Ebola se mohla zvládnout letos v květnu. Kdyby...

30. 12. 2014

Když se vrcholný americký odborník na Ebolu, dr. Pierre Rollin, vracel dne 7. května z Guineje do Atlanty, po pěti týdech úsilí zvládnout tam epidemii eboly, měkl pocit, že všechno dopadlo dobře a epidemie je zažehnána. V hlavním městě Guineje Conakry se už 10 dní nevyskytl žádný nový případ.

Odborníci jako dr. Rollin však hrubě podcenili epidemii a přehlédli symptomy a faktory, které se ze zpětného pohledu zdají zjevné, argumentuje analýza listu New York Times. Přesvědčili sami sebe, že rychlý pokles případů eboly v dubnu a v květnu 2014 znamená, že epidemie končí.

Jenže v mnoha oblastech ve střední Africe nikdo nevyhledával osoby, vystavené kontaktu s nákazou eboly a nezkontroloval, zda nemají příznaky nemoci. Střediska pro léčení eboly získala u místních lidí pověst center, kde se umírá, takže osoby nakažené ebolou se jim začaly vyhýbat.

Guinejské ministerstvo zdravotnictví a Světová zdravotnická organizace zjistily v březnu, že několik lidí onemocnělo nebo zemřelo na ebolu v Sierra Leone. Tato informace se však nedostala k vysokým pracovníkům obou organizací ani k týmu, který zkoumal možné případy eboly v Sierra Leone.

Proto byly první případy eboly v Sierra Leone zaznamenány až o skoro čtvrt roku později, koncem května 2014. První případy eboly v Sierra Leone chorobu rozšířily také do Libérie.

Ve Světové zdravotnické organizaci vládl zmatek. Neměla v regionu dostatek personálu a příliš brzo se odtamtud stáhla. Někteří činitelé Světové zdravotnické organizace nebezpečí eboly bagatelizovali. Jiné mezinárodní a nevládní organizace rozjely informační kampaň pro veřejnost, která víc škodila než pomohla.

Dr. Peter Piot, který pomohl ebolu r. 1976 objevit, a Jeremy Farrar, britský odborník na infekční choroby, charakterizovali epidemii v západní Africe jako "krizi, které bylo možno se vyhnout". Činitelé Světové zdravotnické organizace nyní přiznávají, že skromné úsilí od března do července 2014 by bývalo epidemii zabránilo.

Zdravotníci nerozuměli, jak šíření epidemie napomohly místní zeměpisné poměry a kulturní zvyklosti.

Tato epidemie bohužel propukla na frekventované křižovatce tří nejchudších zemí na světě. Libérie například měla méně než 250 lékařů na 4 miliony lidí a kliniky a nemocnice, pokud vůbec existovaly, často neměly základní vybavení jako tekoucí vodu, mýdlo a rukavice.

Mezinárodní zdravotnické organizace většinou ze západní Afriky odešly během občanských válek, které v devadesátých letech zničily Libérii a Sierra Leone.

Jediná etnická skupina - Kissiové - žije v lesnatých oblastech ve všech třech postižených zemích a členové příbuzenstva často a lehce cestovali přes hranice tří států.

Po desetiletích občanské války lidé v této oblasti nedůvěřují vládám, a tak ignorovali vládní varování ohledně možné infekce. Reagovali zuřivě na outsidery, kteří je varovali, aby se nedotýkali mrtvol a nemyli je. Umýt mrtvého člověka před pohřbem se považovalo za svatou povinnost, ať byla rodina muslimská, křesťanská nebo tradicionalistická.

Světová zdravotnická organizace trpěla množstvím finančních škrtů a byla nucena zasahovat na mnoha dalších urgentních místech na světě.

Podrobná reportáž v New York Times v angličtině ZDE

0
Vytisknout
2526

Diskuse

Obsah vydání | 31. 12. 2014