"Chvála chlapáctví, čili O spásnosti patriarchátu"

Proč je Západ v úpadku: Pohled z Izraele

21. 6. 2016 / Karel Dolejší


Creveld, M.: Pussycats: Why the Rest Keeps Beating the West—and What Can Be Done about It. CreateSpace Independent Publishing Platform, 2016. ZDE

Izraelský vojenský historik Martin van Creveld patří bezesporu k největším žijícím světovým autorům. Jeho poslední kniha se ale sotva dočká ocenění srovnatelných s díly, které Creveld věnoval logistice nebo teorii války 4. generace. Přesto však možná o čemsi opravdu důležitém vypovídá - v době, kdy se izraelským ministrem obrany stal vyhazovač z Oděsy a Tel Aviv podepisuje sérii smluv s Kremlem, s nímž probíhají komplikované námluvy nejméně od počátku intervence v Sýrii.


Navzdory překladatelským inovacím českého prezidenta název knihy neobsahuje žádnou vulgaritu. "Pussycats" lze otrocky přeložit ještě nejspíše jako "ochočený (kočičí) domácí mazlíček", metaforicky nicméně označuje osoby, jež jsou příjemné, roztomilé a každopádně vám od nich nic nehrozí. Jestliže však enfant terrible české avantgardy Bohuslav Brouk svého času ostře kritizoval "roztomilismus", ani jej nenapadlo odvíjet od něj dalekosáhlé teorie o osudu celých západních společností. Právě to nicméně provádí Creveld. Začíná konstatováním, že od ošklivé plichty v Koreji Západ nakonec prohrál téměř všechny významnější války, do nichž se kdy pustil. A tento fakt vysvětluje údajným úpadkem západní mužnosti.

Na papíře jsou země NATO stále ještě odpovědné za téměř dvě třetiny vojenských výdajů na planetě. V oblasti elektroniky, komunikací a logistiky svého času Západ nechal všechny potenciální konkurenty daleko za sebou. Avšak nejpozději od války v Koreji v roce 1953 jsou takřka všechny západní války prohrávány. Co je tu špatně? Proč kontinent, který od 15. století vládl světu, dnes nedokáže ubránit poslední zbytky svého mezinárodního postavení?

Podle Crevelda hlavní roli hraje pět faktorů. V prvním oddíle autor tvrdí, že západní společnosti úplně špatně vychovávají svou mládež. Jsou patologicky ochranitelské a dohlížitelské. Upírají mladým jakoukoliv nezávislost. Nutí je, aby nikdy nedospěli, zůstali stále nehotoví a tvární. A pokud se vzbouří, patologizují je a podávají jim Ritalin.

Totéž ale podle druhého oddílu potkalo i vojáky. Vojáci nasazují životy na rozkaz, ale stává se, že jim také zakážou vycházet po 23. hodině, pít alkohol, nosit uniformu na veřejnosti, sledovat pornografii nebo navštěvovat bordely. Podle Crevelda to znamená, že se vojákům upírá jejich mužnost; ale jedním z hlavních důvodů, proč lidé vstupují do armády, je právě snaha svou mužnost prokázat.

Ve třetím oddílu autor popisuje to, co kritizuje coby zhoubnou feminizaci armád. Podle něj se ženám v armádě nadržuje a mají navzdory horším fyzickým výkonům větší šance na povýšení. A nejhorší, tvrdí Creveld, je fakt, že je zakázáno o těchto problémech hovořit.

Čtvrtý oddíl představuje hypotézu, podle které je známý posttraumatický stresový syndrom (PTSD), jimž mnoho vojáků trpí, sociálně zkonstruován za účelem patologizace veteránů. Místo aby společnost oslavovala své hrdiny, zachází s nimi jako s vadným zbožím, píše izraelský autor. Bohužel pro něj ale již několik let probíhají výzkumy, které spojují PTSD s organickým poškozením mozku při explozi ZDE, včetně jizev v nervové tkáni a funkčního poškození. Možná není daleko doba, kdy fenomény jako "zmatenost" vojenských veteránů nebo spisovatelský styl Louise Ferdinanda Célina propojí konzistentní neurologická teorie popisující následky "neviditelných" zranění, která válka zanechává v nervové soustavě. Každopádně již to co je k dispozici v danou chvíli umožňuje odmítnout Creveldovu hypotézu o "zkonstruování" PTSD po občanské válce v USA.

V pátém oddílu naleznete kritiku moderních společností, které nadřazují práva nad povinnosti, což v důsledku vede k odmítání povinností vůči státu vůbec, tedy také jeho obrany. Zejména v Evropě je jakékoliv použití armády, i naprosto legitimní, v zásadě tabu, a vojáci se téměř nemohou prezentovat na veřejnosti.

Creveld samozřejmě začíná u faktů, s nimiž toho nelze mnoho nadělat: Západ opravdu prohrál téměř všechny války po korejském konfliktu. Autorova diagnóza nicméně v řadě ohledů vůbec není přesná, a lze to doložit velice snadno. Například kdyby výkony armády závisely na možnosti vojáků navštěvovat bordely, gigantické "válečné" úsilí Američanů v Saigonu by se prostě muselo zúročit v drtivý triumf - ovšem ve skutečnosti, jak známo, došlo k něčemu docela jinému. Jednou z tváří odporu proti této válce byl boxer Muhammad Ali, o němž si můžete myslet co chcete, ale rozhodně nikoliv, že byl "pussycat". Válku ve Vietnamu neprohrála média, "dope puffing socialists" ani mírové hnutí. Spojené státy šly do konfliktu bez jasného strategického cíle a nemohly v něm nikdy zvítězit bez pozemní invaze do Severního Vietnamu, kterou si předem zakázaly.

Úpadek západních patriarchálních hodnot, pokud už o něčem takovém chcete hovořit, nastal mnohem později, než Západ začal prohrávat války. Co se vůbec můžete věcného dočíst o vojáckých ctnostech, to myslím najdete bez parazitní politické tendence u Paula Keegana. Západ ale nevyhrával ani v dobách, kdy se tyto vojácké ctnosti ještě nosily. Navzdory drtivé ekonomické a papírově vojenské převaze prohrával jednu válku za druhou.

Jedině Creveldovou misogynií lze vysvětlit přehlížení faktu, že protivníci Západu, kteří jej poráželi, měli velice často sami podstatně feminizovanější a v mnoha ohledech méně výkonné armády. SSSR s odstřelovačkami a letkyněmi, které byly vším jiným, jen ne dnes obvyklým propagandistickým podfukem, by měl podle logiky úpadku patriarchátu prohrát 2. světovou válku. Zde se prostě drolí každý chatrný argument, sotva na něj sáhnete a pokusíte se jej prohlédnout zblízka. Mezi emancipací žen a prohráváním válek neexistuje žádná prokazatelná spojitost. Není hodno Creveldova intelektu, že to nevidí.

Pussycats jsou ovšem jednoznačně (typologicky) protiobamovskou knihou, a v tomto smyslu opus opravdu ťal do živého. Západní elita neprodyšně uzavřená ve vlastní sociální bublině, což je dále umocněno neustálým pohybem ve virtuální realitě, se již nevyzná téměř v ničem jiném než v "komunikování" - prakticky žádnými jinými dovednostmi nedisponuje. Že existuje nějaký svět mimo její bublinu, který vůbec neuznává její "samozřejmá" pravidla, bere na vědomí pouze velice vágně. Není tedy divu, že světu vně dávno přestala rozumět a v bohorovné ignoranci vede celý slavný Západ vstříc záhubě.

Izraelské vládnoucí elity se dlouho rekrutovaly z armádních a zpravodajských veteránů, pro něž v praxi neplatila žádná pravidla, natož "politicky korektní". Měnit se to částečně začalo teprve v době, kdy již dávno nastal posun voličských preferencí k pravému křídlu strany Likud a rostl význam konzervativních ortodoxních stran, takže proces zřejmě bude brzy zcela zastaven a obrácen. Tradiční izraelské elity se zázemím v armádě a zpravodajských službách ovšem mají mentalitou mnohem blíže ke kágébáku v Kremlu než ke komunitnímu organizátoru v Bílém domě, jenž se navíc velice amatérsky pokusil zasahovat do izraelských voleb v neprospěch premiéra, jehož nesnáší. Neříkají to nahlas, ale Obamovi nevyčítají zdaleka jen to, že uzavřel (v tom mají pravdu, brzy to bude zcela zřejmé) špatnou a nefungující dohodu s Íránem; je i pro ně, jako pro Putina, výstřední, komickou a doslova neuvěřitelnou postavou světové politiky, jež ani za mák nerozumí tomu, s čím si zahrává.

Pussycats lze v jistém smyslu považovat za mezník. Kniha vyznačuje historický okamžik, v němž se Izrael možná definitivně rozejde se Západem, zahájí éru akomodace se sunnitskými sousedy (proti Íránu) a s Ruskem. Liberální židovské kruhy na Západě, které vesměs prosazují úplně jiné hodnoty, než po nichž Creveld teskní, čekají těžké časy, v nejhorším případě i tlak rovnou ze tří stran: Od západních antisemitů, islamistů a konzervativního, patriarchálního Izraele, s ním bude obtížné se identifikovat. To už ovšem není věcí gójských recenzentů...

Západ prohrával a prohrává své války z celé řady důvodů. Často prostě neměl žádnou skutečnou strategii, operační umění je pro něj spíše administrativní nálepkou kompetenční sféry vymezené generálům než disciplínou, kterou měl na mysli zakladatel Grigorij Samojlovič Isserson. Důstojnický sbor po Vietnamu dominují hlavně "taktičtí" generálové neschopní uvažovat v širších souvislostech. A ovšem, války teď řídí politikové, kteří nejenže nikdy nebyli na vojně (Indíra Gándhíová nebo Margaret Thatcherová také na vojně nebyly, leč řídily války úspěšně, protože konzultovaly a nad doporučeními expertů vážně uvažovaly), ale dokonce své absolutní intelektuální ignorantství ve vojenských záležitostech považují za nedocenitelnou ctnost.

Creveldova cimrmanovská kniha ("Přátelé, tudy cesta nevede") může v okamžiku, kdy západní společnosti zasažené sérií krizí budou muset výrazně redefinovat své sebepochopení, přece jen důležitým podnětem. Motivuje k tomu, aby si jiní podobné otázky položili lépe a přesněji než autor, který ve svých lepších dobách přirovnal mladšího Bushe k římským císařům úpadkové doby.

Je samozřejmě pravda, že síla států zdaleka nezávisí jen na ekonomické kapacitě a technologické vyspělosti, ba dokonce ani nemusí záviset na velikosti arsenálů. Kulturní faktory zrovna tak generují výhody a nevýhody, často zcela zásadní. Avšak bude třeba vyjasnit si, zda je na Západě "cosi shnilého" a panují vážné problémy proto, že je "příliš svázaný pravidly, slušný a zdvořilý", že mu chybí patriarchální mužnost a vůle k moci - nebo spíše z toho důvodu, že často prostě jedná nezodpovědně rutinérsky, neinformovaně, ne-li přímo hloupě.

0
Vytisknout
4157

Diskuse

Obsah vydání | 23. 6. 2016