Co takhle zestátnit Agrofert?

21. 6. 2016

Pan Kalousek a mnoho dalších se konečně našli. Svou politickou identitu našli v boji proti Babišovi. Nejde prý ale o osobní spor, ale o víc: totiž o záchovu demokracie před nastupující oligarchií. Na čí stranu se přidat? Navrhuji vyhnout se populistickému pokušení a na ničí stranu se nepřidat, píše čtenář Tomáš Korda.

Kalouskova argumentace proti Babišovi se nese v moralizujícím duchu. Ostatně jak jinak. Babiš ohrožuje demokratické zřízení, neboť ztělesňuje střet zájmů. V jeho osobě se snoubí ohromná ekonomická i politická moc zároveň. Jeho privátní zájmy jsou v jeho osobě ztotožněny se zájmy obecnými, neboť Babiš nerespektuje formální oddělení politické sféry od sféry businessu. Je-li někdo takový ve vládě, stává se proto obtížným, ne-li přímo nemožným, určit, zda schválený zákon – třeba zákon o elektronické evidenci tržeb – vyjadřuje obecný zájem státu nebo naopak partikulární zájem Babiše a jeho Agrofertu. Co tedy dělat za této situace, kdy nelze vypátrat, v čí prospěch je zákon napsán? Je psán ve prospěch celku, anebo určité části?

Kalousek, spolu s mnoha dalšími, zaujal k nastalé situaci myšlenkově konzervativní postoj, který bez obalu můžeme nazvat postojem přímo reakčním. Staví se totiž podle všeho na stranu upadající demokracie, aniž by si položil otázku, zda náhodou nastupující oligarchie symbolizovaná panem Babišem neotevírá prostor k progresivním politickým opatřením. Jelikož by Kalousek na tuto závažnou otázku dal nejspíše bezmyšlenkovitě zápornou odpověď, odsuzuje se tím k poněkud křečovité snaze vyštípat Babiše z politiky a vrátit jej zpět do sféry privátních zájmů. Poněvadž je však střet zájmů do tržně demokratického zřízení jaksi zakódován už tím, že každý podnikatel je zároveň i občanem majícím právo ucházet se o politickou moc, nezbývá panu Kalouskovi nic jiného, než donutit demokraticky zvoleného Babiše, aby se vzdal svého majetku, jako to udělali všichni před ním, kteří přepsali svůj majetek na kamaráda či rodinného příslušníka. To je sice poněkud krátkozraké, leč asi tak to jediné, čím bránit demokracii proti oligarchii.

Když se novináři Babiše ptají, proč před vstupem do politiky nepozbyl svého majetku v něčí prospěch, odpovídá jednoduše a vlastně naprosto korektně: nehodlá prý dělat z lidí idioty. Právě to ho možná dostalo do politiky, protože lid je naštvaný, že z něj všichni tak zvaní političtí dinosauři dělají idioty. Co znamená dělat z lidí idioty? Znamená to jednoduše věřit, že lidé pořád ještě věří přetvářce politické reprezentace, že sleduje obecné zájmy státu a nikoli zájmy své vlastní či jiných zájmových skupin.

Proč však Babiš z lidí idioty nedělá? Ne snad proto, že by mu jako politickému nováčkovi lidé ještě věřili jeho přetvářku. Ale jednoduše proto, že jako ostatní nemusí předstírat. On totiž na rozdíl od nich vskutku sleduje zájmy státu, neboť sleduje zájem své firmy, s nímž zájem státu ztotožnil. Uniká tak podezření, protože si před vstupem do politiky doma nezapomněl svůj privátní zájem a naopak bez jakýchkoli skrupulí ztělesňuje jednotu/střet privátních a obecných zájmů.

Vyhněme se však moralizování a zeptejme se: není přece privátní zájem Babišova Agrofertu natolik robustní, že de facto odpovídá státnímu zájmu? Nedostal by takový zájem, pokud jej postihla ekonomická krize, přízvisko „too big to fail“, neboť je příliš významný, než aby si jej stát mohl nechat dovolit padnout. Je tedy přirozené a v jistém ohledu i správné, aby tyto zájmy organicky prorostly se zájmem státu a vznikla tak jejich totožnost. Státu nezbývá než tento soustavný tlak zdola akomodovat. Na rozdíl od malých firmiček stát nemůže ponechat Agrofert svému osudu. Z tohoto hlediska představoval Babišův vstup do politiky svého druhu státnický čin, jehož bylo dosaženo shodou okolností demokratickými prostředky.

Než si však zbrkle vylamovat zuby v boji za demokracii proti oligarchii bude lepší si v klidu a jako by z cynického odstupu položit starou otázku „co dělat“. Co má a může stát dělat za této zapeklité situace, kdy došlo ke ztotožnění obecného a zvláštního zájmu? Avšak pozor, abychom si rozuměli, otázka nezněla, co má stát dělat poplatně našemu demokratickému a morálnímu přesvědčení. Už od Aristotela víme, že účel státu nelze podřizovat lidovému mínění, které by rádo státu předepisovalo, co má dělat. Otázka naopak zněla, jaký je vnitřní účel státu, který činí stát státem. Co konkrétně má stát dělat, aby tento svůj vlastní zájem, který je zájmem obecným, naplnil?

Jak ale tento vpravdě obecný zájem vůbec uvažovat, jak jej pojmout? Co je tím vskutku obecným zájmem a jak uvažovat jeho odlišení od zájmu zvláštního, nechceme-li se spokojit s přetvářkou, že se jako obecný zájmem pouze tváří, ale ve skutečnosti je kontaminovaný privátními zájmy. Přesně tato přetvářka by Kalouskovi stačila, nakolik požaduje, aby se Babiš vzdal svého majetku a dělal jako ostatní z lidí idioty.

Jak tedy překonat Kalouskovo pojetí obecné vůle jako vůle abstraktní, která se pouze tváří, že je vůlí obecnou? Jak zvláštní a obecnou vůli od sebe reálně odlišit? Není jiná alternativa než ta, že se obecná vůle musí odlišovat sama od sebe. Alternativa tedy zní: pojmout obecnou vůli jako sebevztah neboli jako vztah, který je vztahem obecné vůle k vůli zvláštní jako vůli své vlastní (a nikoli cizí). Taková obecná vůle je tím pádem vědomím si své totožností s vůlí zvláštní. Ale právě a jen tímto svým vědomím či věděním, že je s vůlí zvláštní totožná, se od ní jakožto od sebe sama odlišuje a získává tak parametry vůle obecné. Majíce vědomí toho, čím je, tedy své totožnosti s vůlí zvláštní, je zároveň něčím víc než tím, čím je: totiž vůlí obecnou. Sama jakožto vědomí si své zvláštnosti se svým vztahem k sobě sama od sebe také odlišuje a tím popírá a překonává svou zvláštnost. Nejpřesněji proto tuto pravou povahu obecné vůle vystihuje Hegelův termín „sebevztažná negativita“.

Připustíme-li, neboť nic jiného nezbývá, že základem státu je tato k sobě se vztahující vůle, pak se ptejme, co konkrétně má stát dělat, aby naplnil toto své určení a i pro sebe se stal touto sebevztažnou negativitou. Co má stát dělat, má-li nabýt vědění, že jeho zájem je s určitým zvláštním zájem, jako je například zájem Agrofertu, totožný? Odpověď je jednoduchá: má se vztáhnout k Agrofertu jako by se vztahoval sám k sobě a po vzoru Ludvíka XIV má říci: Agrofert jsem já! Má říci jako malé dítě, které se poprvé zhlédne v zrcadle: to jsem já. Jaké jméno máme pro zákon, jímž stát vyjádří, že ví: to je přece můj vlastní zájem ten privátní zájem, který na mne celou tu dobu doléhá a snaží si mě privatizovat. Jméno pro tento zákon každý, minulostí traumatizovaný postkomunistický čtenář, jistě zná. Ale inspiraci může hledat například i v zákonu o vládě v Indii z roku 1858, jímž Británie zestátnila Východoindickou společnost.

0
Vytisknout
1948

Diskuse

Obsah vydání | 23. 6. 2016