Erotická fantazie

Nepodmíněný základní příjem

9. 4. 2015

Nabízím k publikaci svůj esej Nepodmíněný základní příjem (erotická fantazie). je to vize toho, jak by mohl vypadat jeden den člověka po zavedení takového příjmu. Za sebe říkám, že to není všelék, ale pomyslná brána k řešení problémů současného hroutícího se systém, píše Bohumil Macháček.

Před dnem D mě ranní vstávání nijak netěšilo. Vzpomínám si dokonce na svoje první ráno den poté. Ta rozkoš, to nekonečné blaho. Budík ze starého zvyku zvonil ještě za tmy a já ho s chutí zamáčknul se slastným pocitem, teple a měkce zalévajícím celou moji bytost – „Už nikdy nemusím, nemusím, nemusím… jedině, že budu sám chtít.“ A v tom byl ten vtip. Mně se po čase začalo chtít. Ne každý den, jen čas od času, naprosto žádná pravidelnost. Protože všechno se změnilo a já poznal, že brzy ráno mám možnost ochutnávat energii usměvavých lidí s rozzářenýma očima, kterým jejich chuť po tvorbě, po pestrém životě, ladí s atmosférou předjitří a jitra. Stejně jako já nemusí, ale chtějí. Mají chuť a důvod. Poznenáhlu se otevřely netušené možnosti. Ti, kterým bylo ranní vstávání proti srsti a kteří pak otravovali svými nasranými, šedivými ksichty ráno jiným, zůstali v posteli. Zrazu už nebylo těžké domluvit se třeba s pekařem, že budu prodávat v jeho krámě od čtyř do šesti jím právě dopečené bagety a croissanty, zatímco on bude dospávat. Už nebyl problém jezdit v ranních vlacích hodinku – dvě jako přívětivý konduktér. Vždycky se našel někdo další se stejnou vášní, kdo převzal štafetu. Vedle nočních podniků se objevily i podniky jitřní. Všechny myslitelné služby nalezly i svoji časně ranní tvář. Netrpěly na nedostatek klientely – ráno mělo své zákazníky a klienty. Protože ti, co nemusejí, ale mají chuť a důvod, nepospíchají, užívají si dosytnosti krásu a hloubku jitra. Mísí se s těmi, kterým naopak chutná noc a pomaličku už míří do postelí.

Vzpomínám si, jak si mi můj pekař mezi řečí postěžoval, že by nejraději hned po dopečení svých dobrot zalezl do peřin a otevřel nejdřív v osm. Napůl žertem jsem mu bez dlouhého přemýšlení odvětil: „To by přece byla velká škoda! Tak vynikající pečivo se má dostat mezi lidi ještě teplé. Já to klidně vezmu v krámě za Vás.“ Nevěřícně na mě vyvalil oči: „Fakt?!“ „Jasná věc! Nebojte, už jsem prodával třeba grilované makrely.“

Na druhý den časně ráno už jsem stál v bílé zástěře a pekařské čepici za pultem pekárny. To jsme se ještě všichni probírali z těžkých zaprášených snů a vraceli se k usměvavým tvářím, přívětivosti a bujnosti. Příjemnému se ale člověk učí rychle. Přes pult se navazovaly čerstvé kontakty, známosti, přátelství, takže po čase moji zákazníci věděli, že nejsem jen tak ledasjaký pekařský příručí. Stejně jako já jsem poznával – byli-li otevření a sdílní - jejich rozmanité podoby. Ani oni nebyli jen těmi, kdo si přichází pro pečivo. Byla z nich cítit vůně míst, odkud přicházeli, i závan slané vody z přístavů, kde na ně již čekala jejich plachetnice, se kterou poplují dnem dál, za obzor. Rozmanitost, potěšení a dobrodružství se staly symboly nové kultury. Stačilo jen natáhnout paži, necenzurovat se.

Dneska už mi připadá samozřejmé, jak jsou ty ranní ženy a muži obklopeni ze svých ranních radostí jemnou a měkkou září, jak vibrují. Bylo často až překvapující, kam až ona radost sahá. Třeba tuhle krásnou a elegantní ženu, která je především fotografkou, baví občas řídit noční tramvaj, z konečné na konečnou. Tam a zpátky, jedno dvě kola, až do zatahování do vozovny. Ale ty první týdny a měsíce byly doslova úchvatné. Připadal jsem si jako v permanentní lehké horečce. Moc rád na to vzpomínám! Je půl páté ráno; konec srpna. Po pár týdnech jsem zase za pultem svého jitřního pekařství „U voňavé žemličky“ a tančím svůj ranní tanec s přáteli před pultem; s těmi známými i s těmi novými. Á, krásná paní fotografka.

„Vás už jsem tu dlouho nezažila. Copak jste prováděl po ránech a po nocích?“

„První ranní spoje na dráze jako průvodčí … a taky barman v jitřním baru – káva, čerstvý džus a taky borovička, slivovice a tak… A co vy? Vozovna Hloubětín?“

„Přesně tak. Jak jste to uhodnul – vy jste snad jel se mnou?! Už jsem neřídila celou věčnost. Musím se pochlubit – mám novou lásku.“ Udělala dramatickou pauzu a po mém zvídavém pohledu dodala: „Ne, to ne… zbláznila jsem se do kropících vozů, do těch speciálních, co kropí kytky v parcích… víte, co kropí do všech stran, i do výšky.“

„Jo to znám z inlajnů, kropí i tam, kde není potřeba, na asfalt.“

Smích. Stereo.

„Co to bude? Jako obvykle?“

Vkládám dva čokoládové croissanty do sáčku a umně ho skládám. Je to fajn, ještě jsem to nezapomněl. Poctivá ruční práce – tady se vyplatí nespěchat. Přináší to radost oběma – tomu, kdo tvoří, dává, i tomu, kdo přijímá. Základní příjem vůbec tím, jak uvolnil potenciál kreativity, přinesl nebývalou renesanci a rozmach rukodělné řemeslné práce. Lidi si prostě konečně mohli dopřát skutečně kvalitní a milé produkty, vyrobené s láskou, často s vlastním příběhem. To lidi bavilo; nikdo už nestál o levný shit. Poptávka byla enormní. Kdo měl chuť, trošíček šikovné ruce a nápady, měl o práci postaráno. Tvořivost, co mě uživí. Podávám to malé umělecké dílo přes pult.

„Kdy se konečně přijdete nechat vyfotit? Dneska máme zajímavé světlo. Akorát na portrét.“

Podobných nabídek ke spolutvorbě jsem v nové době dostal i rozdal desítky. Tuhle jsem právě měl chuť přijmout.

„V šest předávám štafetu, takže hned potom?“

„Výborně. Nemáte to ke mně daleko.“

I já jsem měl s čím se podělit, obdarovat.

„Platí. Těším se, že i Vy přijmete můj dar.“

„Jistě. Jsem zvědavá, čím mě potěšíte.“

Ženy a muži, co se setkávali na svých denních i nočních cestách, se z čiré radosti a sympatie, někdy z bujnosti, chcete-li, obdarovávali svojí tvořivostí. Tím sdíleným aktem často vytvořili dílo, přesahující spojení dvou energií. To už bylo mimo hranice ekonomiky, směny. To byly činy štědrosti a velkorysosti, návrat do bodu pra.

Jasně, nepodmíněný základní příjem i pro mě znamenal to, co pro všechny. Každý měsíc přistála v mojí peněžence rolička bankovek, která mi umožnila žít život důstojně, v hojnosti, bez existenčních strachů a vydíratelnosti, které jsem zažíval v předcházejícím otrokářském systému. Starosti s tím, kdo bude dál pracovat a kdo ne a jak to bude vlastně fungovat, mi nedělaly žádné starosti. Já věděl, že to bude fungovat, že to prostě musí fungovat. Od prvního shlédnutí filmu jsem věděl, že tohle je budoucnost. Moje budoucnost, moje šance pustit se a skočit.

Co mě nejvíc sralo na odšťavňovači (tak jsem nazýval zaměstnání kvůli penězům; ten výstižný termín přinesl Vladimír Václavek), byla zoufalá nuda, šeď, energie na nule. Úpěl jsem a řval, často i nahlas, že musím trávit tolik svého drahocenného času v tak deprimujícím prostředí a hlavně se stále stejnými tupci, které jsem si nevybral. Pravda, mohl jsem skočit už tehdy. Systém mi ale bral tolik životní šťávy, že ten zbyteček nestačil na rozžehnutí odvahy, potřebné k tomu, abych to udělal. Základní příjem mi tu šťávu ponechal a ještě ji rozhojnil.

A já skočil. Okamžitě, po hlavě, s očima doširoka otevřenýma a s ústy, vdechujícími naplno život, který voněl a chutnal. Všechno, co mě svíralo a dusilo, co mi bránilo si ho užívat, bylo pryč. Kam oko dohlédlo, rozkvétal jak louka pestrý život, pestrá společnost. Věděl jsem, že už nikdy nebudu pracovat na něčem, co by mě nebavilo. Tuhle možnost dostali všichni lidé, nešťastní a zoufalí ve svém zaměstnání, ať už si tu skutečnost uvědomovali nebo nikoli anebo dokonce v souladu s většinovým míněním tvrdili pravý opak.

Naprosto jasně jsem viděl, že každý si v sobě nese svoji denní dávku tvořivosti, krásný a omamně vonící květ, jiskru živosti. Pokud ji nevyužije, ten květ uvadne, jiskra nenávratně zhasne. Nesmírná škoda pro Ducha člověka i pro celé lidstvo. Často bývá ten květ tvořivosti v otrokářském systému doslova zavražděn. Zůstává velká naděje – ten květ rozkvétá každého jitra nanovo. Záleží jen na každém z nás, jak se o něj postaráme, jak s ním budeme společných 24 hodin žít.

Vyl jsem. Jak ten nejdivočejší z vlků. Skočil jsem po hlavě, ale taky bezhlavě. Z extrému do extrému, jak utržený ze řetězu. Ukázalo se, že moje představy o tom, jak plně využiju svůj kreativní potenciál, až … byly hodně nerealistické. Úplně na prd. Spousta volné energie a volného času k disposici. Jeden velký večírek. Chvíli mi trvalo, než jsem se zklidnil, zjemnil a zpomalil. Než jsem pochopil a přijal, že moje parketa je přec jen stará dobrá operetka. Pestrá hra se zpěvy i bez, časté střídání kostýmů při uchování čistého interiéru. Dar životu, Duchu člověka. Potěšení z energie je odměnou.

S tou kostymérnou to bylo zajímavé. Zpočátku, jak ještě lidé vězeli ve starých konceptech, jsme byli přesvědčeni, že to někdo organizuje. Někdo shora, jacísi úředníci. Houby! Fungovalo to úplně spontánně. Na lokální úrovni. Na základě obyčejné-neobyčejné (protože znovunalezené) lidské odpovědnosti, spolehlivosti a otevřenosti. Úředníci! Pche! Už jen při představě, že mi někdo bude určovat co, kdy, kde a s kým budu tvořit nebo sharovat, sahám po revolveru.

Samozřejmě, pořád existovali a existují zaměstnanci, kteří chodí do práce, byť méně často než dřív. Nepřestali mít svoji práci rádi, ba mají ji teď ještě radši, protože nemusí. Dokonce je jich valná většina. Ti mají po dobu, kdy si v jejich práci lebedíme my, umělci života, volno. Regulérní průvodčí si klidně zaleze do služebního kupé a spí, tramvaják jde na kafe, o pekaři už byla řeč. Zkrátka dělají to, po čem jejich duše touží.

A my, operetní a karnevalový ansámbl? My to přece děláme pro svoje potěšení, gratis. Máme spoustu jiných příležitostí, jak si efektivně zajistit tolik peněz, kolik zrovna potřebujeme. Neméně snadno a tvořivě. Jsme tak pilní, že nepotřebujeme pracovat. Baví nás to minimálně tak, jako mě za pultem pekařství.

Ateliér byl až pod střechou, naštěstí s výtahem. Vysoký prosklený strop, téměř žádný nábytek. Moře světla. Opravdu zvláštního světla. Jako pod hladinou uprostřed tropického atolu.

„Kávu?“

„Určitě. Na kafi ujíždím. Bez něj si ráno nedovedu představit.“

Hostitelka byla hodně podomácku, ovšem s ležérní elegancí. Káva tu byla v cuku letu.

„Já jsem Věra,“ polibek na tvář.

„Jak jste věděla, že jsem na kafe? Mohl jsem si přát třeba sklenici mléka.“

„Kolikrát jsem Vás o tom slyšela vyprávět v krámě! Mluvil jste o tom s takovou vášní, že bylo jasné, jak kávu milujete. Dokonce jsem si zapamatovala, kterou máte nejradši.“

Přivoněl jsem k šálku. Nekecala.

„Yirga?“

„Přesně tak.“

„Oh, merci beaucoup. A bez čeho si nedovedete představit život Vy? O tom jsem nic nevyposlechl.“

Usmála se. Následovalo pár vět ve francouzštině. Pár slov jsem chytil, ale sdělení jsem neporozuměl.

„Přiznám se, že francouzsky neumím o moc víc, než pěkně poděkovat.“

„Aha. Říkala jsem, že zbožňuju dobrodružství a muže s krásnýma rukama, jako máte Vy. Ráda je fotím. Ty muže i ty ruce.“

„Nikdy jsem Vás ve společnosti žádného muže neviděl.“

„No, mám ráda volnost.“

Když už si dovedete svět natočit k sobě příjemnou stranou, setkáváte se v zajímavých prostředích s pozoruhodnými lidmi. To poskytuje větší než velké možnosti k flirtování. Já jsem se rozflirtoval v éře prvotní utrženosti ze řetězu. Dovolil jsem si to, už z principu. Bylo to, jako když se protrhne hráz. Až jsem sám sebe nepoznával. Doslova jsem se koupal v přílivu čerstvé sexuální energie. Kyvadlo života se přehouplo do opačného extrému. Po čase se pomalu vrátilo na střed. Přestal jsem flirt vyhledávat. Teď už to musí jet na hodně vysoké příbojové vlně; patří to ale k věci – nechat se použít životem, dát mu prostor, aby se udál. Tak a právě to se nyní dělo – vlna se začala zvedat.

„Mám návrh – než budete ty moje ruce fotit, nechte se jimi hýčkat.“

Pomlka, zvídavý pohled. Hřbet vlny začíná pěnit.

„Dám Vám masáž zad, jestli máte chuť.“

„Jé, to budu moc ráda, jsem z té elektriky dneska nějaká rozlámaná. Kam se mám položit?“

Místo nebylo obtížné najít – gymnastická žíněnka a na ní barevná huňatá deka. Bez dlouhého otálení a vyptávání se svlékla – zády ke mně – a pohodlně se uložila. Zavřené oči, na rtech úsměv.

„Položte si ruce podél těla, úplně volně.“

Její ramena a záda – rafinovaná symfonie žensky oblých křivek. A ten nádherně klenutý zadek! Chvilku jsem u ní jen tiše klečel a rozdýchával jemné vzrušení toho pohledu. Bylo to na půl cesty mezi tím si ji teď a tady bez okolků vzít nebo jen hladit její energetické tělo. Po několika hlubokých nadechnutích a výdeších se mi přestaly třást ruce a opadlo napětí v podbříšku. Prohrábnul jsem rozevřenými prsty celé její tělo od trapézů až k chodidlům.

„Ano!“ zašeptala maličko chraplavým hlasem.

Neodolal jsem a od křížové kosti jsem pomaloučku s citem prohmatával oblouky půlek. Vrněla jako horská puma a vlněním pánve následovala cestu mých dlaní.

„Říkejte si, jak to chcete. Intenzitu doteků, citlivá místa, kde se mám zdržet a tak,“ připomněl jsem se, když jsem byl nazpět na křížové kosti. Vlastně jsem to měl deklarovat hned zkraje, než jsem se pustil do zadečku.

„Hmmm…“

Naše energie se proplétaly jako dva zářící hadi. Byl jsem velmi vzrušený. Vkládal jsem svou vášeň i touhu dlaněmi do jejího teplého a vláčného těla. Obratle, lopatky, krční páteř, jadeitová brána. Velmi pomalu a jemně. Když jsem končil v jamce pod ušními lalůčky, začala zpívat táhlou píseň v neznámém jazyce, nahoru a dolů. Ještě chvíli jsem jí masíroval pokožku u kořínků a vískal ve vlasech. Už jen hlasitě oddechovala a já cítil horký proud, směřující z penisu k srdci. Na závěr jsem jí lehce proklepal ramena hranami dlaní.

„Jéžiš, to bylo skvělý!“

Převrátila se na záda, objala mě a strhla na sebe.

„Nic takového, mladá paní, já jsem nabízel jenom masáž zad.“

Jak jsem se snažil uvolnit z jejího objetí, několikrát jsem jí osmirkoval prsa svým chlupatým hrudníkem.

„Tím jsme měli začít,“ vydechla užasle.

„Ale my tím skončíme.“

„Děkuju…“

Ticho. Mlčky jsme seděli naproti sobě, hleděli si do očí a usmívali se jeden na druhého. Nechávali jsme to v sobě doznívat. Netuším, co se honilo v hlavě jí, ale já už byl někde jinde, spokojený a naplněný tichou radostí. Kdysi bych se býval trápil tím, jestli jsem se měl nebo neměl zastavit tam, kde jsem se zastavil, jestli jsem přece jen neměl učinit další krok po tom pomyslném ostří, jestli jsem se necenzuroval a byl dostatečně spontánní… Bla bla bla. Nyní jsem prostě věděl, že se to událo tak, jak se to udát mělo. Bodka.

Zamával jsem jí rukou před zasněnou tváří: „Haló, paní atelié, jsem připraven!“

Zvedla se, přešla k mému křeslu a posadila se mi na klín. Uchopila mou paži a vsunula si ji do výstřihu županu.

„To vždycky tvoje masáže končí v nejlepším?“

Moje sebedůležitá vyrovnanost se sesypala jak domeček z karet. Co mě vzrušovalo víc? Zadeček v mém klíně, horké ňadro s tlukoucím srdcem v dlani nebo její prsty hladící hřbet mojí ruky?

„Co je to v nejlepším, Věro?“

„Máš fakt krásný nohy.“

K focení aktů mě nemusela moc přemlouvat. Měl jsem svoje tělo rád a věděl o jeho přednostech. Přesto mě ženy, někdy i muži, čas od času překvapovali tím, když na něm objevili nějaký půvabný a přitažlivý detail, o němž jsem neměl tušení, a nenechali si to pro sebe. Věra o nich příliš nemluvila, ale ukázala mi je na tom, jak mě fotila. Černobílé snímky, hrající si se světlem a stíny, mi slušely. Odjakživa jsem preferoval černobílou fotografii.

„Děkuju, já vím.“

Usmála se, sklonila se k mému břichu a vzala zlehka hlavičku penisu mezi rty. Největší důvěrnost dnešního rána. Pak mě maličko plácla po tváři.

„Moc si nefandi. To ženy moc nebere.“

Za pultem pekařství stál už sám majitel.

„Dej mně čtyři čokocroissanty, Karle. Ty nejteplejší, co tam máš.“

„Máš je mít! Ciao!“ Spiklenecky na mě mrknul.

Doma jsem se osprchoval, horkou a pak ledovou, která mě nabila. Vydrhnul jsem se ručníkem a potichu nahlédl do ložnice. Moje milá ještě hlasitě oddechovala, zachumlaná až po bradu do deky. Okno bylo dokořán, až jsem se zachvěl přívalem chladu. Zavřel jsem ho, lehl si k ní a otevřeným sáčkem jsem jí zakroužil před obličejem.

„Hmmm, prdelko,“ zašeptala,“to je vůně!“

Rozvolnila svoji kuklu a pustila mě dovnitř. Sotva jsem se pořádně přitulil, penis byl napřímený a tuhý.

„Teď mám ale chuť na tebe…“ Sáhla mi do klína a stiskla ho v dlani.

Po milování zůstala ještě chvilku se mnou, pak se jemně vyvinula z mého objetí a šla snídat. Postel byla teď jen moje. Ještě jsem v polospánku z dálky slyšel, jak se v konvici vaří voda. Když jsem se probudil, byla už pryč. Měla taky svoje vlastní chutě a filie, odlišné od těch mých. I naše soužití nabylo se základním příjmem pestřejších forem. Někdy jsme se neviděli celé dny, akorát ráno a večer v pelíšku, jindy jsme naopak trávili všechen čas spolu, tvořili, lenošili a povídali si o tom, co jsme zajímavého zažili, o svých nápadech, co chystáme. Vařili jsme si dobroty a pili víno. A mezitím něco mezi tím. Někdy spolu, někdy ve společnosti přátel a známých, někdy sami. Občas jeden z nás odcestoval z města a následovaly dny jen o telefonu a mailech. Než jsme se zase plni dojmů a zážitků setkali doma. Naprosto žádná pravidelnost, zabíječ vztahů.

S nepodmíněným základním příjmem se vymazal rozdíl mezi všedními dny a svátky. Už žádné 5 + 2. Každý den se stal svátkem, tvůrčím a radostným. Život byl rovnoměrně rozprostřen v čase, pro každého jinak a svébytně. Vymizely rozdíly mezi jízdními řády a otvíracími dobami, respektive všechno bylo k disposici právě tehdy, kdy jste to potřebovali. Když se člověk otevřel a poskytl se životu k použití, život se nabídl ve všech aspektech i jemu. Partnerské vztahy přestávaly být deformovány penězi, majetkem, touhou po moci a ovládání a jinými koncepty patriarchálního systému. Ne, že by se rozpustily všechny problémy, ale už začala vyrůstat nová generace, která měla potenciál vytvořit vztahy rovnocenné, rovnoprávné a vzájemně se obohacující. Muži si dovolili být muži a ženy ženami.

Nebylo ještě devět a já byl zase venku, na sluncem zalité ulici, uprostřed šumu života. S bruslařským baťůžkem na zádech. Tělo se potřebovalo rozhýbat a protáhnout, dožičiť si. Inlajnových tras bylo teď opravdu na výběr a při troše štěstí nebyl problém nazout si brusle přímo před dveřmi svého domu. Cyklisti a běžci to měli ještě jednodušší; v ulicích rapidně ubylo aut, převládaly taxíky a hromadná doprava, perfektně fungující a bezplatná.

Udělal jsem svých dvacet kilometrů. Sám – konverzace při bruslení mi moc nevyhovovala. Tu jsem si nechával do občerstvovacích stanic, kterými jsem prokládal druhou polovinu svojí jízdy. A že těch čerpaček bylo! Vlastně se dalo posadit do každé kavárny se zahrádkou, která se naskytla cestou. Inlajnová síť byla ve městě tak hustá, že, pokud jste si usmysleli střihnout pěkný okruh a nevracet se tou samou cestou, dalo to přemýšlení.

Co mě zato velice bavilo, bylo bruslení ve společnosti žen. Kroužit okolo nich a vychutnávat si potěšení z jejich ladného vlnění. Ty krásné zadky! Takovýhle sport mě tedy bavil! Ženské tělo mě vlastně vzrušovalo vždycky víc zezadu – nahá ramena a záda s rozpuštěnými vlasy, pěkně klenuté boky. Je to pro mě cosi jako slib, předzvěst tajemství, toho, co je na opačné straně. Světlo a stín? Jemný, tajuplný úsměv na rtech, sklopená víčka, co v mžiku dovedou odhalit vyzývavý pohled. Hmmm… To jo! Udělalo se pěkné horko a ze mě pot jen lil, i když jsem jezdil společensky, vždy v závěsu za nějakým pěkným zadkem…

Domů! Sprcha, maličko se srovnat, protože … Protože nyní mě čeká po živlu země živel vzduchu. Budu rozpouštět další ze svých starých strachů, vytahovat další stín na světlo. Když máte z něčeho strach, udělejte to! A to jsem se právě chystal uskutečnit. Odjakživa jsem měl hrůzu z výšek. I moje sny jí bývaly plny. Často jsem v nich byl uvězněn na soustavě tlustých ocelových lan, táhnoucích se vysoko nad krajinou, od obzoru k obzoru, jako dráty vysokého napětí. K smrti vyděšený, zpocený a chvějící se jak zvíře, jsem se po nich pomaličku po čtyřech posouval vpřed. Bezcílně, ale bez zastavení, protože jsem instinktivně tušil, že když se zastavím, okamžitě se zřítím do bezedné hlubiny.

Převlečený do pohodlného oblečení jsem vyrazil do centra. Před jedním z nejvyšších věžáků ve městě jsem se pozdravil se svými zbrusu novými parťáky – Petrem, Karlem a Vaškem. Byli nepřehlédnutelní a nezaměnitelní. Vysokolezci. Zvrátil jsem hlavu nazad a pohlédl vzhůru – lesklý zelenomodrý hranol jako kus ledu uprostřed pláže.

„Tak co, nerozmyslíš si to?“ zazubil se na mě Vašek.

„Ne,“ odpověděl jsem pevně.

Byl jsem naprosto klidný. Moje rozhodnutí bylo nezlomné, i když tělo dávalo lehkým tlakem v žaludku najevo, co si o něm myslí.

„Dem´ na to,“ zavelel Petr.

Vyvezli jsme se výtahem do nejvyššího patra a pak ještě vystoupali po ocelovém schodišti na střechu. Panorama bylo úchvatné, pokud jsem se nepřiblížil ke kraji střechy. Staré strachy byly v panice a držely se mě zuby nehty.

„Zkraje se radši nedívej dolů,“ dostalo se mi rady, když mě spouštěli přikurtovaného na dřevěné sedačce, s kyblíkem a stěrkou, přes hranu na první skleněné pole, které jsem měl umývat.

Hned jsem to udělal. Na nekonečně dlouhý zlomek sekundy se mi zastavilo srdce i dech, tělo se celé rozvibrovalo.

„No ty vole!“ Chvíli jsem to rozdýchával a pak se pustil zvolna do práce.

„Takhle v letě myjeme vždycky jen tam, kde nesvítí,“ prohodil Vašek, hrající si bravurně se stěrkou vedle mě. „Jednak bysme chcípli horkem a taky by nám to schlo pod rukama a umyli bysme prd.“

Pokukoval jsem po ostatních a odčítal jejich skills. Po chvíli mi to šlo docela obstojně, i když ne tak graciézně a hlavně svižně jako jim. Odvedlo to hlavně pozornost od mého strachu, takže jsem se odvážil pohlédnout pod sebe. Město, zrcadlící se ve stěně, vypadalo docela jinak než shora. Přízračně a s magickým nádechem. Jako všechno na druhé straně zrcadla.

„Zveme tě na oběd,“ řekl Petr, když už jsme byli zase na střeše a poté, co mě všichni tři po chlapsku pevně sevřeli v náručí.

Petr – vůdce smečky – ještě v přízemí zmizel v útrobách budovy a připojil se k nám, až když už jsme seděli v řecké taverně. Vytáhl z kapsy svazek bankovek a postupně nám je rozdal, jako karty. Rovným dílem. Tázavě jsem na něho pohlédl. Rozhodně jsem se o výdělek nezasloužil takovou měrou, jako oni.

„Na kavárenskýho povaleče dost dobrý“, odvětil na moji nevyřčenou otázku. „Seš frajer!“ Pro tento týden jsem měl zarobeno víc než dost.

„Ještě s námi uděláš pár stěn a pak si jednu seběhneš.“

Viděl jsem to kdysi na youtube. Niečo šialené! Vypadal jsem v ten moment asi dost vyděšeně.

„Never say never,“ povzbudil mě Vašek.

„No nevím,“ řekl jsem si v duchu. „Vlastně – proč ne. Po dnešku …“

Rozloučili jsme se a na mě přišla sladká únava. Nebylo divu. Po dobrém jídle a víně. Kam se včil uložit? Domů, do postýlky, daleko. Naštěstí kousek odsud, sotva dvě minuty chůze, trochu stranou ruchu, jsem znal park se spoustou skrytých zákoutí. Stočil jsem se do klubíčka do příjemného polostínu pod starý javor a podřimoval. Tohle byla jediná konstanta mých originálních a nepravidelných dní – aspoň jednou, když ne víckrát, si přes den bucnout, dát si dvacet, dopřát svému člověku odpočinek, když to na něj přijde. Ponořit se do temných, chladivých a voňavých vod denního spánku, napojit se na své zdroje a dočerpat plnou nádrž.

To bylo na otrokářském systému zvláště nelidské – nemohli jste přes den spát, když to tělo potřebovalo, a potom, když už to konečně šlo, bylo tělo často tak vyčerpané, že byl spánek v nedohlednu. Pro mě to bylo o to horší, že jsem si uvědomoval, že namísto toho, abych čerpal, jsem naopak odšťavňován až téměř k nule, že moje životní síla odtéká zbůhdarma. Změnilo se to, jako všechno. I pro ty, co nepřestali chodit do práce. Relax room se stal samozřejmou součástí firemní kultury.

Neměřil jsem čas. Nechal jsem to na tělu, kolik potřebuje. Když už se mi hlavou začalo motat podezřele moc myšlenek, bylo to znamení, že mám vstát. Dneska to byla potřeba dostát pověsti kavárenského povaleče (jak to říkal Petr?) a výčitka, že jsem už pár dnů nepsal. Mě totiž, děvčata a chlapci, líbá múza nejvášnivěji ve dvou prostředích. Ve vlaku a v kavárně.

Ještě maličko jsem se proválel, stavil se doma pro básnická parafernália a těsně před čtvrtou už jsem ve své domovské kavárně „U Marie&Louisy“ kladl na papír přesná slova, věty a souvětí. Nikdy jsem se nespřátelil s klávesnicí počítače – v ten moment mě opouštěla veškerá inspirace a esprit. Držel jsem se svojí filické libůstky – psal jsem zásadně rukou na papíry, již z jedné strany potištěné. Čímkoli.

„Abys tu propisku nezavařil,“ ohodnotila moje tempo Veronika, jedna ze dvou číšnic (ani ta druhá neměla s Marií a Louisou nic společného; jmenovala se Romana).

Postavila přede mě, ovšem do patřičné vzdálenosti od mojí píšící ruky, vídeňskou kávu s tuplovanou šlehačkou, a opřela se předloktími o moje ramena. Zlehýnka mě políbila na temeno hlavy a položila mi prsa na záda.

„Kdy mi z toho konečně kousek přečteš?“ jemně se přitiskla a pomaličku psala bradavkami na mé lopatky milostné vzkazy. Nedařilo se mi je dešifrovat – měl jsem pravolevé potíže.

„Víš, že z rukopisu nečtu,“ zavrčel jsem. „Až to dokončím, tak hej. Z čehokoli jiného určitě.“

„No tak jó,“ protáhla jako malá holka, co nedosáhla hned svého.

Vsunula mi ruku pod košili a pošimrala mě na hrudi. Flirtovala přímočaře a čitelně. Byla o půldruhé hlavy menší než já. Klučičí účes, ovšem postava dokonale ženská. Vypadala jak panenka – platinové vlasy a velké modrozelené oči. Cvičila bojová umění a šplhala po skalách, takže v protikladu k tomu i sympaticky drsná.

„Flirtování je šťáva mýho života, moje pohonná hmota,“ říkávala.

„Máš dneska chvilku.“

To nebyla otázka, spíš přání, konstatování. Takže bez otazníku. „Hele, teď mi to píše, Vero. Múzy mají přednost. Chvilku budu mít, až se zaseknu.“

Odtáhla se ode mě a odešla flirtovat s jinými hosty. Stále jsem vnímal, jak po mně čas od času pokukuje, jestli už jsem neodložil propisovačku a nesleduji život na ulici. To bylo znamení, že mi došla inspirace a jsem pro ni volný.

„Víš, že seš jedinej chlap, kterýho sem kdy pustila v kalhotách do postele?“ poznamenala, když jsem se s knihou v ruce natáhl na ustlanou postel. Lehla si vedle mě.

„To nevím,“odvětil jsem, „ale jsem poctěn. I swear!“ (nechápavý pohled) „Čím jsem si to privilegium zasloužil?“

„Však ty víš …“ naklonila se ke mně a políbila na ucho; špičku jazyka umně vsunula dovnitř.

Předčítal jsem jí z knih, které jsem si donesl, a pak jsme hráli hry. Hry na hraně, při kterých jsem obvykle nevěděl, kdy začnou. Mohly se spustit kdykoli, bez varování a nezbadatelně. Vstoupit do nich vyžadovalo současně pozornost i bezúsilnost; naskočit na vlnu. A to byla disciplína pro mě stále ještě nelehká.

Dnes jsem pokračoval v předčítání Tichých dnů v Clichy od Henry Millera. Vera byla nepolíbená literaturou a četbu přijímala s dětskou opravdovostí a dychtivostí. Za oknem se na město pomalu skládal idylický letní soumrak. Položila mi hlavu na rameno a s rozkoší naslouchala. Dech se jí prohloubil; po očku jsem se mrknul, jestli neusnula. Nebo jestli nepředstírá spánek, aby mě ukolébala do bezstarostnosti. Dočetl jsem stránku a odmlčel se. Nespokojeně se zavrtěla.

„Ještě kousíček…“

„Dobrá“, svolil jsem. Ještě jedna stránka.

„Finito.“

Zvolna jsem se zvedl, odložil knihu na deku a vykročil ke dveřím do předsíně. Než jsem si vůbec stihl uvědomit varovný pocit za zády, byla u mě, sevřela mi paže za tělem a secvakla zápěstí želízky. Pak mě elegantně, ale nekompromisně složila na podlahu. Auauau! Spoutané ruce pod osmdesáti kily živé váhy – no good feeling!

„To bolí, ty píčo!“ vyjel jsem na ni.

„Á, chlapečka to bolí,“ pošklebovala se. „To je dobře. Aspoň cítíš, že žiješ.“

Posadila se na mě obkročmo a vysedala jako při klusu.

„Di do hajzlu!“ zařval jsem. Bolest mi vehnala slzy do očí. Vší silou jsem plivnul směrem k její rozesmáté tváři. Slina skončila na tričku.

„Ale, ale, co to je?!“

Dvěma prsty ji setřela, k tomu se vysmrkala do dlaně a všechno mi to s gustem rozmatlala po obličeji.

„Kurva,“ prskal jsem vzteky a bezmocí.

Postavila se a s jedním chodidlem zabořeným v mém podbříšku se s citem svlékla. Co chvíli znatelně a bolestivě přitlačila.

„Tak on pan spisovatel se nevznáší jen v duchovnu, ono mu taky stojí péro.“

Sklonila se a stáhla mi kalhoty i slipy. Sotva znatelně, motýlím dotekem, mi ho pohladila. Mým tělem proběhla vlna elektrizujícího vzrušení. Sedla si vedle mě a podepřela si bradu dlaní. Jako přemýšlela.

„No jo, a co s tím tričkem?“

Za chvíli zvedla teatrálně pravou ruku se vztyčeným ukazováčkem. Voila!

„Aha, to bude vono!“

Vstala a opustila moje zorné pole. Slyšel jsem otevírání zásuvek a šramocení kovových předmětů. Nůžky? Nůž? Tlumené kroky bosých chodidel po koberci. Klekla si přede mě. V prstech svírala chirurgický skalpel a pomalu mi s ním otáčela před očima. Vyleštěná ocel se blyštěla ve večerním slunci.

„To nemyslíš vážně!“ pustil jsem svůj strach do hlasu.

„Myslím to smrtelně vážně.“ Její oči plály chladem.

Zapochyboval jsem, zdali ji znám opravdu tak dobře, abych se směl cítit bezpečně. Ne! A to mě právě vzrušovalo. Co bude následovat? Sáhla mi do klína a zatáhla mě za chloupky. Jemně ťukla ostřím na napjaté rouno. Vršek chloupků jí zůstal v prstech. Ani to nezatahalo.

„Sakra!“ ohodnotil jsem to v duchu. Tak toto je opravdu na ostří!

Naklonila se nade mě, nadzdvihla tričko ve výstřihu a udělala krátký hladký řez. Zvuk byl zlověstný, naskočila mi husí kůže. Zkoumavě a pozorně se na mě zadívala, nástroj v ruce tak, abych ho viděl. Sladce se na mě usmívala, z hloubi jejích očí vyzařovala láska. Byl to jen okamžik, ale mně se protáhl na věčnost. Zapomněl jsem dýchat.

„Dýchej,“ zašeptala.

Vrátila se ostřím na místo, kde skončila a velice pomalu a zlehka táhla směrem k pasu. Pohyb byl plynulý a jemný, ruka se ani nezachvěla. Z tváře jsem jí četl napůl ženskou smyslnost, napůl až průzračnou dětskou radost. Jako když prvňáček se soustředí na první písmenka psaná perem. Div nevstrčila mezi rty špičku jazýčku. Tlak ostří se přizpůsoboval rytmu mého dechu. Porcovala tričko, nikoli tělo. Nepociťoval jsem už strach, spíš vzrušení a zvědavost. To snad musela trénovat! Nadechnul jsem se zhluboka, že se jí zeptám. V ten moment se mi ostří zahryzlo do kůže.

„Dýchej! Nemluv!“ zasykla na mě.

Dokončila řez a rozhrnula tričko jako vestu. Pod hrudní kostí se táhla krátká rudá čára. Opět se vzdálila a vrátila se se sklenkou čiré tekutiny. Napila se a zbytek mi vyšplíchla na ránu. Pálilo to jako oheň.

„Kurva! Do prdele!“ ulevil jsem si.

„Jojo, zbytečné kecy se nevyplácejí,“ okomentovala to. Naklonila se ke mně a slízla krev. Jako kočka.

„Mhhmm! Bloody Mary.“ Tomu jsem se musel zasmát, to se nedalo. Co zasmát? Zachechtat! Záchvat smíchu.

„Co je tu k smíchu?“ zvolala. „No, von tě ten smích přejde.“

Roztáhla mi nohy, sedla si mezi ně na paty a s gustem kroužila skalpelem kolem kořene penisu a na varlatech. Tupá strana, ostří, špička. Pozorně a jemně. Bylo znát, že si to užívá. Stejně jako já. Tohle bylo jasné a čitelné. Čisté vzrušení. Před časem jsem to byl já, kdo jí kreslil nožem okolo bradavek magické obrazce. Dnes se role obrátily. Když mi přejela po uzdičce jako by mi ho honila, mé tělo se samovolně a nekontrolovatelně rozvibrovalo. Zastavila se v pohybu, tvář jí změkla a zjemněla. V očích se jí zatřpytily slzy. Zvedla ruku s nástrojem a prudkým švihem ho brilantně zabodla do futra dveří.

Opřela se pěstmi o moji pánev a se zasněným úsměvem řekla:“Stejně tě jednou zkvaltuju, ty prevíte!“

Nyní, když už ostrý nástroj zmizel ze scény, přišla moje chvíle. Vzepřel jsem se nohama, otočil o devadesát stupňů a povalil ji pod sebe. Tiskl jsem ji pod sebou celou vahou – hlavou, hrudníkem i nohama.

„To se uvidí, kdo koho zkvaltuje,“ vrčel jsem na ni skrze vyceněné zuby. Náhle ve mně vzkypěla síla divokého zvířete. Veronika se bránila už jen aby se neřeklo. Oba jsem dýchali jak o život. Po minutě jsme oba začali odpočítávat: „Deset, devět, …. jedna, go!“

„Kdo by to byl do tebe řek´! Překvapil si mě. Musel si bejt pořádně nasranej,“ poznamenala, když mě uvolnila z pout. „Stahuješ náskok, zlato.“

„To jo. Ty sis myslela, že budu snadný materiál, co? Tůdle!“ Vypláznul jsem na ni jazyk.

„Náhodou …“

Před Veroničiným domem jsem zkontroloval time: 20:10 – akorát tak čas, připravit se na finále mé dnešní pestré párty. Večerní milonga se konala v kavárně na vzdáleném konci města. Vzal jsem si taxi. Kdyby mi někdo před pár lety tvrdil, že budu vášnivě tančit argentinské tango po kavárnách, ťukal bych si na čelo. Tak silně ve mně bývalo zakořeněno přesvědčení, že neumím tančit a že bych to ani neměl zkoušet. Nechal jsem si ho do sebe vložit nejprve jako intruzi zvenčí, až jsem ho nakonec sám papouškoval bezvědomě jako své vlastní. Posléze, ve svém šamanském období, jsem sice na potkání vykládal, že v mém těle jsou klíče ke všemu, ale stejně jsem to nežil. Moje mysl byla jako houba – dychtivě nasávala zvenčí hotová neověřená tvrzení a potom je zase vypouštěla jako jed ven, do duše i těla.

Černé projekce, beroucí chuť do života: „Neumíš řídit auto, neumíš zpívat, nejsi hezký, neumíš to se ženami…“

Když už jsem zatoužil přesvědčit se o opaku, vysrat se na pochybnosti a začít něco bez přemýšlení dělat, narazil jsem. Po zaměstnání pro prachy mi zbývalo tak málo šťávy, že jsem nedokázal překonat počáteční nezdary a vzdal jsem to. Neměl jsem dostatek času znovu a znovu zkoušet, procvičovat a experimentovat. Byl jsem plný stresu. Kromě toho, za skutečně kvalitní výuku bylo třeba kvalitně zaplatit a bez základního příjmu byly zdroje omezené.

Rychle jsem poznal, že když se budování nových kvalit a dovedností věnuju tehdy, když surfuju na vlně energie, a ne až tehdy, kdy mi to dovolí práce pro prachy, jde všechno. Ne snad jako po másle, ale mnohem snáz. Strach a znechucení z počátečních neúspěchů zmizely s vědomím, že mám neomezený počet energetických vln na jejich překonání; a že těch vln přibývalo. Přibývalo i těch, co šli stejnou stezkou, a se kterými jste se mohli vzájemně podporovat. Stejně tak se nesmírně rozšířila nabídka těch, kteří učili tomu, v čem byli skutečnými mistry. Ceny šly relativně dolů. Rychlokvašky odpadly.

Tak tomu bylo i s mým tangem. Šlo mi to pomalu a trvalo několik let, než jsem se naučil obstojně vést partnerku. Kurzy, semináře, milongy. Bylo toho málo, méně než jsem potřeboval. Přišel den nepodmíněného základního příjmu a po něm jsem během půl roku explodoval. Tančil jsem ne večer, ale celé dopoledne! Pět dnů v týdnu. Konečně jsem naplno prožíval to, co tango argentino nabízí – příběh energie a vášně s ženou v náručí, zhuštěný do dvanácti minut.

Lehce napjatý a zvědavý jsem vstoupil do zrcadlového sálu kavárny. Milonga už byla v plném proudu. Ano, byla tam! Žena mého života. Tančila – byla královnou parketu, jako vždy. Jako obvykle, když jsem ji sledoval v tanci s jiným mužem, jsem si zažárlil. Objetí mi přišlo moc těsné a důvěrné, její úsměv a zavřené oči hodně smyslné. Košile s nahými rameny byla hodně sexy, ostatně jako všechny její taneční pohyby.

To byl ovšem vždycky jen první pocit. Právě tento taneční sál, obklopený ze tří stran zrcadly, mě z přílišné žárlivosti vyléčil. Měl jsem spoustu příležitostí si všimnout, že já objímám partnerky při tanci neméně těsně a důvěrně. Jejich zavřená víčka a pootevřené rty působí taky mnohoslibně.

Elegancí a šarmem, se kterými tančila, byla mojí královnou. Jakmile byla volná, pozval jsem ji k tanci. I když jsem tančil stále lépe, byla v tangu pořád o krok napřed. S potěšením mě čas od času vyvedla z konceptu nějakou nečekanou figurou. Ani teď si to nenechala ujít. Užívala si to. Vesele a láskyplně se smála mým rozpakům.

„Pane, Vás je pořád ještě snadné rozhodit,“ usmála se na mě u stolku.

Její společnice mi udělaly místo. Oči jí hrály rozpustilostí. Bavila se. „Ale lepší se to!“ krátce mi stiskla ruku. Ještě netušila, že i já ji dnes překvapím. Při následujíc první milonze jsem se odvázal a rozpohyboval ji v tak pružném tempu, se střídáním kroků a otočkami, že nám stěží stačil parket, naštěstí poloprázdný. Sotva mě stačila následovat. Ona! Však jsem to taky na soukromých lekcích dlouho vybrušoval. Stejně jsem byl potěšen, jak dobře mi to jde.

„Nemáte dvojče, pane?“ zeptala se, stále ještě zadýchaná. „Jinak si to nedovedu vysvětlit. Váš bratr sice tančí slušně, ale něco takového …“

„Nemám dvojče, jsem dva v jednom.“

„Aha! Tohle teda byla šlehačka – ale poctivá, žádný shit.“

„Hmmm …“

Dali jsme se do smíchu. Její kamarádky se přidaly. Možná jí záviděly tanečníka – samy si zatím moc nezatančily. My dva jsme pak střídali v tanci partnery, ale čas od času jsem ji sevřel v náručí na parketu zase já. Ona mi chutnala nejvíc.

Po tanci jsme si dali po dvojce bílého vína. „Jedeme k tobě nebo ke mně?“ zeptal jsem se na ulici, když jsem nám objednával taxíka. Přitiskla se ke mně a měkce a hluboce mě políbila.

„No přece k nám domů, prdelko!“

Bylo půl jedné. Je fajn, že dopoledne nemám žádný program, těšil jsem se, protože dnešní ráno bude hodně dlouhé. Čekal nás další skvělý den s nepodmíněným základním příjmem.

0
Vytisknout
4901

Diskuse

Obsah vydání | 10. 4. 2015