Německo vstupuje na scénu

13. 2. 2015 / George Friedman

Máme zde klasický německý problém ve dvou podobách. Obě pramení z neúměrné síly zakrývající reálnou slabinu. Němci se pokoušejí přetvořit Evropu, ale jejich hrozby mají klesající hodnotu. Pokusili se přetvořit Ukrajinu, ale zaskočila je ruská reakce. V obou případech spočívá problém v tom, že nemají dostatečnou moc a tak mohou jen žádat ostatní o souhlas. A souhlas se získává obtížně.

Německá kancléřka Angela Merkelová doprovázená francouzským prezidentem Françoisem Hollandem se 6. února setkala s ruským prezidentem Vladimírem Putinem. Pak se 9. února setkala s prezidentem USA Barackem Obamou. Hlavním tématem byla Ukrajina, ale první záležitostí, o níž se hovořilo na tiskové konferenci po setkání s Obamou, bylo Řecko. V americkém myšlení Řecko s Ukrajinou nesouvisí. V německém myšlení tyto dvě věci souvisejí, protože jsou obě dokladem nové role Německa ve světě a neklidu, který tato role v Německu vyvolává.

Je zajímavé, jak daleko Německo došlo za velmi krátkou dobu. Když Merkelová nastupovala roku 2005 do kancléřského úřadu, Německo žilo pokojně v Evropské unii, která byla jednotná. Německo unii od začátku chtělo a podporovalo. Pevně zakotvilo v Evropě, která mu umožňovala vzkvétat beztoho, že by přitom neslo geopolitická břemena, jež Německo v minulosti dovedla do takových temnot. Vzpomínky možná v Evropě přetrvávaly, ale strach z Německa vyprchával. Sovětský svaz zmizel a Rusko procházelo procesem pokusů o zotavení z nejhorších následků tohoto kolapsu. Hlavním problémem bylo, jaké překážky budou muset překonat země dožadující se halasně vstupu do EU, aby se staly členy. Německo se nacházelo vzhledem ke svým dějinám ve výjimečném postavení. Užívalo si pohodlí a bezpečí v ovzduší mezinárodní kolegiality.

Svět, před nímž stojí Merkelová dnes, je odlišný až k nevíře. Evropská unie je v hluboké krizi. Mnozí lidé viní z této krize Německo, které podle nich zaselo její sémě tím, že sobecky provádělo agresivní exportní politiku a prosazovalo fiskální přísnost. Německu se vytýká, že využívá euro, aby sloužilo jeho vlastním zájmům, a že utváří politiku EU tak, aby chránila jeho vlastní korporace. Ať právem nebo neprávem se představa vlídného Německa ve většině Evropy vypařila. Na mnoha místech se znovu vynořují staré obrazy Německa, jež sice v mnoha zemích nesehrávají ústřední roli, ale určitě sílí na okrajích. Je skutečností, byť omezenou, že se Německo stalo zemí, které se ostatní Evropané bojí. O členství v Evropské unii usiluje jen málo zemí a současní členové nemají moc chuti na další rozšiřování svého bloku.

Současně s tím je v ohrožení mír, na němž Německu tak záleží. Události na Ukrajině vyvolaly v Rusku obavy ze Západu, Rusko anektovalo Krym a podpořilo povstání na východní Ukrajině. Jednání Ruska podnítilo obavy Spojených států ze vzniku ruského hegemona a USA teď diskutují o vyzbrojování Ukrajiny a předsunutí výzbroje pro americká vojska do Pobaltí, Polska, Rumunska a Bulharska. Rusové předpovídají, že to bude mít neblahé následky, a někteří američtí senátoři chtějí vyzbrojovat Ukrajince.

Bylo by sice přehnané tvrdit, že se svět Merkelové hroutí, není ale příliš přehnané říci, že její svět i Německo byly přetvořeny takovými způsoby, které si v roce 2005 nikdo nedokázal představit. Finanční krize v Evropě vedla k dramatickému nárůstu nacionalismu – jak v jednání zemí, tak v myšlení obyvatelstva –a souběh této krize s hrozbou války na Ukrajině proměnil Německu celý jeho svět. Cílem Německa bylo vyhnout se zaujetí vedoucí politické nebo vojenské role v Evropě. Současná situace to znemožnila. Evropská finanční krize, která teď trvá už sedm let, dávno přestala být především ekonomickým problémem a je nyní problémem politickým. Ukrajinská krize přivedla Německo do mimořádně nepříjemného postavení: sehrává vedoucí roli v úsilí o to, aby se politický problém nestal problémem vojenským.

Německý hlavolam

Je důležité pochopit dva navzájem spojené problémy, před nimiž stojí Německo. Na jedné straně se Německo snaží udržet pohromadě Evropskou unii. Na druhé straně chce mít jistotu, že neponese břemeno spojené s udržováním této jednoty. Na Ukrajině začalo Německo velmi brzy podporovat demonstrace, z nichž vzešla současná vláda. Nemyslím si, že Němci očekávali, jak bude reagovat Rusko nebo USA. Nechtějí se podílet na žádné vojenské reakci na ruské jednání. Současně Německo nechce upustit od své podpory ukrajinské vlády.

Německá strategie celkově trpí vnitřním rozporem. Němci nechtějí působit asertivně nebo hrozivě, zaujímají ale pozice, které takové jsou. V evropské krizi je právě Německo nejrigidnější nejen v řecké otázce, ale také v celkové otázce jižní Evropy a její katastrofické nezaměstnanosti. Na Ukrajině Berlín podporuje Kyjev a tudíž se staví proti Rusku, ale nechce z toho vyvodit žádné zřejmé důsledky. Evropská krize a ukrajinská krize jsou navzájem svými zrcadlovými obrazy. V Evropě sehrává Německo vedoucí a přitom agresivní roli. Na Ukrajině sehrává vedoucí, ale smírnou roli. Nejdůležitější je, že v obou případech bylo Německo k zaujetí vedoucí role donuceno – víc okolnostmi než vědomou politikou. To nijak netěší Německo a určitě ani zbytek Evropy.

Role Německa na Ukrajině

Němci nepochybně sehráli významnou roli v pádu vlády ukrajinského prezidenta Viktora Janukoviče. Německo napomáhalo pokusům o sjednání dohody mezi Ukrajinou a Evropskou unii, ale Janukovič tuto dohodu odmítnul. Němci podporovali demonstrace proti Janukovičovi a měli velmi úzké vazby k jednomu z jejich vůdců, nynějšímu primátorovi Kyjeva Vitaliji Kličkovi, který absolvoval školení v rámci programu pro nastupující lídry sponzorovaného Křesťanskodemokratickou unií – stranou Merkelové. Němci odsoudili ruskou anexi Krymu a podporu Moskvy ukrajinským separatistům na východě. Německo možná do těchto událostí přímo nezasahovalo, ale bylo významným hráčem.

Když si Němci uvědomili, že tato záležitost nebude jen politická, ale že dostane vojenskou příchuť, začali z vedoucí role vycouvávat. Odpoutání ale bylo obtížné. Němci zaujali komplikovanou pozici. Stavěli se proti Rusům, ale nechtěli přitom poskytovat přímou vojenskou podporu Ukrajincům. Místo toho se podíleli na sankcích proti Rusku a přitom se pokoušeli sehrávat roli smiřovatele. Sehrávat tak hluboce protiřečivou roli bylo pro Merkelovou obtížné, ale vzhledem k německým dějinám nebylo toto jednání nerozumné. Status Německa jako liberální demokracie je ústředním prvkem koncepce sebe sama, kterou země přijala po válce. Takhle to prostě musí být. Podpora demonstrantů v Kyjevě byla tudíž povinností. Současně Německo – zejména od konce studené války– jen nerado sehrávalo přímou vojenskou roli. Udělalo to v Afghánistánu, ale ne v Iráku. A podílet se na vojenském angažmá na Ukrajině nebo je podporovat znamená oživovat vzpomínky na události spojené s Ruskem, s nimiž se Berlín nechce potýkat.

Z těchto důvodů Berlín přijal rozpornou politiku. Ačkoliv podporoval hnutí, které bylo v konečných důsledcích protiruské, a podporoval sankce proti Rusům, ze všech ve věci angažovaných mocností se nejméně přeje, aby se politická situace vyvinula do vojenské. Nechce se podílet na žádné vojenské akci na Ukrajině a poslední věc, kterou má dnes Německo zapotřebí, je válka na východ od jeho hranic. Poté, co se Německo podílelo na začátcích krize a nyní se z ní nedokáže vymanit, snaží se jí ulomit hrot.

Řecká záležitost

Tento složitý postup zopakovalo Německo s Řeckem, i když z odlišných důvodů. Němci se pokoušejí najít nějaké krytí pro roli, kterou sehrávají s Řeky. Německo dosud exportovalo přes 50 procent svého hrubého domácího produktu, přičemž víc než polovina tohoto exportu šla do evropské zóny volného obchodu, která je jádrem projektu Evropské unie. Německo vystupňovalo svoji produkci do úrovně, která daleko přesahovala jeho kapacitu domácí spotřeby. Pokud by nemělo přístup na trhy, upadlo by samo do hluboké ekonomické krize.

V Evropě ale vyrůstají přehrady. Útoky v Paříži vyvolaly požadavky na obnovu střežených hranic a inspekcí. Vedle hrozeb útoků militantních islamistů hrozí volný pohyb pracovních sil z jedné země do druhé tím, že vezme práci domácím lidem a dá ji cizincům. Jestliže se hranice stanou přehradami pro pracovní síly a jestliže jsou kapitálové trhy už nyní zdeformovány pokračující krizí, jak dlouho bude trvat, než slabší ekonomiky sáhnou po protekcionistických opatřeních, aby k nim nemohlo německé zboží?

Ekonomická krize rozpoutala nacionalismus, při němž se každá země snaží provádět politiku, z níž má prospěch, a při němž mnoho občanů – kteří nejsou u moci, ale přesto moc mají – považuje předpisy EU za hrozbu své vlastní prosperitě. A za těmito předpisy a kurzovými pohyby eura vidí ruku Německa.

To je pro Německo nebezpečné v mnoha ohledech. Velmi se snažilo zbavit imidže agresora a zde se tento obraz začal vracet. Nacionalismus nejenže hrozí, že strhne Německo zpět do opovrhované minulosti, ale také ohrožuje svobodu obchodu podstatnou pro prosperitu Německa. Německo si nepřeje, aby kdokoli opustil zónu volného obchodu. Eurozóna je méně důležitá, ale jakmile by někdo opustil měnový blok, mohl by zakrátko dospět k protekcionismu. To, co udělá Řecko, samo o sobě nemá vážné důsledky, ale pokud by se ukázalo, že je Řecko na tom lépe v defoltu, než když splácí své dluhy, mohly by je následovat další země. A pokud by se ukázalo, že odchod ze zóny volného obchodu se vyplatí, pak by se mohla rozpadnout celá struktura.

Německo potřebovalo udělat z Řecka příklad a minulý týden se ze všech sil snažilo být neústupné, čím začínalo trochu připomínat staré Německo. Jeho problém spočívá v tom, že pokud nová řecká vláda chce přežít, nesmí kapitulovat. Byla zvolena k tomu, aby vzdorovala Německu. A přes všechny neznámé není vůbec jasné, že by defolt, úplný nebo částečný, nemohl být pro Řecko přínosem. A koneckonců Řecko si může zavést svá vlastní pravidla. Jestliže by Řekové nabídli částečné splacení, odmítli by je všichni, když by alternativou bylo nezaplacení ničeho?

Německo tak musí čelit jedné z dalších realit své pozice – realitě sahající zpět až k jeho sjednocení roku 1871. Je sice ekonomicky velmi mocné, ale jeho postavení je současně velmi nejisté. Jeho moc závisí na schopnosti a ochotě jiných zemí umožnit Německu přístup na své trhy. Bez tohoto přístupu by se mohla moc Německa zhroutit. Prostřednictvím Řecka chtěli Němci ukázat zbytku Evropy důsledky defoltu, ale jestliže by Řecko přestalo tak jako tak splácet dluhy, mohlo by z toho vyjít jediné poučení, že defolt funguje. Přesně tak jako v minulosti je Německo současně panovačné i nejisté. Při jednání s Řeckem nemohou Němci riskovat zbourání Evropské unie a přitom si nejsou jisti, za kterou nitku nesmí zatáhnout, aby pád unie nezpůsobili.

Kauza Merkelové ve Washingtonu

Právě s tímto vědomím se Merkelová vydala do Washingtonu. Tváří v tvář drtivé krizi uvnitř Evropské unie si Německo nemohlo dovolit válku na Ukrajině. Hrozby USA, že vyzbrojí Ukrajince, byly přesně tím, co Merkelová neměla zapotřebí. Nešlo jen o to, že Německo má velmi malou armádu a nemohlo by se války účastnit, nebo v krajním případě ubránit samo sebe. Šlo také o to, že když Německo jedná tvrdě s Řeckem, nemůže už zajít o moc dál, aby nezačalo být považováno za silného muže Evropy, což je role, kterou nemůže unést.

A tak Merkelová přišla do Washingtonu, aby zmírnila americké stanovisko. Ovšem pozice USA také čerpá z hlubokých pramenů. Část z nich souvisí s lidskými právy, jež nesmí být opuštěny jako zdroj rozhodování této i jiných administrativ. Ještě hlubším zdrojem je fakt, že po celé století, od první světové války přes druhou světovou i studenou válku se Spojené státy držely jednoho neměnného imperativu: nelze připustit, aby evropskému kontinentu dominoval nějaký evropský hegemon, protože sjednocená Evropa je jedinou věcí, která by mohla ohrozit národní bezpečnost USA. Tudíž bez ohledu na veškeré debaty o této záležitosti vyvolaly obavy USA z Rusy ovládané Ukrajiny prvotní strach z ruského pokusu o hegemonii.

Bylo ironické, že Německo, kterému Spojené státy dvakrát zablokovaly cestu k hegemonii, se pokoušelo přesvědčit USA, že zesílení vojenských akcí na Ukrajině problém nevyřeší. Američané to věděli, ale uvědomovali si také, že když teď couvnou, budou to Rusové vnímat jako příležitost k dalšímu nátlaku. Německo, jež pomohlo uvést do pohybu jak tuto krizi, tak krizi Evropy, nyní chtělo po Spojených státech, aby ustoupily. Jeho požadavek byl pochopitelný, ale jen tak ustoupit nebylo možné. Merkelová potřebovala přinést něco od Putina, například slib, že přestane podporovat ukrajinské separatisty. Ale Putin také něco potřeboval: příslib autonomní provincie. To by v daném okamžiku bylo přijatelné pro Merkelovou, ale pro Američany by to bylo nežádoucí. Autonomní ukrajinská provincie by se nutně stala základnou pro podvrácení zbytku země.

Máme zde klasický německý problém ve dvou podobách. Obě pramení z neúměrné síly zakrývající reálnou slabinu. Němci se pokoušejí přetvořit Evropu, ale jejich hrozby mají klesající hodnotu. Pokusili se přetvořit Ukrajinu, ale zaskočila je ruská reakce. V obou případech spočívá problém v tom, že nemají dostatečnou moc a tak mohou jen žádat ostatní o souhlas. A souhlas se získává obtížně. Je to starý německý problém: Němci jsou příliš silní na to, aby byli ignorováni, ale příliš slabí na to, aby prosadili svou vůli. V minulosti se Němci pokoušeli zesílit tak, aby mohli dosáhnout, co chtěli. V nynějším případě to nemají v úmyslu. Bude zajímavé sledovat, jestli jim vůle vytrvá, i když nemají dost síly.

Tento text je zveřejněn se souhlasem Stratforu. Jeho anglický originál je ZDE. Přeložil Rudolf Převrátil.

0
Vytisknout
6057

Diskuse

Obsah vydání | 16. 2. 2015