častou chybou při státem posvěceném glorifikování minulosti je zapouzdření starých událostí jako nástroje pro běžný chod věcí, jako argumentu pro konzervativní touhu po ušlechtilé minulosti, ačkoli samotné historické události, které se glorifikují, byly jasným pokusem o progres, o změnu a vzpomíná se na ně jen proto, že ta změna byla dalekosáhlá, i když – jak to v dějinách často bývá – probíhala jinak a rozhodně nikoli tak ideálně, jak by její iniciátoři ve skutečnosti chtěli.

A co je podstatné: nebyla to změna regionální, byla to změna civilizační (ať už jde o slovanské písmo a slovanskou liturgii, nebo o spor západního křesťanství o roli osobního svědomí a církevní autority v náboženském i společenském životě, který vyústil ve vznik protestantismu a moderní individualistické civilizace).

Svátek věrozvěstů i Jana Husa lze interpretovat a politicky využít různě, i nacionalisticky. Kdyby se ovšem ti, které si o těchto svátcích připomínáme, obrátili dovnitř svých vlastních národů a životů, kdyby neměli na mysli mezinárodní řešení palčivých problémů své doby jakožto doby, která už tehdy naprosto přesahovala hranice jednotlivých zemí, tak by nikdy do historie nemohli vstoupit.

0
Vytisknout
2762

Diskuse

Obsah vydání | 7. 7. 2016