Statečnost, i ta pedagogická, je zpravidla na obtíž...

Demokracie spočívá v tom, když jste poslušní

4. 7. 2016 / Bohumil Kartous

Antonín Kolář si dovolil příliš. První školní den roku 2015, v době vrcholící mediální hysterie nad imigrací z válkou zmítaných zemí, z velké části arabských, si dovolil před své studenty na Masarykově gymnáziu v Plzni předstoupit v arabském tradičním oděvu. Co tím sledoval, říká v rozhovoru pro Britské listy. Je zajímavé, že české školy vytěsňují pedagogy, kteří jsou schopni sdělit studentům následující myšlenky. Pravda, mají jich na rozdávání. Míra pokrytectví, jejíž prostřednictví se snažilo vedení školy bojovat se smyslem poznání, je těžko uvěřitelná. Reakce studentů je naopak přirozená: hájí někoho, kdo je skutečně vzdělává. Je vlastně dobrou zprávou, že nepreferují tmářství. Je špatnou zprávou, že digitální divošství tmářství vytváří a upevňuje...

Snažil jsem se studentům demonstrovat, že to, že věci nevidíme, nejsme schopni je pochopit, ještě neznamená, že věci neexistují. Že každý nějak vzdělaný člověk má určité limity, které ho omezují a že bychom si tyto limity měli uvědomovat i my sami, totiž abychom my sami získali pokoru a neupalovali jiné názory a náhledy na koniášovských hranicích, které se zažehávají silou vlastního dogmatu.

(...)

Studenti se dokázali o věcech informovat, vyhledat si informace a na FB jsem je upozornil, aby se snažili naslouchat i argumentům protistrany, to v momentě, kdy jsem se dozvěděl, že někteří studenti na moji podporu chystají shromáždění poté, co jsem zveřejnil, že ve škole dávám výpověď.

(...)

Opakovaně také studentům říkám, aby se při jakémkoli řešení problému řídili zásadou: "Nepronásleduji osoby, ale omyly." Řešíme spor, princip, ale pak se podáním ruky s uchováním důstojnosti ke svému protějšku rozejdeme. S paní ředitelkou jsem o tomto také mluvil, ale zjevně na tento způsob komunikace nejsme ještě kulturně připraveni, soudě dle toho, že mě vedení školy v posledních dnech ani neodpovídalo na pozdrav.

(...)

V souvislostí s chystanou studentskou expedicí do Himálaje získáváme ohromnou podporu všemožných soukromých, neziskových i veřejných institucí. Jen ze strany vedení školy přichází opět ta tíha mlčení, ignorace a v podstatě dlouhodobě opakovaného úzu, že jde o jakousi moji, rozuměj soukromou aktivitu, s níž v podstatě škola nechce nic mít společného. To, že se na expedici připravují vynikající studenti, kteří šíří dobré jméno školy, nikoho nezajímá.

Na začátku uplynulého školního roku jste přišel do třídy v tradičním arabském oblečení. Co jste tím sledoval?

S předchozím i současným vedením jsem se několikrát dostal do situace, kdy se mi zdálo, že narážím doslova na nesmyslnou zeď nepochopení. Např. v roce 2008 jsem se skupinou studentů 5 týdnů cestoval po Sýrii a natáčeli jsme dokumentární film. Po vypuknutí války jsem se studenty mediálního semináře zorganizoval úspěšnou humanitární benefici ve prospěch Člověka v tísni - SOS Sýrie, bylo vybráno necelých 30 000,- Kč. Škola se od této akce distancovala s poukazem na to, že akce, by se mohla "politicky a nábožensky zvrtnout". Proto jsem ji pořádal pod hlavičkou Klubu cestovatelů Plzeň, který při škole funguje v podstatě jako "paralelní polis". Tam, kde škola nemůže a nechce, nebo má strach a obavy, umožňoval klub studentům rozvíjet svobodně jejich činnost. Benefici podpořili svojí přítomností takové kapacity jako Charif Bahbouh, vedení školy se domnívalo, že půjde zřejmě o nějaký islamistický večírek, nikdo z vedení se na akci nedostavil.

Na počátku roku jsem věděl, že dostanu novou třídu, vrátil jsem se akorát z delší cesty po Kyrgyzstánu a přemýšlel jsem, jak studenty zaujmout a jak položit pevný základ pro jejich uvědomění si hodnoty sebe sama a hodnoty vzdělání. Paní ředitelka původně na moji hodinu chtěla pozvat jakési úředníky z krajského úřadu. Sdělil jsem jí, že si chci úvodní hodinu udělat podle svého. Paní ředitelka mluvila o strachu, aby se mě děti nelekly, ubezpečil jsem ji, že se tak rozhodně nestane. O tom, že se studentů bude paní ředitelka možná ptát, jestli v hodině neměly strach, hovořím i ve videu. V momentě, kdy se vedení školy dozvědělo, že video je zveřejněno, ředitelka školy zdůvodňovala vše tím, že mi výslovně zakázala do hodiny v oděvu přijít.

Základním smyslem sdělení, které jsem chtěl studentům vštípit, byla myšlenka, že základem všeho vzdělání by měla být láska k nepoznanému, k tomu, co nás přesahuje. Snažil jsem se studentům demonstrovat, že to, že věci nevidíme, nejsme schopni je pochopit, ještě neznamená, že věci neexistují. Že každý nějak vzdělaný člověk má určité limity, které ho omezují a že bychom si tyto limity měli uvědomovat i my sami, totiž abychom my sami získali pokoru a neupalovali jiné názory a náhledy na koniášovských hranicích, které se zažehávají silou vlastního dogmatu.

To, že bych měl své počínání natočit, mě v podstatě napadlo až se vstupem do hodiny. Jsem dnes za tento nápad hodně vděčný. Dříve jsem byl mnohokráte vystaven do situace "jedna paní povídala", která se těžko argumentačně řeší, nemáte li důkaz. Studenty jsem proto poprosil, jestli by jim nevadilo, pokud hodinu nahrajeme, abychom se k řečeným slovům mohli případně někdy vrátit, nebo umožnit komukoli jinému zjistit, co se v hodině "dělo." V současné době, kdy vedení školy zjevně obsah řečeného dlouhodobě ignorovalo a své argumenty opíralo jen o formální výklad vidění, jsem rád, že nastává prostor ke svobodnému argumentačnímu sporu. Zpětně mi připadá velmi vtipné, když vedení školy ve svém oficiálním prohlášení tvrdí, že s obsahovou stránkou videa nemělo nikdy problém. Ani ho mít nemohlo, protože ho dlouho neznalo.

Vaše hodina je natočena, každý si může udělat obrázek, nicméně jen krátce, vy jste propagoval nějakou víru či její projevy, nebo snad nějakou ideologii?

Jedinou víru, kterou jsem propagoval, byla víra ve svobodného člověka, víra v demokratický ideál a podstatu humanismu. Snažil jsem se studentům hned v první hodině říci, že já mám stejnou hodnotu jako oni, že vztah učitele a žáka není vztahem poddanství a podřízenosti, ale naopak vztahem partnerství. Snažil jsem se, aby si studenti uvědomovali, že učitel je ve škole od toho, aby učil studenty přemýšlet a provázel je odborným labyrintem svých oborů, ale zároveň by studenti svým otevřeným přístupem měli učit i vyučujícího a vyvíjet na něj tlak, aby nezkostnatěl. Studentům jsem také vysvětloval význam některých původem řeckých slov, s nimiž se běžně setkávají, ale jejichž původní význam málokdo zná. Například že slovo škola bylo původně chápáno jako prostor k zábavě, odpočinku, nebo jak říká Aristoteles způsobu trávení volného času za účelem dosahování duchovního obohacení.

Jaké vzbudila vaše performance reakce u studentů?

Hned druhý den následoval adaptační kurz pro studenty, kde jsme si o nějakých myšlenkách ještě povídali. Posléze proběhl třídní aktiv, kde jsem se rodičů ptal, jestli k dané věci nemají nějaké připomínky. Vše v podstatě mohlo zdánlivě usnout, kdyby video nebylo volně dostupné na youtube, o čemž se dozvědělo vedení školy a začal konflikt, nikoli ovšem s myšlenkami sdělenými ve videu, které vedení školy neznalo. Střetl se byrokratický aparát neinformovanosti lpící na formě s postojem, který hájí jednotu obsahu a formy ve své celistvosti, navíc veřejně. Ještě 21. 6. mi paní ředitelka tvrdila, že dané video poslouchat nemusí, že jí stačí, když se na "to" pouze podívá. Několikráte jsem ji vyzýval, aby si u videa pustila i zvuk. Jsem potěšen, pokud si studenti pustí i zvuk a nespokojí se s prvoplánovým obrázkem. A jsem rád, že na vše, co se odehrávalo potom, studenti reagovali svojí "performancí", která byla vtipná, slušná, s hlavním poselstvím, že lišit se je normální. Na své studenty jsem hrdý, těší mě, že se dokážou otevřeně postavit za nějaký názor, smysluplně ho formulovat.

Vy jste byl později nařčen z podpory islamismu, jak to vzniklo?

Při ústních jednáních s paní ředitelkou jsem byl informován o tom, že do školy volají anonymové. Snažil jsem se zjistit, o co jim šlo a jaké byly jejich argumenty. Bylo mi vysvětleno, že škola se těmito anonymními telefonáty musí zabývat. Zároveň jsem byl seznámen s tím, že anonymové si stěžují, že ve škole učí islamista. Ředitelka školy mě informovala, že musí hájit zájmy školy a abych si uvědomil, že tímto kazím dobré jméno školy. Dále tvrdila, že pokud jí volají rodiče, kteří nebudou do školy hlásit své děti, mám si uvědomit, že moji kolegové mohou přijít o úvazky a o práci. V daný moment mi připadalo naprosto absurdní, že se potýkám s neviditelným systémem někdo, něco, nějak a uvědomil jsem si, že ze strany vedení školy jsou používány manipulativní praktiky, s nimiž nesouhlasím. Sám jsem proto požádal vedení školy o udělení výtky zaměstnavatele, jejímž udělením mi paní ředitelka hrozila, pokud video nestáhnu ze svých vlastních stránek. Chtěl jsem se totiž konečně dozvědět nějaké konkrétní argumenty. Bylo mi ve výtce vytčeno, že jsem porušil zákon na ochranu osobních údajů a že jsem nerespektoval příkaz vedení školy nedostavit se na danou hodinu ve velmi nevhodně zvoleném obleku. Na danou situaci jsem zareagoval písemně dopisem pro paní ředitelku:

"Domnívám se, že mravní integrita pedagoga je nezbytnou podmínkou toho, aby měl pedagog u svých studentů autoritu. Nedokážu si představit stav, kdy vyučující něčemu studenty učí, ale zároveň svým pokryteckým účelovým chováním svá slova devalvuje. Myslím si, že zvláště u vyučujícího humanitních předmětů by nikdy neměl nastat účelový rozpor mezi slovy a skutky, jelikož v ten daný moment se vyučující zpronevěřuje hodnotovému rámci humanismu a stává se obětí vlastního pokřivení, pokrytectví, účelovosti, stává se zelinářem z Havlovy eseje Moc bezmocných. Pokud má někdo z videa strach, zajímala by mě podstata tohoto strachu, já se za své ve videu vyjádřené postoje a myšlenky nestydím, plně si za nimi stojím."

Teprve v den konání pedagogické porady, kdy jsem vedení školy oznámil svoji výpověď, se paní ředitelka vyjádřila, že do školy volaly dva anonymní telefonáty. Nemohu soudit, ale skoro se domnívám, že to byla účelově vytvořená věc, že do školy vlastně nikdo nevolal. Zároveň absolutně nechápu, proč by se vedení školy anonymy mělo zabývat a velmi vesele působil argumentační kolotoč, kdy nejprve paní ředitelka hovořila o tom, že neví, jak "to" celé volajícím vysvětlit, ale v momentě, kdy se z celé věci stal veřejný mediální problém, již slyším, že paní ředitelka anonymy informovala o tom, že islamista nejsem, jen mám trochu nekonvenční metody vyučování. Myslím tedy, že celý islamismus je pouhá bublina nafouknutá strachem a obarvená hloupostí.

Pokoušel jste se zjistit, na základě čeho je to obvinění postaveno, kde má nějaký faktický, racionální kořen?

Osobně se domnívám, že společným motivem je strach, lidská omezenost, nevzdělanost a obava právě z toho, co nás přesahuje. Z tohoto důvodu velmi pravděpodobně škola odmítla pod svá křídla přijmout mezinárodní program Mezinárodní cenu vévody z Edinburghu, který ve škole zajišťoval právě také Klub cestovatelů Plzeň a jehož jsem ve škole garantem. V rámci programu jsem byl se studenty 4 týdny v Arménii, kde jsme natáčeli film, který posléze v benefičních projekcích vydělával peníze pro potřeby vozíčkářů a jejich asistentů - Nairi 2014. Nyní se se studenty chystáme společně s jedním z vozíčkářů na expedici do oblasti Malého Tibetu v Himálajích

Kořenem je jiná mentalita uvažování vedení školy, kdy třeba v souvislosti s touto připravovanou expedicí jsem vedl rozhovor s panem zástupcem, kdy mi vysvětloval, jestli jako dějepisec, kterému jde o objektivní hledání souvislostí, se také zmiňuji o tom, že Tibeťané byli osvobozeni Číňany, že 5 % tibetských mnichů vykořisťovalo 95 % zbývající tibetské společnosti ap. V takových rozhovorech se mi podlamují kolena. Když jsem se pana zástupce ptal, z jakých zdrojů informace čerpá, dostal jsem od něj posléze jakýsi "výcuc žumpy" čínské propagandy, který si dodnes uchovávám. Pokud vedení školy takovýmto způsobem vidění světa přistupuje k řešení problémů, které moderní svět přináší, nelze se potom divit vůbec ničemu.

Postavil se za vás někdo ze studentů či kolegů?

To je velmi zajímavá otázka. Dlouho jsem vedl spor pouze já s vedením školy, nechtěl jsem do toho zatahovat ani své studenty, ani kantory. Bylo moc zajímavé, že vedení školy se domnívalo, že nějak manipuluji se svojí třídou, proto cítil pan zástupce potřebu "vše vysvětlit" v momentu, kdy moje třída, kde jsem video pořídil, ještě o ničem nevěděla, kromě toho, že byla zveřejněna videa. Postupně jsem na své FB stránky přidával jednotlivé "prameny". Zveřejnil jsem prvotní video, po výtce, že jsem ho natočil na půdě školy, jsem doma natočil video druhé, posléze jsem na své stránky zveřejnil i oba dopisy, které jsem psal paní ředitelce. Všichni byli tedy informováni pouze tehdy, pokud si sami našli přístup na mé FB stránky. Veliký rozdíl je v reakci a to mě v podstatě velmi těší. Studenti se dokázali o věcech informovat, vyhledat si informace a na FB jsem je upozornil, aby se snažili naslouchat i argumentům protistrany, to v momentě, kdy jsem se dozvěděl, že někteří studenti na moji podporu chystají shromáždění poté, co jsem zveřejnil, že ve škole dávám výpověď.

Studenti reagovali slušně, s vtipem a na základě konkrétních argumentů. Vedení školy postupně přizpůsobovalo svá vyjádření "mediálnímu obrazu", v krátké době jsem se dozvěděl, že jsem jeden z nejlépe placených učitelů ve škole, studenti byli informováni o tom, že jsem byl přesvědčován, abych ze školy neodcházel atd. Někteří vyučující mi vyjádřili podporu ve FB fórech a svojí přítomností na studentském shromáždění, někteří osobně. Byť nepřímo byli rovnou obviněni, že se nechali zatáhnout do mé "hysterické" FB kampaně, do jaké míry jsem já nějakou hysterii vyvolával, se může přesvědčit každý. 

Z kantorů se mě ale opravdu nikdo veřejně a adresně před vedením školy nezastal, zčásti je to proto, že některým chyběly informace o podstatě sporu, ale zároveň je to i jeden z jevů, které mě ve škole dlouhodobě trápily. Mnoho lidí používá ostrá hodnocení a ostrá slova ve skrytu kabinetů, ve veřejném fóru sborovny se dělá jakoby nic. Problémy se naopak řeší "v utajení" na pohovce ředitelství školy. Myslím, že každého vyučujícího by překvapila kdekterá nezletilá holčička ve Velké Británii, která je schopná vést s vedením školy otevřený dialog. Opakovaně také studentům říkám, aby se při jakémkoli řešení problému řídili zásadou: "Nepronásleduji osoby, ale omyly." Řešíme spor, princip, ale pak se podáním ruky s uchováním důstojnosti ke svému protějšku rozejdeme. S paní ředitelkou jsem o tomto také mluvil, ale zjevně na tento způsob komunikace nejsme ještě kulturně připraveni, soudě dle toho, že mě vedení školy v posledních dnech ani neodpovídalo na pozdrav. Bývalá ředitelka školy mým studentům kdysi při řešení jednoho sporu s vyučující dokonce sdělila, že studenti nejsou ve škole od toho, aby hodnotili výuku kantora. Jde tedy v principu o střet uzavřené bezbolestné ustrašenosti s otevřenou bolavostí odvahy hledat řešení problému.

Vyjádřilo se ministerstvo školství? Je to přeci jen závažný precedens...

Nevím, jak by se ministerstvo mělo vyjadřovat, jde o lokální problém. Co by ovšem mělo ministerstvo vést v patrnosti, je způsob výběru kvalitního školského managementu. Od něho se totiž odvíjí nastavení "firemní kultury" školy. K čemu jsou ve škole kreativní a pracovití pedagogové, když jejich potenciál není náležitě rozvíjen ve prospěch synergií, kterých může ve škole vznikat velká spousta. Pokud bude vedení školy více informováno o slevových letácích nákupních středisek a kosmetických přípravků, než o svých zaměstnancích a studentech, studijních programech a projektech, které mohou přispět k rozvoji školy, ale především studentů a kantorů, tedy nikoli pouze budovy z cihel, potom se těžko dá hovořit o nějaké kultuře a jejímu rozvoji. Jestliže vedení školy soudí vyučující podle toho, co se doslechne stylem "jedna paní povídala", těžko si udělá reálný obraz o výuce samotných kantorů. Mě například zaráží, že od nástupu nové paní ředitelky se nekonalo nějaké "hospitační kolečko", na základě něhož by vedení školy mohlo porovnávat, soudit, rozvíjet, spojovat. motivovat. 

Samotné slovo kultura obnáší původní význam starat se o něco. O co se starám, to rozvíjím. Jestliže se starám o to, abych měl v pořádku školní dokumentaci a systém, nelze se potom divit, že školy jsou formálně jistě dobře vedeny, ale obsahová část zaostává. V současném moderním světě jsem se ve vlastní škole často divil tomu, proč na hodně věcí se nehledá možnost najít způsob jejich řešení, ale omezujeme se pouze na konstatování, že to či ono nejde. Je to vždy ta jednodušší a v podstatě nenapadnutelná cesta, prostě to nejde. 

V jednom z dopisů jsem se snažil vedení Masarykova gymnázia konfrontovat s Masarykovými ideály, reakce byla velmi zvláštní. Něco ve stylu "vy se tady oháníte pane kolego nějakou demokracií, ale demokracie spočívá především v dodržování zákonů a nařízení vedení školy". S dodržováním zákonů jistě ano, ale nařízení vedení školy není zákon a to je myslím třeba rozlišovat. Nerozumím, jak může škole činit problém nenalézt několik desítek tisíc pro podporu talentované studentky, když jsem si sám při přípravě expedice No Limits Himalaya 2016 uvědomil, že lze sehnat několik set tisíc ve formě různorodé podpory. Rozdíl je totiž v tom způsobu uvažování, pokud budeme stále o něčem tvrdit, že to nejde, skutečně nic nepůjde.

Rozhodl jste se nakonec ze školy odejít. Není to chyba? Neměli by naopak odejít ti, kdo vás křivě obviňují a popírají svým postojem principy otevřeného, svobodného vzdělávání?

V daném sporu jsem si uvědomil jednu pro mě velmi důležitou věc. S podobnými problémy v různých variacích, byť nikoli takto medializovaných, jsem se střetával ve škole dlouhodobě. Dokud nikdo nezasahoval do mé výukové kompetence, cítil jsem se při své výuce svobodný, to že se v organizmu jakékoli instituce vyskytují problémy, se stává všude. V tomto případě ovšem míra zavádějících tvrzení, manipulativních postupů a pokrytectví přesáhla určitou mez, kterou již nejsem schopen tolerovat. Žijeme ve svobodné zemi, můžeme činit svobodná rozhodnutí a přijímat za ně svoji maximální odpovědnost. 

Rozhodl jsem se již více nežít v kleci, která mě omezuje, vysilovat se zbytečně při prosazování různých projektů a vizí. V souvislostí s chystanou studentskou expedicí do Himálaje získáváme ohromnou podporu všemožných soukromých, neziskových i veřejných institucí. Jen ze strany vedení školy přichází opět ta tíha mlčení, ignorace a v podstatě dlouhodobě opakovaného úzu, že jde o jakousi moji, rozuměj soukromou aktivitu, s níž v podstatě škola nechce nic mít společného. To, že se na expedici připravují vynikající studenti, kteří šíří dobré jméno školy, nikoho nezajímá. Lepší je nevidět, nic si nekomplikovat a těšit se na výběr zmrzlin ve výletních rezortech prázdninových nabídek cestovních kanceláří. Změnu zaměstnání beru jako výzvu poznat jiný systém fungování školství, jako cestu do jiného sadu vzdělávání, který má jiného sadaře, který o jabloně poznání pečuje, zda lepšího, či horšího, ukáže čas, tak jako tak se na tu cestu těším.

Myslím si, že by se měl změnit algoritmus výběrových řízení vedení škol. Dříve se výběrové řízení nekonalo mnoho let, což mnohdy vedlo k tomu, že někteří ředitelé nabyli dojmu absolutizace své moci ve škole. Pokud byl ředitel osvícený a tvořivý, jistě tato dlouhá doba prospěla možnosti realizace jeho koncepce. Pokud vládl ředitel jako osvícenský absolutista, i to by ještě byla tolerovatelná mez, ale domnívám se, že na mnohých školách zůstal posléze jen absolutismus, vědomý si své téměř neodvolatelnosti, pokud budou zachovány základní principy formálního fungování instituce, tedy pokud budou v pořádku "papíry a razítka." 

V současné době je způsob řešení vyhlašování výběrových řízení dost nejasný. V každé soukromé firmě, které záleží na její prosperitě a rozvoji je naprosto běžné, že management se musí zodpovídat ze své činnosti a ze způsobu řízení společnosti. Chybu také vidím v tom, že učitelé si sami nedokážou obhájit svůj vlastní profesní stav. Chybí například učitelská komora, která by mohla fungovat daleko nezávisleji, konkrétněji a účelněji než je tomu v situaci, kdy školství je hájeno politicky motivovaným "odborovým svazem", o kterém je slyšet s jistou nadsázkou pouze tehdy, jedná li se o výši platů.

0
Vytisknout
4790

Diskuse

Obsah vydání | 7. 7. 2016